Jakub König během povídání pouští písničky, chodí po bytě, kouří, občas popíjí energetický nápoj a sem tam udělá pár tahů štětcem na rozpracovaný obraz. Je roztěkaný a na první pohled umělec. Přitom je vidět, že nad otázkami přemýšlí. Zmiňuje holotropní dýchání, vypráví a popisuje svoje zážitky, mluví potichu a já mu visím na rtech. Nakonec se z rozhovoru o nové desce dostaneme k těžším tématům.
Album Astronauti vychází 10. října na labelu Galén. Křty jsou plánovány na 24. října v pražském Paláci Akropolis a 27. října v brněnském Kabinetu Múz.
Víš, jaký je rozdíl mezi astronauty a kosmonauty?
Kosmonaut je vlastně jen ruská odpověď na astronauta.
Přesně. Napadlo mě to až cestou k tobě, tak jsem to hledal – je to totéž, jen u nás se kvůli ruskému vlivu říká spíš kosmonaut.
Původně to měli být Kosmonauti. Lidi, kteří se vrací ze stavu rozšířeného vědomí, se často cítí jako kosmonauti po návratu z vesmíru. Ve chvíli, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, mi ale došlo, že ten název pro desku nechci. Bylo jasné, že se bude jmenovat Astronauti – z latinského astron – hvězda a nautes – námořník.
Předchozí album se jmenovalo Hvězdy. Je tam návaznost?
Určitě. Hvězdy byly první krok, Astronauti jsou další. Obě desky navazují. Dřív jsem se schovával – za kapelu nebo za masku Kittchena. Teď už jdu sám za sebe. Na Hvězdách jsem si vyzkoušel, jak se dělá opravdová deska. Stál jsem o produkci Petra Ostrouchova, který pracuje starým, tradičním způsobem, v krásném studiu. Dostal jsem tehdy velký zážitek. Teď jsem ale chtěl jiný postup.
Nové album produkoval jenom Aid Kid. V čem se ta práce lišila?
S Petrem to bylo o skvělých hráčích kolem a o tom, jak on věci vymýšlí. Zažít je nahrávat moje písničky byl obrovský zážitek. Tohle nahrávání pouze s Ondrou (Aid Kidem) bylo domáčtější a uvolněnější. Jsme kamarádi, takže to byla radost. U Hvězd spousta mých praštěných nápadů skončila na podlaze střižny, teď se Ondra často nechal strhnout.
Experimentovali jsme víc.
Nějaký příklad?
Nápady mu popisuju spíš obrazy. Řeknu třeba: „Představ si soundtrack, kde někdo zpívá prastarou mantru, zatímco za pahorkem mizí karavana bájných zvířat a jejich kroky duní jako bubny.“ A Ondra pak hledá zvuky, staví obří vesmíry a zase je bortí do malých pokojíčků.
Nebo jsem ho přemlouval, aby měnil prostor jednotlivých částí písniček – jednou zaplivaný rockový klub se starými mikrofony, pak monstrózní syntezátory. V Neletím jsem chtěl použít zvuk, kterým v letadle ohlašují dosažení letové hladiny. Na Hvězdách bychom to nejspíš vynechali, tady na to byl čas.
Zjistil jsem taky, že Ondru možná podvědomě manipuluju – a najednou vzniká hudba, která připomíná tu pro holotropní dýchání. Není to překvapivé, se ženou se mu věnujeme přes deset let a letos jsme vstoupili do výcviku, který nám umožní ho vést. V současnosti navíc studujeme hudbu.
V čem tě to ovlivnilo?
Díky tomu se mi hodně proměnil pohled na hudbu. Učíme se, jak pomocí hudby provázet dýchající „astronauty“, jaké to má zákonitosti. Je to nesmírně zajímavé. Nedávno jsme měli setkání s lidmi z USA, kteří byli u začátků metody se Stanislavem Grofem. Vyprávěli, že to vzniklo vlastně prozaicky – v Americe zakázali LSD a Grof hledal cestu, jak pokračovat ve výzkumu. Zjistil, že domorodé kultury po světě vstupují do transu hlavně pomocí dechu, bezpečného prostoru a rytmické hudby. A já jsem si uvědomil, že s Aid Kidem vlastně podobnou hudbu děláme.
Začínal jsi s kapelou Obří broskev, pak jsi vystupoval s maskou jako Kittchen, později velké těleso Zvíře jménem Podzim… a teď jdeš na scénu pod svým jménem.
Je to způsob, jak se umění věnovat dál. Kromě písniček maluju obrazy a píšu. Když jsem měl víc kapel a projektů, rozstřelilo mě to na příliš mnoho směrů. Do toho malé děti, kterým je potřeba věnovat spoustu energie. Musel jsem cesty svého vyjadřování sjednotit.
Takže jsem vytáhl na stožár kůži se svým jménem. Už na Hvězdách vznikl obal z obrázků malovaných během natáčení. Teď jsme s grafičkou Míšou Verbovou do obalu zakomponovali velká plátna k jednotlivým písním. Ty obrazy jsem postupně prodal a pomohly mi desku zaplatit. Dávají tomu jednolitý vizuál.
Po Hvězdách jsem měl pocit, že další desku jen tak nenatočím. Byl jsem vyždímaný, emočně i finančně. Jenže pak přišly nové písničky. Došlo mi, že mi nezbývá nic jiného než jít dál. Už kvůli svému duševnímu zdraví. A jsem rád, že jsem se rozhoupal.
Co tvoje kapela?
Hrají v ní lidé, s nimiž se setkávám roky. Tomáš Obermajer byl v Obří broskvi, jeho žena Tereza se k nám přidala ve Zvířeti. Ondřej Mataj hrál taky ve Zvířeti, Štěpán Růžička byl v Kittchenovi. Jsou mi blízko. Je to rodinné, bezpečné prostředí. I když nesu na trh vlastní kůži, jsou v tom se mnou.
Tvoje obrazy jsou známé a hrají v tvojí tvorbě důležitou roli. Vzniká dřív obraz, nebo písnička?
Je to propojené, ale různé. Astronauty maluju už tři roky a až letos se to celé spojilo. Třeba postavičky astronautů s helmami už maluju přes tři roky a teprve letos to secvaklo. Připomínají mi obal Einstürzende Neubauten a trochu i svaté. Najednou jsem zjistil, že jich mám třicet. Cítil jsem, že to je signál, který mám následovat.
Album otevírá pro mě velmi silná skladba Zakopaný, spojená s tvým zážitkem šikany. Jak těžké je to takhle veřejně přiznat a zpívat o tom v sedmačtyřiceti?
Většinou respektuju, když se to do písničky samo nahrne. Je to úlevné a posilující. Jako bych si zpětně bral sílu, kterou jsem tehdy ztratil. Jako bych zpětně získal kontrolu nad situací, se kterou jsem si tehdy nedovedl poradit. A jako bych měl možnost tomu malýmu klukovi, co to prožil, vzkázat, že už je to v pořádku. Holotropní i Maitri dýchání umí léčit a napravovat i tyhle dávné momenty, které se v minulosti člověka staly špatně. Vrací se k nim. A pomůže pochopit, že to tehdy třeba nebyla naše chyba. Že není důvod se stydět a obviňovat. Hudba mi pomáhá tu prastarou událost vzít a z kousku vytěsňované zkušenosti udělat něco krásnýho a posilujícího. Umění mi pomáhá zpracovat tyhle, pro svět malé a pro člověka obrovitánské zážitky. To, co mi dřív pomáhal zvládat alkohol.
Není to i tím, že naše generace vyrostla s tím, že „kluci nebrečí“? A ty najednou zpíváš, že „úzkost je normální“…
Samotného mě překvapilo, jaká to je úleva. Spousta lidí si nese nějakou takovou bolest. A zvykli jsme si ji schovávat a stydět se za ni. Rád bych deskou Astronauti připomněl, že to není potřeba. Že i když se vám stane něco náročnýho a těžkýho, nejste v tom sami. Nejsme v tom sami. I proto pro mě bylo důležitý vydat album tak, jak se mi vylíhlo v hlavě. Se všemi devíti skladbami a ještě letos na podzim. Což je nakonec důvod, proč album nevychází u Animal Music Petra Ostrouchova, který na vydání už letos neměl prostor. Dohodli jsme se, že nám pomůže s nahráváním, ale o zbytek se postarám sám.
Teď už za tebou nestojí velký producent jako dřív Tomáš Neuwerth nebo právě Petr…
Bylo to samo sebou docela náročné vystoupit z bezpečného stínu autority. Vůbec se mi nechtělo. Shodou okolností jsem se v době, kdy se ukázalo, že to budeme muset vymyslet jinak, vypravil na jedno ze setkání dýchacího soustředění. A jak tak sedíme první večer v kruhu a každý zmiňuje, jak se má, nedalo mi to a začal jsem vyprávět, že jsem teď takhle zvláštně rozkročenej s jednou nohou do prázdna. Že si netroufám se postavit sám za sebe. A během dýchání, které následovalo, jsem si uvědomil, že mám skutečně velký strach postavit se na vlastní nohy. Ale že ve skutečnosti už mám jak věk, tak zkušenosti, že bych si vlastně mohl docela dobře troufnout stát se tou svou vlastní vnitřní autoritou. Svým vlastním moudrým a kompetentním indiánským náčelníkem. A jak se během dýchání myšlenky často objevují ve formě obrazů, najednou jsem ho viděl. Toho postaršího, lehce ošoupanýho válečníka, jak sedí u čadícího ohníčku, spokojenej, narovnanej, jistej si sám sebou. A jak tak na něj koukám, otočí se na mně přes rameno a povídá: „To je dost, že jdeš.“ Když jsem to na konci víkendu vyprávěl, všichni mí spolužáci se pochopitelně smáli, až se za břicho popadali. A mně došlo, že mají recht. Stejně jako ten starej náčelník. Za tři roky mi bude padesát. A i když byla práce s Petrem senzační, s Tomášem senzační, vždycky jsem měl obří štěstí na moudrý a talentovaný spolupracovníky. Spoustu jsem se toho od nich naučil. Ale teď přišel čas dát ruku do ohně sám za sebe. Čas přestat se schovávat za sukni. Jsem zvědavej, co mě ještě čeká...
Co lidi čeká na křtu?
Kapela, která se mnou hraje, získala během dvou let vlastní jazyk. Je v tom kus naléhavosti Zvířete, ale v koncentrovanější podobě. Nové písničky vznikaly přímo pro ni. Ve studiu jsme je nahráli a elektronicky poskládali, teď si je kapela bere zpátky. Naživo to bude nářez.
Chceme vytvořit bezpečný prostor, kde si společně užijeme radost a extázi. Zážitek, který je rytmický, repetitivní a evokativní. Tohle potřebujeme jako sůl. Těším se, až budeme zpívat: „Teď, teď, teď a tady.“ A bude to přesně ten okamžik, o který běží.
Stručně
Deska Astronauti
vychází 10. října u značky Galén.
Křty:
24. října Palác Akropolis (Praha),
27. října Kabinet Múz (Brno)