Pouhé tři dny po vydání druhého studiového alba Gulp! Jsme si povídali s kytaristou a doprovodným zpěvákem Robem Knaggsem. Zase jsme se jednou hodně nasmáli. Dozvíte se, proč začal číst recenze, proč kapelu před deseti lety založil, proč Sports Team, proč na desce chybí vysněný hvězdný host, přestože byl s kapelou ve studiu, nebo zda nahrávka vznikala pod tlakem – vzhledem k velkým očekáváním ze strany fanoušků i odborné veřejnosti.
Určitě začneme novou deskou a uvidíme, co všechno stihneme probrat.
Úplně všechno. Já mluvím strašně rychle.
Album je totálně čerstvé, vyšlo před třemi dny a má vynikající recenze. Co pro vás znamenají?
Myslím, že pro nás jsou důležitější fanoušci a to, jak přijmou naši novou muziku oni. Kladné přijetí médii je určitě svým způsobem půvabné a nutí mě cítit se samolibě. Také moje máma je nadšená, vystřihuje si články z novin a tak. Ale v konečném důsledku je to prostě o fanoušcích.
Takže recenze čtete.
To je sranda. Když jsem byl mladší, vůbec mě to nezajímalo, recenze jsem nikdy nečetl. Poslouchal jsem to, co poslouchali kamarádi. Měli jsme rádi to, na čem jsme vyrůstali, protože se nám to líbilo, objevovali jsme kapely na festivalech, pouštěli jsme si spoustu muziky, když jsme se scházeli. A ano, teď recenze čtu, jsou příjemné pro ego. Přináší mi jisté potěšení.
Nacházíte tam i nějakou inspiraci, prostor pro zlepšení?
Vzhledem k tomu, co děláme, se snažíme moc nepřemýšlet, co si řeknou lidi. Ale občas třeba někdo napíše v komentářích, že se nemáme tak často sprchovat, abychom byli špinavější. To je na pováženou.
Hned vaše první deska byla velmi úspěšná. Měli jste pocit, že na druhé musíte dokázat, že na to opravdu máte?
Vlastně jsme neměli čas se začít děsit. Tlak na to, že snad máme něco dokazovat, nebo že musíme překonat debut, jsme necítili. Ono nebylo kdy, protože jsme zkrátka jen jeli dál. Na novém materiálu jsme totiž začali pracovat ještě dřív, než vyšla Deep Down Happy. Když byla venku, už jsme měli polovinu práce na Gulp! hotovou. Žádné: Do prdele! Teď musíme být ještě lepší. Samozřejmě, přirozeně s novou muzikou chcete být lepší, posouvat se, zůstat sami sebou, ale jít dopředu. To je ale spíš vnitřní motivace a chtění než strach kvůli tlaku zvenčí.
Vznikaly tedy jednička a dvojka stejným způsobem?
V době, kdy jsme dělali první desku, jsme vystupovali na spoustě festivalů. Nahrávali jsme mezi koncerty, a tak jsme i ve studiu hráli s emocemi, jaké se dostavují na pódiu, bylo to velice aktivní, intenzivní. Měli jsme takový syrový přístup. Snažili jsme se podobnou atmosféru vytvořit i při nahrávání druhého alba, nicméně to bylo v době pandemie a, jak asi tušíte, tehdy jsme byli bez koncertů a pochopitelně ani netušili, jestli vůbec kdy nějaké ještě budou. Máme určitou mentalitu a s tou k naší hudbě přistupujeme.
V kapele je vás šest. Jde vám rozhodování? Třeba když máte vybrat pilotní singl nové desky.
Tohle absolutně nefunguje!
Takže hádky a pranice…
Tak tak tak, přesně. Je to, jako když o Vánocích hrajete s rodinou monopoly. Sice se navenek tváříme jako šest přátel, kteří se milují, objímají, potřásají si rukama, usmívají se na sebe a hrají společně rockovou muziku, ale ve skutečnosti se pořád hádáme a jsme na sebe strašně zlí. Hádáme se pravděpodobně víc, než se nehádáme.
Jak je možné, že ještě fungujete?
Máme štěstí na úžasného producenta. Burke Reid s námi dělal obě desky, takže už nás dokonale zná. Působí trochu jako mediátor a pomáhá nám se správně rozhodovat a vzájemně se při tom nepozabíjet.
Tentokrát jste měli i hosta. Proč Jools Holland nakonec na albu chybí?
On je úžasný, natočili jsme s ním píseň, kde jsem si moc přál ho mít. Miluji, co dělá, včetně jeho kapely Squeeze. Je excelentní pianista, a když jsme ho oslovili, byl laskavý a odpověděl, že do toho jde. Zamířili jsme do jeho londýnského studia, kde visí fotky se všemi těmi ikonickými osobnostmi, s nimiž spolupracoval a které mám rád, včetně Paula McCartneyho. Ten náš song přehrál asi padesátkrát a s naprostou lehkostí se strefil přesně do feelingu, jaký jsem si představoval, aniž bych to vyslovil.
Ale na desku jste ho nedali.
Určitě jednou vyjde – možná na třetím albu nebo jako nějaký bonusový materiál nebo speciální edice – ale ta písnička má úplně jiný zvuk než všechny ostatní, kráčí úplně jiným směrem. To, co Jools udělal ve studiu, je až neuvěřitelné, je to ohromný profesionál a výsledek je dokonalý, ale ta skladba je jiná. Stoprocentně vyjde příští rok jako singl. Byla to životní zkušenost.
O čem pojednává nové album tematicky?
Kdybych to měl stručně shrnout, je o našich pocitech a o tom, v jakém stavu a situaci jsme se v době jejího vzniku nacházeli. Doba pandemie, všechny ty lockdowny, jste zavření doma, má to vliv na vaše vztahy, totálně vám to převrátí život. Hudba nám přišla jako skupinová terapie. Společně jsme se díky ní dostávali z našich frustrací. Texty proto odráží to negativní napětí, které jsme tehdy prožívali, naštvanost, úzkost, skleslost… ve veselé muzice.
Pokud byste potkal někoho, kdo o vás nikdy neslyšel…
To se mi stává dost často.
… jak byste mu kapelu popsal? Styl, zvuk, co by měl vědět?
Já sám jsem začal dělat muziku jako prostředek pro sebevyjádření. Bez ní to pro mě bylo nesmírně těžké. Sebevyjádření prostřednictvím slov mi nešlo, takže dost těžko dokážu popisovat, co hrajeme, jak zníme a podobně. Nejspíš bych řekl to nejlepší, co bych mohl: Přijďte na koncert. Protože to není jen hudba, ale i ta atmosféra, to, že ten zážitek sdílíte s přáteli. Společně si užíváte koncert a všechno, co s ním souvisí. Vidět naše vystoupení řekne mnohem víc, než můžu popsat slovy. Alternativní rocková kapela z Londýna… Co vám to říká?
Vůbec nic. Nebo byste mohl být vždy připraven přehrát ukázku vašeho songu a bylo by jasno.
Skvělý tip, to zavedu.
Kdo přišel s názvem Sports Team?
Obávám se, že to byl můj nápad, ale přísahám, že všechny ostatní návrhy byly ještě horší. Například Alex, náš zpěvák, má rád prog rock a AC/DC, takže přicházel s příšernostmi jako Lady Mandolin, to bylo asi nejhorší, nebo Lightnings. Sešla se hromada příšerných nápadů. Já jsem nějak plácnul Sports Team a to bylo to jediné, na čem jsme se tak nějak dokázali všichni shodnout. Víte, když si tak hrajete ve zkušebně, chcete se nějak pojmenovat, označit, ale nepřemýšlíte nad tím, jak to bude znít lidem někde v klubu, nebo snad dokonce na festivalu či stadionu. A taky mám rád jednoduché věci, což myslím, že tenhle název je.
Říkal jste, že je nejlepší vás vidět naživo. Máte raději festivaly nebo malé kluby?
Rozhodně kluby. A čím menší, tím lepší. Například vystoupení v obchodě s deskami pro padesát lidí je pro mě nadpozemská radost. Jste na úrovni publika a všechno je mnohem reálnější a osobnější, než když jste na obří stagi na festivalu, nebo hrajete v prostoru pro pět tisíc lidí. Na druhou stranu, mým snem, vlastně největším snem celé kapely, je jednou si zahrát ve Wembley, dostat se na úroveň Foo Fighters nebo U2, jedné z těch kapel, jejichž úrovně je nemožné dosáhnout. Masivních stadionových kapel, které létají na koncerty helikoptérou.
Zkrátka chcete být rockstar.
Jasně! Moc bych chtěl být rockovou hvězdou.
Je váš přístup k muzice odlišný než v začátcích?
Nemyslím si. Pořád jsme ti mladí idioti, kteří chodí po festivalech, nasávají, co můžou. V tom jsme děti a nejspíš ještě nějakou dobu budeme.
Možná celý život.
Možná. Doufám. Jednou být jako Mick Jagger, to bych si vůbec nestěžoval.
Máte ještě nějaký hudební sen kromě Wembley?
Chceme hrát po celém světě, ve všech koutech světa, a až se nám to podaří, vzít to ještě jednou. Našel bych i další, jako vystoupení v konkrétních televizních pořadech, ale tím opravdu největším snem je moct pokračovat v tom, co děláme, a hrát, hrát a zase hrát. Navěky.
Seznamte se
Sports Team jsou šestičlenná kytarovka z Británie, která na sebe upozornila hlavně nesmírně energickými koncerty. Ještě před tím, než vůbec vydala debutové album, stály se na její klubová vystoupení fronty. Album Deep Down Happy z června 2020 bylo sukces, a kapele dokonce vyneslo nominaci na prestižní Mercury Prize. Někteří slyší podobnost s The Clash či The Killers. Druhá deska nazvaná Gulp! vyšla koncem září. Koncert 8. listopadu v Café V lese bude pro Sports Team tuzemskou premiérou.