Je velmi osobní, vypráví o tom, jak se dělá album, ale i o lidském stárnutí, o touze být hvězdám co nejblíže, i o tom, co se v těchto časech děje kolem nás. Jak nastupují nové technologie? Co nová náboženství? Co nadvláda informací? Co to dělá s lidskou komunikací? Přitom je to nádherná muzika, prostota pečlivě vydestilovaná z komplikovanosti současné hudby. Artrockový masterpiece.
I/O je zkratka pro Input/Output neboli Vstup/Výstup a je to vyjádření základního tématu alba – narodili jsme se a odejdeme. Gabriel mívá takové neobvyklé žertíky rád. Tak třeba první tři alba se jmenovala úplně stejně Peter Gabriel, což natropilo na trhu hodně zmatku. Ale tohle je vůbec bizarní deska. Není to až tak kvůli muzice, jako spíš o všem, co za tímto albem je. Především je to první původní deska nového materiálu od roku 2002, kdy vyšlo jeho sedmé LP/CD Up. Ví se ale, že na i/o začal pracovat v roce 1995 a odkládal její dokončení kvůli jiným projektům. Nebo nejspíš i kvůli tomu, že než album dokončil, svět se zase zásadně proměnil. Mělo původně vyjít v roce 2004, ale Peter Gabriel si to včas rozmyslel a ještě několikrát jej od té doby přepracoval.
Pro vydání se rozhodl až loni a sázel je na trh po částech. Za každého úplňku zveřejnil jednu skladbu, z čehož vyplývá, že album by mělo mít 12 písní. Ale ona to není pravda, má jich 24. Deska totiž vyšla jako dvojalbum – na jedné straně jsou skladby smíchány Markem „Spikem“ Stentem pod názvem Bright-Side Mixes, na druhé ve stejném pořadí jako Dark-Side Mixes, smíchané Tchadem Blakem. Existuje ještě exkluzivní záležitost, trojalbová verze, přičemž je třetí deska, smíchaná Hansem-Martinem Buffem, označena jako In-Side Mixes. Pro ucho běžného posluchače jsou rozdíly nepatrné.
Zdá se to být jen takový bonbonek marketingového střihu, protože o tomhle se bude psát (a opravdu píše) ze všeho nejvíc, ale ona je to zároveň esej o tom, jak se zkušený umělec-perfekcionista trápí s každým detailem a jak je pro něj často velmi těžké zvolit přesný definitivní tvar.
Druhým důležitým tématem, tentokrát už v rámci hudebního produktu, je otázka, co je naše místo v tom kolotání vesmíru, tedy náš smysl života. Klíčovou skladbou těchto úvah je píseň-meditace Playing for Time. My jsme smrtelní, pomalu odcházíme, zatímco mladí se derou do středu, aby jednou také odešli. „Život je kopec, který musíme slézt / slézt přes všechny ty mlhy času…“ Co bude, až tu nebudeme? Není to dráždivá otázka? Neklademe si ji všichni?
Téma stáří a lidské konečnosti najdeme i v další písni So Much. Působí dojmem, že je to úvaha jakéhosi člověka, možná stárnoucího astrofyzika nebo raketového konstruktéra, který se dívá k nebesům a říká, „že je toho tolik, proč žít / zbývá toho ještě moc, co dát / ale tohle vydání je limitované“, tělo však tuhne, je unavené a bolí pod vrásčitou, skvrnitou kůží. Lehce gospelový nádech melodie je přesně to, co se k monologu hodí.
Jenže lidské bytí není jen o konci. Jedna z nejchytlavějších skladeb, Olive Tree, je naopak o radosti z bytí. Jako kdyby zakončoval příběh dvojky Cameronova Avatara: „Voda na mě padá a probouzí mě, slunce mi prohřívá záda, prohřívá mé kosti. Cítím svěží vánek přímo pod kůží / oživuje mi každou buňku“ – a to všechno při pohledu na právě rašící a ze země vyrážející výhonky. Avatara připomínají také časté motivy země a vody v dalších skladbách.
S trochou drzosti by se nové album Petera Gabriela dalo přirovnat k Nerudovým Písním kosmickým. Je stejně jako český básník 19. století pln úžasu nad světem, do kterého se zrodil a z kterého jednou odejde, nad tím vším, co ještě o našem světě nevíme, ale jsme šťastni, že tu jsme. „My bychom vzhůru k nebesům, a jsme zde Zemí spjati.“
Zatímco Gabrielovy texty lze tu a tam srovnat s díly jiných velkých mistrů literatury a poezie, hudbu k ničemu přirovnat nemůžeme. Jen k jiným Gabrielovým dílům. Je v ní funk, africké polyrytmy, evropský smysl pro melodii, rock, taneční hudba, prostě všechno. Jsou na první poslech jednoduché, ale skrývá se za nimi spousta originálních aranžérských nápadů a pečlivého cizelování.
Verdikt: 99,6%
V posledních letech se objevují díla nejstarších žijících protagonistů rockové scény s kořeny v šedesátých letech, kteří, každý po svém, jako kdyby v nich definitivně účtovali se svou kariérou a shrnovali své životní poznatky. Připomeňme si 7 Psalms Paula Simona, Every Loser Iggyho Popa, Egypt Station Paula McCartneyho, Letter to You od Bruce Springsteena nebo Dylanovo Rough and Rowdy Ways. Deska i/o mezi nimi bude mít nezastupitelné místo.