Po vydání minulé epizody Noty vole, ve které vyšlo najevo, že Mat213 melodii ukradl od Macklemora a Ryana Lewise, se totiž začaly dít věci. „Nikdo ze jmenovaných nic oficiálně nekomentoval, ale stala se taková zajímavost,“ shrnul vývoj Honza Vedral. „Přestože se k tomu nikdo nevyjádřil, tak se najednou oficiálně změnili autoři v kreditech. Když se podíváte teď na Spotify a dáte si informace o autorech, tak tam najdete ty skutečný. Takže happy end. Spravedlnost vyhrála.“
Jenže tím se debata neuzavřela. Naopak. V diskusích pod původními články se začalo objevovat slovo interpolace, kterým část posluchačů a fanoušků podobnost motivů obhajovala se zdůvodněním, že „tak se to dělá“. Noty vole proto nabídly rychlou lekci hudební terminologie. Interpolace je situace, kdy někdo vezme cizí melodii, znovu ji nahraje nebo zazpívá po svém a legálně ji použije. Jenže zásadní je právě to slovo „legálně“.
Aktuální epizodu podcastové revue Noty vole si poslechněte na Seznam Podcastech.
„Když někdo takto interpoluje, tak normálně napíše autora té melodie do kreditu, nebo to s ním musí mít domluvené,“ vysvětlil Honza Vedral. „Ve chvíli, kdy vezmete cizí melodii a nepodepíšete pod ni autora, tak je to krádež. To není interpolace.“ Wlado k tomu dodal, že ho překvapilo hlavně to, kolik lidí je schopných podobnou věc obhajovat a ještě u toho dělat hlupáky z těch, kteří na ni upozorní. „Já chápu, že když máš někoho rád, nebo jsi s někým kamarád, tak jdeš na barikády. Ale u toho nemusíš vypadat jako úplnej moula.“
A protože jeden případ by byl málo, pánové sáhli do české hudební paměti. Došlo na píseň Pobývám tu od 7krát3, u které Dany Stejskal po krátké ukázce suše poznamenal: „Ukradnu to. Trochu ukradnu to.“ Narážka mířila na podobnost s písní od Charlieho Wilsona. Vlado ještě připomněl, že původní skladbu napsal a produkoval tým The Underdogs. Na Spotify se ale člověk dozví, že českou verzi napsal… Štěpán Hebík.
V archivu se našel i David Deyl a jeho známá podobnost s Rihannou. A pak přišel jeden z nejzábavnějších momentů dílu: skladba Amor Franty Prachaře, která jako by vypadla z katalogu staré Lucie. Nejen melodicky, ale i způsobem zpěvu. „To není Robert Kodym,“ zněla ve studiu pobavená diagnóza. „Ale zní to tak.“
Právě u podobných případů se debata dostala ještě dál. Nejde už jen o melodii, ale i o stylizaci, barvu hlasu a image. Honza připomněl světový spor Ricka Astleyho s Young Gravyem, kde nešlo o samotnou licenci k písni Never Gonna Give You Up, ale o napodobení Astleyho hlasu. Jinými slovy: i krást atmosféru se dá tak přesně, až to přestane být roztomilé a legální. Není to tenhle případ, ale podobnost je to do očí bijící.
Po bloku „Smrt interpolaci“, jak to na konci dílu shrnul Honza, přišly nové české singly. První byla Ewa Farna a její Perpetuum Mobile. Dany v ní slyšel osobní výpověď o vyčerpání, rodině a tlaku na výkon. Wlado ocenil motiv úspěchu, ze kterého mizí úsměv. Honza nejdřív zaváhal nad úvodem, který mu připomněl současnou rapovou dikci, ale pak ho píseň přesvědčila tím, jak vyrostla. „Tohle je ta věc, která pro mě z Ewy dělá první dámu české populární hudby,“ řekl.
Velkou pochvalu dostal i Smack se singlem Ivan Král. Wlado ho označil za člověka, který je „míle a míle před všema v té hře“. Honza ocenil, že dokáže pracovat s rockovými odkazy, aniž by je jen kopíroval, a že v českém rapu přináší konkrétní vzdor, který nezní připosraně. Dany se bavil hlavně jazykem a pointami, včetně refrénové hříčky „nejsem pop, jsem Iggy Pop“.
No a pak už byla na řadě Charlotte Gott se svým debutovým singlem In Too Deep. Píseň vznikla v zahraniční produkci, v angličtině a interpretka se v ní očividně se snaží obejít co největším obloukem přímé srovnávání s otcem. Otázka ale zní, kam vlastně míří. „Jakože to bude někdo poslouchat v Anglii?“ ptal se Honza poněkud zmateně a s veškerým respektem k profesionalitě odvedené práce všech zúčastněných. Wlado uznal, že řemeslně není skladbě moc co vytknout, ale nic z ní podle něj nezůstane v hlavě. Dany byl tvrdší: „Je to Fabergého vejce, ve kterým nic není.“ Otázka, co je to Fabergého vejce byla pro neznalé (Honza) taktéž zodpovězena.
Z novinek se probíral také Sofian Medjmedj a jeho balada Requiem, u níž pánové uznali návrat ke křehčímu projevu, ale narazili na veršování typu „krásně básně“. „Lidi, ne,“ shrnul Honza krátkou edukaci. Naopak u Bratrů Orffových panovala téměř jednomyslná shoda. Jejich píseň Co nejde podle Danyho ukazuje, „jak má vypadat patos a smutek v hudbě“. Wlado i Honza připomněli, že Bratři Orffové zůstávají jednou z největších záhad české scény. A v tom tkví jejich vzácnost.
V tipech došlo na Mayu Hawke, dceru Umy Thurman a Ethana Hawkea, která podle Wlada natočila barevnou indie-folkovou desku, již stojí za to poslouchat celou. Honza kontroval slovem „ňuňu“, Dany ale uznal, že podobné písničkářky na festivalech rád vyhledává. Honza pak přinesl návrat Mikea D z Beastie Boys, který u kolegů narazil na otázku, jestli nostalgie sama o sobě stačí. A Dany uzavřel tipy temným country songem Rattlesnake Preacher od Ashley McBryde, u kterého se otevřela jeho tradiční country veranda.
A Dany epizodu uzavřel větou, která vlastně vystihuje smysl celého pořadu: „Jestli jsme vám přinesli nějakou novou hudbu, která vás zaujala nebo naštvala, pak jste projevili emoci a naše práce nebyla zbytečná.“