Obrázek k článku Chinaski: Co se stalo? Sakra, je mi padesát dva! To je to, co se stalo!
| Honza Vedral | Foto: Tomáš Beran

Chinaski: Co se stalo? Sakra, je mi padesát dva! To je to, co se stalo!

„Člověk už si to nemaluje na růžovo,“ rozesměje se Michal Malátný. S frontmanem Chinaski sedíme hodinu po první novinářské poslechovce dvanáctého alba Frihet, které překvapí svojí rockovou razancí, ale také hořkými a cynickými texty.

Láska není. Samota je svoboda. Všechno je v hajzlu. A život je kurva převlečená za kalendář. Ještě před rozhovorem se probírám svými rychlými zápisky z letmého poslechu alba. A čím dál víc mě zajímá, co se s jednou z nejúspěšnějších tuzemských popových kapel ve studiu Ocean Sound na norském ostrově Giske dělo.

Naposled jsme spolu mluvili před čtyřmi roky, když Chinaski změnili sestavu. Už tehdy jsi vyprávěl, jak jsi vždycky toužil, aby Chinaski zněli jako AC/DC. Na minulé desce 11 jsem to neslyšel. Teď jsem si u prvního tónu na novinářské poslechovce řekl: Aha, tak tohle měl Michal asi na mysli…

Je to tak, ale jako AC/DC tedy samozřejmě pořád nezníme.

To ne, ale album Frihet začíná normálním kytarovým riffem, jako kdysi, když jste začínali…

Je fakt, že jsme zase našli cestu k rockovým kytarám. Minulá deska vznikala někde po šatnách u španělek, a tak i celá vyzněla. Tentokrát jsme si zase po letech pořídili zkušebnu, kterou jsme už dlouho pořádně neměli. A v té zkušebně jsme mohli dělat pořádný kravál. Využili jsme covidovou pauzu tak, že jsme se tam scházeli a tohle z nás vylezlo. Na desce jsou samozřejmě i pomalejší věci, ale ano, taky mám pocit, že jsem se na ní dostal k té svobodě, po které jsem toužil.

Jako první vjem mám zapsáno: Chinaski jsou jiná kapela. Tím jsem asi myslel, že takhle jste na albu možná nikdy nezněli.

Já doufám! Jestli máš pocit, že jsme jiná kapela, jsem z toho nadšenej. Sám mám pocit, že to do sebe po pěti letech konečně zaklaplo. Že jsme se s těma novejma klukama konečně sehráli a poznali. Oni ztratili zbytečnej respekt ke mně a k Frantovi Táborskému jako k těm matadorům. A navíc se stala ještě jedna věc. Jak během covidu nebylo jasné, jak a co dál bude, dávali jsme na stůl i ty největší nesmysly. Nosil jsem nápady, které bych se jindy neodvážil kapele ani ukázat. V té nejistotě jsme se všichni přestali stydět. A myslím, že to bylo dobře.

Takže jste zkoušeli, co vás napadlo.

Po letech jsme si pořídili zkušebnu a asi čtyři nebo pět měsíců hráli pořád a pořád dokola. Nebylo to jenom těch třináct písniček, co je na desce. Dohromady jich mohlo být dobrých pětadvacet, ze kterých jsme pak vybrali. Měli jsme to na natáčení připravené jako nikdy předtím a to si myslím, že je na té desce taky slyšet. A možná i proto zníme jako jiná kapela.

Zkus být konkrétní. Co byl ten největší nesmysl, který bys jindy klukům nepředložil?

Samota je svoboda. To je píseň, která by dřív neprošla.

Ta je skoro na konci alba a má hodně cynický text…

Ano. Život je kurva převlečená za kalendář.

Vůbec mi připadá, že texty na novém albu jsou víc hořké, než jak má spousta lidí Chinaski zařazené.

Jakože normálně jsme pozitivní?

No jasně. Chinaski jsou přece „pohoda, klídek a tabáček“. A teď začneš desku tím, že „všechno je v hajzlu, horizontálně i svisle…“

No a pak následuje, že láska je na nic, život je kurva, samota je svoboda… Asi je to tak. Tohle ze mě za ty poslední dva roky prostě vypadlo. Asi to přišlo s věkem. Už mi ten svět najednou nepřijde tak… pozitivní, tak hezkej, tak nadějnej. Trošku jsem ztratil naději v lidstvo. A začal jsem mít pocit, že to s námi – nehledě na nějaké války na Ukrajině – špatně dopadne. Prostě mi najednou přišlo, že svět jde trochu do kopru.

Jak se ti to přihodilo?

Já nevím! Možná se to stalo s tím covidem. Dva roky jsme strávili ve zvláštní bublině. Ve stavu, který jsme nikdy předtím nezažili. Odešli mi nějaký kamarádi. Začínám cítit věk… Nebo takhle! Cítím se dobře! Ale už vím, že moje síly mají nějaké limity a jsou věci, které už si prostě nemůžu dovolit. Když máme tři koncerty za sebou, tak už si prostě musím odpočinout, protože pak už bych nemohl zpívat. Ještě to není únava, ještě to není stáří, ale ten věk už trochu cítím.

S tím souvisí i chystaný druhý singl Měl bych si boty zout, který také nemá úplně pozitivní vyznění.

No to nemá.

Zpíváš v něm dost osobní věci. Jak najít rovnováhu a klid…

Když doba naruby drží mě u huby, jak najít klid… Tady ti můžu říct konkrétní příklad, jak jsem tu skladbu vymyslel. Dlouho jsme plánovali, že pojedeme s rodinou na dovolenou. Nakonec jsme se s partou kamarádů domluvili, že vezmeme děti a pojedeme na týden do Egypta. A já jsem na letišti u přepážky zjistil, že mám propadlej pas. Bylo to loni, 28. října na státní svátek, všechny ambasády i úřady byly zavřené. Nedalo se to vyřešit. Takže všichni odletěli a já se vrátil domů… a byl jsem úplně dole. Říkal jsem si: Tak my plánujeme čtvrt roku dovolenou a já tu nakonec sedím sám! Byl jsem úplně zhroucenej a pak jsem si řekl, že jediný, co můžu udělat, je sundat si boty, dát si nohy na stůl a nechat to bejt, protože jinak bych se z toho zbláznil. No a z toho pocitu jsem ještě ten večer napsal text. Poslal jsem ho Frantovi a ten zase nezklamal a obratem poslal tu jednoduchou, ale hezkou melodii.

A bylo to?

Ještě ne úplně. Myslím, že zrovna tahle písnička ještě vykvetla ve studiu. Často se stane, že jdeš do studia, v něco doufáš a ty písničky nedopadnou. Ale jiný, kterým jsi tolik nevěřil, se zase ukážou. A to byl tenhle příklad.

Náladou mi ta písnička připomněla singl Venku je na nule, ve kterém jsi zpíval o vaší osobní krizi v Chinaski.

Tehdy jsem zpíval, že venku je na nule, ale ve skutečnosti to znamenalo, že v kapele je na nule. Už to mezi námi v bývalé sestavě nefungovalo a já to v tom textu popsal. Ale o čem to vlastně zpívám, mi došlo až později.

Tady zpíváš: Chtěl bych si vydechnout, přestat pít… Alkohol byl zase jedno z témat, o kterých jsi mluvil v dokumentu Každej ví kulový.

Jo. Ale už nechlastám. Sportuju. Nepřipadá mi, že bych zrovna teď měl nějaký problém s alkoholem. Spíš mi to přišlo jako součást celku. Toho stavu, že by se měl člověk občas pořádně vyspat, pořádně najíst. Zkusit přestat pít a pustit si k tělu klid. Protože to byl přesně pocit, který jsem chtěl vystihnout. Že se už nemusím za ničím hnát, nikomu nic dokazovat. Že bych si to teď vlastně chtěl jenom užít. To, že už hrajeme tolik let, že jsme se to nějakým způsobem naučili, konečně jsme našli tu správnou sestavu. Chtěl bych si to užít, ale nejde o požitky, ale o ten klid. A to se teď nějakým způsobem daří.

Na novém albu taky zpíváš: Ještě mám spoustu sil, neznám svět a nemám cíl…

Ještě jsem neskončil, ještě mám chuť
něco říct…

Je to tak? Jak vlastně teď fungují Chinaski?

Já jsem nadšenej. Hrajeme spolu pátý rok a ještě jsme nezažili žádnou ponorku ani žádný zásadní konflikt. Jestli se o něčem hádáme, tak jenom o písničkách, což je vždycky v dobrým. Začalo to fungovat. Nová deska je kolektivní práce. Každý tam má alespoň dvě písničky a výběr byl jednoduchý. Prostě jsme se shodli. Nebyly žádný rvačky ani hádky. Chinaski teď fungují tak, jak nikdy nefungovali. Jediný, co mě mrzí, je, že mi to trvalo tolik let, než se to povedlo, tak jak jsem vždycky chtěl.

Jak je to z hlediska fanoušků? Přece jen museli ty dramatické změny zvládnout. Jak to vnímáš ty z pódia?

Z mého pohledu se nic nezměnilo. Lidi chodí na písničky a je jim jedno, kdo hraje na piano nebo na basu. Žádný úbytek fanoušků jsme ani nezaznamenali. Jediná negativní reakce přišla od našeho fanklubu. Pochopil jsem to, protože oni s námi trávili mnohem víc času a všichni jsme se osobně znali. Ze začátku tu změnu vůbec nevydýchali a byli hodně naštvaný. Ale třeba do roka všechny ty holky… a jeden kluk z fanklubu přišli na koncert a nějak jsme si to vyříkali. A když tu kapelu slyšeli hrát, pochopili, že i když to bylo těžký, můžou na nás chodit dál.

S klukama z bývalé sestavy je to pořád na nule?

S Ondrou Škochem jsme se potkali jednou v noci u benzínky a vlastně to bylo milý, protože jsme se i objali a bavili se o tom, kde jsme hráli, kam jedeme. Žádnou zášť nebo nenávist jsem z toho necítil, ulevilo se mi a byl jsem rád. S ostatníma klukama jsem se zatím neviděl.

V už zmíněném dokumentu mě zaujal moment, kdy jsi pronesl, že občas se člověk musí zachovat jako svině. Překvapilo mě, že něco takového vůbec říkáš a že to ve filmu zůstalo. Taková otevřenost se moc nenosí.

Já sám jsem byl taky překvapený, že to ze mě vypadlo. Ale tehdy šlo přesně o ten moment, kdy jsem o té velké změně v kapele ještě přemýšlel. Říkal jsem si: Sakra, takhle to není možný. Musím s tím něco udělat! A ve chvíli, kdy to ve mně uzrálo, v momentu, kdy mi bylo všechno jasný a věděl jsem, že ta změna opravdu přijde, jsem podvědomě šel za tím svým největším kamarádem v kapele, za Štěpánem Škochem, a řekl mu: Hele, Štěpáne, jestli chceš bejt v týhle branži úspěšnej, tak se prostě někdy musíš zachovat jako svině. Jako bych si tím dopředu omlouval, že Chinaski budou do roka úplně jinačí. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale takhle to bylo. Šel jsem se tomu největšímu kámošovi rovnou omluvit.

Výsledek vidíme na novém albu Frihet. Proč jste se ho rozhodli natáčet zrovna v Norsku?

Na minulém albu, na Jedenáctce, jsme si vyzkoušeli práci s různými producenty. S některými nám to šlo líp, s některými hůř a nakonec jsme si půlku desky produkovali sami. Tentokrát jsme vsadili na jistotu a zavolali jsme Gregu Haverovi, což je producent z Anglie, který ale momentálně žije v Aucklandu na Novém Zélandu.

Natočili jste s ním alba Rockfield a Není nám do pláče…

A on řekl: Určitě, kluci, rád to s vámi udělám. A dal nám vybrat, že bychom tentokrát mohli jet na Santorini, kde je prý hezké studio, nebo do Norska. A protože do Řecka by se muselo něco vézt a byly s tím technické problémy, nakonec vyhrálo Norsko. Líčil nám, že je to na ostrově, na takové samotě přímo u moře. Že je tam taková obří stodola, ve které se i bydlí, v ní velká kuchyně, playstation a hlavně fantastický studio…

A bylo to tak?

Dali jsme na něj a nelituju toho. Připadal jsem si jako na pionýrským táboře. Všichni jsme byli nadšený, měli jsme rozdělený služby, kdo kdy vaří, kdo kdy myje nádobí, kdo kdy vynáší odpadky a kdo kdy jezdí na nákupy. Strávili jsme spolu perfektních čtrnáct dní. Do nejbližšího města Eslund jsem se za tu dobu dostal jednou asi na hodinu. Jinak jsme pořád pracovali…

Jaké to bylo pro nové kluky v kapele setkat se s takovým producentem, jako je Greg Haver?

Náš baskytarista Tomi Okres celých těch pět let říká: Kluci, na co potřebujeme producenta? Proč budeme platit nějakýho chlapíka? Vždyť to umíme sami, ne? No a teď, když přišla řada na točení baskytar, vylezl po celém dnu ze studia a povídá: Kluci, chci vám poděkovat, protože jsem pochopil, v čem to je mít dobrýho producenta. Pianista Honza Steinsdörfer a bubeník Lukáš Pavlík jsou už ostřílení borci, takže si, myslím, s Gregem taky sedli. Greg je navíc vynikající bubeník a s Lukášem si rozuměli a doplňovali se. Přišlo mi, že v minulý sestavě často bicí vymyslel. Ne že by to Otovi musel ukazovat, ale řekl, kdy a kde bude jakej brejk. Kdežto Lukáš to měl díky zkouškám tak připravený, že Greg mohl řešit jenom zvuk.

Ty bicí na desce občas opravdu až nepopově tlačí…

A jsme zase u toho. Pro mě je to splněnej sen. Najednou jsme ta rocková kapela. A nejlepší je, že zítra můžeme celou tu desku z fleku zahrát naživo. Kdykoli se na koncertě na kohokoli z kapely otočím, tak mi to udělá radost a ještě mě to nakopne. Zejména Lukáš, to je nezdolnej zdroj energie… no jak to říct, jsem šťastnej, že ta kapela funguje, že jsme našli ty správný lidi. A že je to konečně slyšet i na desce.

Tak abych pořád jenom nechválil, mám tu i tuhle poznámku. Posílám ti pusu… nevýrazná.

A to s tebou souhlasím. Když jsme to album celé poslouchali, začal jsem mít o téhle písni pochyby a říkal jsem si, jestli tam má být. To samé se týkalo ještě jedné skladby Blondýna z Londýna…

Tu mám v těch poznámkách na stejném místě taky.

Navrhl jsem, ať to ještě zvážíme, jestli tam ty dvě písně mají být. Ony nejsou úplně špatný, ale ve srovnání s těmi ostatními jsou podle mě slabší a můžou ty ostatní zbytečně shodit. Ale v kapele funguje demokracie, zvlášť když se teď máme všichni rádi. A kluci skoro všichni řekli, že je na albu chtějí, tak jsme je tam dali.

Jestli něco z té nahrávky vybočuje, je to vaše spolupráce s Jiřím Suchým…

Já už asi sedm let hraju v Semaforu. Co se týče psaní textů, Jiří Suchý mě inspiruje, a tak jsem ho před dvěma lety poprosil, jestli by nám nějaký nenapsal. Dlouho jsem to z něj mámil a připomínal se. Vždycky říkal: Jo, pošlete mi nějakou melodii, já to zkusím. Tak jsme s Tomim nahráli písničku. A pan Suchý po půl roce skutečně poslal text. Jmenuje se Konec jednoho Rambouska, a když jsem si ho poprvé přečetl, pomyslel jsem si: Hm, škoda, tak to nevyšlo. To je tak divadelní, že to pro kapelu není možný hrát a zpívat. I tak jsem to ale klukům poslal a k mému překvapení byli nadšení. Nakonec jsme to ve zkušebně drtili pořád dokola a stala se z ní píseň, kterou jsme všichni hráli úplně nejradši.

Jak to?

Já se tam herecky vyblbnu, jsou v ní různé polohy. Pak najednou spadne do polovičního tempa a následuje finále, kde se zase muzikantsky vyblbnou kluci. Těším se, až ji budeme hrát naživo. Když jsme byli ve studiu, Tomi tam měl vymyšlené takové scatování na pusu jako sólo. A tak jsme si řekli: Sakra, to by mohl ten Suchý zazpívat! Tentokrát už jsme ho nemuseli moc přemlouvat. V červnu přijel na Svárov do studia a říkal: Pánové, nevím, jestli se vám to bude líbit. Dělejte si s tím, co chcete. Stoupl si za mikrofon, dal deset verzí, každou jinou. A těžko říct, která byla nejlepší. Tam nebyla žádná slabá! Jsem šťastnej, že máme na desce takového člověka, jako je Jiří Suchý, a že tvrdil, že se mu to líbí. Dokonce mi v jednom mailu psal, jestli by tu písničku mohl zakomponovat do jedné hry. Okamžitě jsem mu odepsal, že samozřejmě, že by to byla čest.

Jiří Suchý je ale jediným hostem desky…

Po tom dlouhém zkoušení jsme neměli pocit, že by těm písničkám něco chybělo. Že by potřebovaly ženský vokál nebo že by tam mohl být duet. Prostě jsme si vystačili sami. Myslím, že až pojedeme turné, taky to bude postavené jen na těch písničkách a na nás. Myslím, že si vystačíme.

A to jsme zase zpátky u svobody. Ta je hodně patrná z další „zvláštní“ písně na desce, která se jmenuje Metylalkohol.

To byl text, který jsem napsal v roce 1990 jako básničku. První léto po revoluci jsme strávili na vesnici u Pavla Grohmana na baráku a měli jsme sen, že budeme žít jako hipísáci. Byli jsme tam celý léto, Hroch vymaloval v kuchyni strop na zeleno. Mně bylo dvacet. A napsal jsem báseň – pod zelenou oblohou metylalkoholu rýsují se lidé. Ten text jsem nikdy nezapomněl, nosil jsem ho v hlavě třicet let. A teď uzrál. Tomi tomu říká „fetiarina“ nebo zhulenecká píseň, ačkoli jsme byli střízliví, když jsme to točili, ale její nálada má být trochu na tom obláčku. Protože přesně takové to léto tehdy bylo. Byli jsme mladí, revoluce byla před necelým rokem. Byl to úžasnej čas. A ta atmosféra té doby se s tou písní hezky spojila. Je to jedna z mých nejoblíbenějších písní z nové desky, ačkoli vím, že v rádiu ji nikdy hrát nebudou. A na koncertech taky ne. Je to trochu moc psycho.

A do třetice. Album končí vzhledem k jeho energii netypickou skladbou Smůla jenom s klavírem.

To je příběh! Já jsem před patnácti lety hrál svou jedinou hlavní roli ve filmu. Ten film režíroval Martin Dolenský. Byl to můj velkej kámoš, ale bohužel se asi před osmi lety zabil v autě. Když jsme tehdy ten film dotočili, poslal mi text a říkal: Hele, kdyby se vám hodil, tak ho klidně můžete použít. Zapomněl jsem na to a teď, když jsme se těsně před covidem s rodinou stěhovali, našel jsem starej počítač a chtěl jsem ho dát dětem na hraní. Předtím jsem ho zapnul, abych se podíval, co v něm je. A na ploše vidím soubor – Smůla. Rozklikl jsem ho a došlo mi, že je to ten text od Martina. Moc se mi líbil, ale byl dost krátkej, takže jsem druhou polovinu dopsal ještě s Tomášem Rorečkem. Vymyslel jsem základní kila a pořád to bylo tak na hraně, nevěděli jsme, jestli to za to stojí. A pak na poslední zkoušce, než jsme odjeli do Norska, už jsme to měli celý hotový, a já říkám: A ještě ta Smůla, kluci, napadá vás, co s tím? A Štajny si sedl k pianu a říká: Pojď to zkusit.

A?

Asi půl hodiny jsme hráli, dali to čtyřikrát za sebou a řekli si, že jo. Kluci už měli sbalený věci a leželi na gauči a říkali nám, že to funguje, ale že to musíme nahrát jen takhle ve dvou. Jako by se jim už znova nechtělo rozbalit ty kytary a vymýšlet, co tam hrát. Myslím, že to té písničce nakonec fakt sluší. To je přesně případ písně, která vykvetla. Den před odletem do Norska ještě nebyla, když jsme byli na letišti, už měla nějakou formu. A když jsme se vrátili, říkal jsem si: Sakra, to se povedlo. Několik lidí, kterým jsem to pouštěl, dokonce pustilo slzu. A na to já věřím, že když to někoho dojme, tak to funguje.

A zase je v té písničce hořkost. Jsem smůla, co se ti lepí na paty…

… ten věčný otazník za slovy já a ty. No je, no! Ten život už mi prostě nepřijde tak veselej. A taky furt zpívat o lásce a hurá, miluju tě… to taky nejde. Nebo ne nejde, ono by to šlo, ale už to tak necítím.

Co se stalo?

Co se stalo? Kurva, je mi padesát dva! To je to, co se stalo! Nebo já nevím, čím bych si to vysvětlil, že už si to člověk nemaluje na růžovo. Přece jenom jsme už velký kluci a neřešíme v šatně jenom nějakou legraci a kde sbalit holky. Řešíme už věci dospělýho věku a to není vždycky veselý.

A můžou mít vůbec takhle velký kluci ještě kapelu?

Já si myslím, že jo. Když vidím Stouny… to jsou kluci, kterým je osmdesát. A hraje jim to tak, že jim to závidím. Proč ne. Anebo z českých luhů a hájů Olympic. Byl jsem na jejich koncertě a to nebyla žádná nostalgie. Říkal jsem si: Sakra, to je dobrý! Ještě můžeme hrát. A můžeme hrát dlouho! Když to bude mít takovou energii, která vychází z toho, že nás to pořád baví. A nás to teď opravdu baví… tak hrát můžeme. A taky budeme.

Cesta ke svobodě

Chinaski v současné sestavě působí od roku 2018. Služebně nejstaršími členy jsou zpěvák Michal Malátný a kytarista František Táborský. Ty doplnili bubeník Lukáš Pavlík, baskytarista Tomi Okres a klávesista Jan Steinsdörfer. Společně natočili album 11 a novinku Frihet. Vzniklo v norském studiu Ocean Sound v produkci Grega Havera. Kapela jeho vydání doprovodila klubovými koncerty, na nichž naplánovala zahrát album od začátku do konce.