Dokonce se dá říct, že v druhém plánu je Ebenovic novinka svým pohledem na svět a dění na něm až nečekaně nejaktuálnější a zároveň neradostnou deskou poslední doby!
Co my víme není žádná koncipovaná kreace, ale určitě není nic těžkého si představit, že je za ní určitá story. Stále ještě svěží a životu otevřený důchodce (ano, Váleček z televizních Kamarádů má už pětašedesát!) je na procházce se svým jezevčíkem a tak nějak si při tom přemýšlí, co se to kolem něj děje. Vidí věci, kterým nerozumí a připadají mu úplně nesmyslné, věci, které ho štvou, a lidi, kteří se chovají buď nesrozumitelně, nebo bezohledně, nebo mají zmatek v palicích, takže mu celkem logicky šrotuje v hlavě otázka „Kam to všechno spěje?“.
Už titulní písnička, kterou album začíná, otevírá tuto ústřední otázku: „Koukám na ten svět, jak se šine vpřed / jak sekačka na zahradě / Koukám na ten svět, hlavně mít všech pět / ještě chvíli pohromadě…“ a potom, co ze sebe sype obrazy názorového chaosu, dochází k pesimistické pointě: „Co my víme, co my víme / Jak to s námi bude dál / Co my víme, co my víme / Řešíme a houby vyřešíme…
Téma Jak to s námi bude dál se vrací ještě v druhé části desky, v písničce Kam to ještě pude: „Kam se ubíráme, když cestu neznáme.“ V téhle souvislosti je důležité zmínit píseň Divadlo, nejvycizelovanější píseň alba. Ano, je to obraz upatlaného a promrzlého oblastního divadla, které zajímá jen málokoho, o to víc produkujícího nabubřelé fráze, ale – i když to Eben přímo neříká, jen naznačuje („Naneštěstí účast je povinná / Jednoho dne budou tu dávat příběh tvůj…“), je jasné, že ta šmíra je také dnešní Česko. „Dopadlo to jinak, než jsem si představoval.“
Českou šmíru doplňují další písničky – Jarní (o polích smrduté řepky), Na šňůře (s postavou neochotného číšníka, který dovede pokazit hostovi ráno) nebo Tý jó (o lidech zblblých nesmysly z médií a sociálních sítí). Zvláště je však třeba zdůraznit skladbu Bez komentáře, která je ale sama komentářem (!) o bezostyšnosti médií, jejich aroganci, neodbytnosti a manipulativnosti, k jejich snaze pronikat do soukromí: „Jsou tu zas, vyčkávaj / Otázeček pár, že mi jenom daj / Na dveře zaklepaj / Budu s nima hotov ein zwei drei / Jak se k tomu stavíte / Jak o tom smýšlíte / Jak to cítíte / Jak to trpíte / Jak to snášíte / Jak se na to díváte / Jakpak to hodnotíte / Co nám řeknete / Co nám sdělíte / Co nám povíte / K ničemu se nevyjádřím…“ Řečeno pěkně naostro, že?
Ale koneckonců, i přesto je tady hezky. „Všechny ty ceny, pocty vavříny / jsou sakumprdum jenom kraviny / A kdyby vůbec nic tu nakonec nezbylo / I tak vám řeknu / Hezké to bylo / Moc hezké to bylo.“ Kdepak, Ebeni se ani v téhle době nedovedou jen mračit!
Ve stínu textů Marka Ebena nespravedlivě zůstává hudební složka. Je možná nenápadnější, ale celkem výstižně podtrhuje neveselý druhoplánový obsah, ale zároveň vyzdvihuje hravou poetiku textařova jazyka. Mimo jiné i proto, že patří k nejneobvyklejším stylovým mixům, které u nás najdeme. Setkává se v ní jazzrock sedmdesátých let (se skvělými sóly Davida Ebena na sopránku a klarinet) a folk, ale v některých chvílích skupina zabloudí i do klasiky. Dokonalým příkladem je nerýmovaná Procházka, v níž slyšíme z Markových úst dnes už klasický schőnbergovský sprechgesang.
Verdikt: 81%
Takové Chlebíčky (2008) byly asi svým poselstvím příjemnější, ale Co my víme je deska, ve které o něco jde, i když je vyjádřením určité beznaděje. Ale žádný strach, není to depresivní album. Ebenovský šarm by to snad ani nedovolil. Pánové ani ve svém věku neztratili intelekt a auru lidskosti, která je po celou dobu jejich kariéry provází.