Nové album Vlasty Třešňáka končí Havlovým hlasem, který říká v citátu z Audience: „Je to všechno na hovno.“ Třešňák to sice míní jinak, ale o jeho Kiksu to určitě neplatí. Natočil výjimečné album, plné muzikantských i textařských či spíše básnických překvapení.
Jestli se k některé české kapele hodí pojmenování idiosynkratický, tedy velmi odlišný a jedinečný, tak je to Vltava. Za skoro 37 let od svého založení přichází teprve s osmou deskou, jejíž název říká vše – Vždycky musí být legrace.
Je to známá historie. Robert Křesťan se svou partou plánoval dvojalbum, ale kvůli covidu se jeho příprava natolik zkomplikovala, že byl nucen desku rozdělit na dvě části. Díl první byl složen z coververzí a malé části původních skladeb, Díl druhý je naopak složen z původních skladeb Druhé trávy s Křesťanovými texty, přičemž jen jedna je převzatá.
Sting byl v Čechách už mnohokráte a vždycky dokázal nabídnout svůj program z jiného úhlu. Tentokrát na turné My Songs dal svému koncertu trochu rodinný rozměr, posílil složku písní, které kdysi složil pro The Police a svým sólovým kouskům dal o trochu víc soulový charakter, navíc v nových aranžmá.
Vojtěch Záveský zvaný Vojtaano je čím dál víc písničkář. Dokonce hiphopový písničkář! Jak ukazují dvě jeho zatím vydaná alba a hudba k seriálu a filmu Vyšehrad, je spolu s Xavierem Baumaxou představitelem radikálního písničkářství, které se nebojí experimentovat s jazykem a přichází s humorem, jenž často není pro útlocitné osoby.
Patnácté album teplických rockerů se jmenuje El Presidento.. Obsahuje 13 písní, z nichž jen jedna má přes čtyři minuty a řada dalších je dokonce méně než stoosmdesátivteřinová. Už z toho je jasné, že deska je stručná a tudíž úderná.
Kaleo je nejvíc americká islandská kapela. Zároveň je také nejmodernější rockové retro. A třetí nej – J.J. je nejcharismatičtějším blues rockovým zpěvákem současnosti. To není tak těžké, blues rock dneska hrají většinou muzikanti 50+. Otázkou je, zda to, co předvádí Kaleo je jenom blues rock. Málokdy se totiž najde kapela, která hraje takovou směsici stylů jako oni. Ale jejich hudební směska do sebe nečekaně přirozeně zapadá.
Devadesátá léta se pomalu přehoupla do let nultých a parta, která vytvářela Vanessu, se rozprchla. Vítr kolem se změnil a pocit svobody a absolutní tolerance pomalu mizel pod nánosem příkazů, nařízení a nenápadně gradující hře na korektnost. Svět šel opačným směrem, než na který byla nastavená kapela, původně pojmenovaná po kubánské pornoherečce Vanesse del Rio.
