Obrázek k článku Koketérie Iggyho Popa. Zásadní alba natočil s Davidem Bowiem a Ivanem Králem
| Jarda Konáš | Foto: Profimedia

Koketérie Iggyho Popa. Zásadní alba natočil s Davidem Bowiem a Ivanem Králem

Iggy Pop oslavil pětasedmdesátiny. Kmotr punku toho natočil zatraceně hodně. A pokračuje i dnes, aniž by se u toho autorsky vyždímal. Pojďte si teď znovu poslechnout ty nejzásadnější desky jeho diskografie, kterými ovlivnil hudební scénu nebo hrály důležitou roli v jeho kariéře.

Syrový debut

The Stooges (1969)

Jedna z těch debutových desek, které vstoupí do historie, ačkoli se nad nimi na startu všichni ušklíbali. Na konci šedesátých let The Stooges přišli se syrovým zvukem, který působil jako kopanec a plivanec najednou. Což tehdejší většinový posluchač i kritici přijali rozpačitě. Časopis Rolling Stone v recenzi napsal, že album je „hlasité, nudné, bez chuti, bez představivosti a dětinské“. Village Voice to rovnou označil za „rock pro blbečky“. Přitom jde o album, které svou přímočarostí a energií položilo základy punku, The Stooges bylo jeho Velký třesk. A navíc desku produkoval John Cale, který si v několika skladbách i zahrál. To piano, co v I Wanna Be Your Dog slyšíte permanentně tepat, je právě mistr Cale. Kdo by si nepřál mít na kontě takový debut?

Potvrzení pověsti

Fun House (1970)

Zatímco na debutu Stooges přišli a zasalutovali na uvítanou, tady už rozjeli jízdu, která nenechá posluchače vydechnout. Nový producent Don Gallucci, jenž o deset let dřív se svou kapelou The Kingsmen pomáhal položit základy garage rocku, dokázal evidentně ze Stooges dostat maximum, i když kritika se zase mohla zbláznit. „Blátivá nálož pomalého odpadu bez imaginace, těžce zohaveného električností. A to si říká americký rock,“ lamentovali v Melody Maker.

Fanoušky to ale nezajímalo, The Stooges přišli s muzikou, která pumpovala do publika nepoznanou energii. Fun House jako zásadní vlivné album citují například Jack White, Ramones, Nick Cave nebo Henry Rollins.

Konec jedné éry

Raw Power (1973)

Ačkoli se v roce 1973 Stooges už střemhlav řítili do problémů a drogy je huntovaly způsobem, jenž pověsti o rockerech překonává o další level, dokázali vydat desku Raw Power, kterou završili pomyslnou trilogii alb považovanou za prapůvod punku. Nový kytarista James Williamson upustil od trochu humpoláckého zvuku původních Stooges a Fun House obsahuje melodičtější skladby pokukující směrem k hard rocku. Na novém repertoáru měl lví podíl i David Bowie, jenž se zhostil produkce desky. Kapelu konečně vzali na milost kritici, kteří se nebáli Fun House rovnou označovat za nejlepší desku dekády, s odstupem let nacházeli novináři na albu zakuklené prvky punku i heavy metalu, což ještě víc umocnilo vnímání Fun House jako zlomové desky pro celou rockovou hudbu.

Sólo jízda

The Idiot a Lust for Life (1977)

Iggy Pop se po rozpadu Stooges a očistci na odvykačce vrátil ve formě, která i po těch letech bere dech. Debutovou desku The Idiot a následující Lust for Life od sebe dělí jen půl roku, což je důvod, proč řada hudebníků, když mluví o ovlivnění Iggym Popem, zmiňuje obě desky jedním dechem. Iggy to tehdy zkrátka rval do lidí pod tlakem a na koncertech se obě desky slily do horečnatého proudu, který fascinoval každého pod pódiem.

Obě desky navíc hodně těží z přátelství Popa s Bowiem a je na nich výrazně zachycen duch jejich společné berlínské éry, Idiota dokonce míchal Bowieho producent Tony Visconti. Propojení obou zpěváků nezůstalo bez uštěpačných poznámek, Alan Jones z Melody Maker album vychválil s dodatkem, že jde o jeho „druhou nejoblíbenější Bowieho desku“. Časopis Sounds zase natvrdo napsal, že to lepší si Bowie nahrál na svou Low a to horší dal Popovi. Desku Lust for Life ale táhla stejnojmenná skladba a další hit The Passenger, takže i když si kritici psali své, Iggy se pomalu stával ikonou.

Terapie hudbou

Kill City (1977)

Iggy v roce 1977 k The Idiot a Lust for Life přidal ještě album Kill City, které ovšem nelze považovat za finální část trilogie, naopak. Její význam se dost liší. Kill City nahrál s kytaristou Stooges Jamesem Williamsonem během propustek z léčebny, když se v roce 1975 snažil vylízat ze závislosti na heroinu. Skládání s kamarádem sloužilo jako terapie, zároveň mělo položit základy sólové tvorby, až bude Pop čistý a připravený vrátit se na scénu. V tomto ohledu nakonec větší roli sehrál David Bowie a společná cesta do Berlína. Proto se materiál na Kill City trochu liší jak od Stooges, tak od prvních dvou Iggyho sólovek. V jeho životě ovšem nahrávání desky mělo důležitý význam coby záchytný bod uprostřed nekonečné nejistoty.

Ivan Král na scénu

Soldier (1980)

I když byl rok 1980 érou, kdy punková vlna končila a blížil se nástup synťáků, Pop na Soldier hraje s dechberoucím nasazením. Slyšet to bylo už na předchozí desce New Values, osvobozen od závislosti se Pop zase utrhl ze řetězu a hrál s novou vervou. Na desce se mu navíc sešla báječná sestava hostů a spolupracovníků, kytary nahrával Ivan Král, basu Glen Matlock ze Sex Pistols. Ten se navíc na polovině skladeb podílel i autorsky. A backvokály tu Popovi obstarali Bowie i Simple Minds. S takovou sestavou za zády zkrátka nejde natočit blbou desku.

Komerční úspěch

Blah-Blah-Blah (1986)

Můžeme namítat, že na desce Blah-Blah-Blah se neobjevil výrazný autorský milník, přesto jde o komerčně nejúspěšnější Popovu sólovku. Hodně ji táhl úspěch hitu Real Wild Child (Wild One), což je ale cover australského zpěváka Johna O’Keefa. Popova verze se objevila na soundtracku k filmům Krokodýl Dundee 2 nebo Pretty Woman, což pro zpěváka znamenalo nejbližší kontakt s většinovým publikem v kariéře. Novináři se trochu ušklíbali, že se kmotr punku dal na komerci, posluchačské úspěchy ale nešlo přehlédnout. Pop se například poprvé dostal do první desítky singlové hitparády v Británii, pravlasti punku. Navíc jde o poslední desku, kterou dělal s Bowiem. Společně složili většinu skladeb a Bowie se podílel i na produkci.

Největší hit

Brick by Brick (1990)

Většina Iggyho alb z 80. let prošuměla bez většího zájmu, proto se rozhodl Brick by Brick od začátku pojmout jinak. Ke skládání přizval Slashe a Duffa McKagana z Guns N‘ Roses, poprvé ve své kariéře Pop ve studiu kromě zpěvu nahrával i některé kytarové party.

Kmotr punku byl na Brick by Brick zpátky v plné síle. Od prvních desek s Bowiem se nedočkal tak pozitivních recenzí jako nyní, navíc prodeje desky nakopl úspěch skladby Candy, duetu s Katy Pierson z kapely The B-52’s. Jde o Popův nejprodávanější singl a jedinou skladbu, se kterou se kdy dostal v domovských USA do první čtyřicítky nejhranějších písní.

Pořád má co říct

Post Pop Depression (2016)

V posledních dekádách sice Pop už nenatočil žádnou zásadní desku, to ovšem neznamená, že nebyl schopný pozoruhodné tvorby. Za zmínku rozhodně stojí šest let staré album Post Pop Depression. Jestli Iggy něco vždycky uměl na výbornou, tak vybírat spolupracovníky. Zde se k němu ve studiu přidali Josh Homme a Dean Anthony Fertita z Queens of the Stone Age, za bicí se posadil Matt Helders z Arctic Monkeys.

Album přišlo s unikátním zvukem míchajícím v sobě tvorbu všech čtyř muzikantů a není podiv, že z něj byla řada lidí nadšená. Post Pop Depression je první Iggyho deska, se kterou se dostal do dvacítky nejprodávanějších v USA, a dokonce první pětky v Británii. Naprosto po zásluze.