Obrázek k článku Michael Kocáb oslaví sedmdesátiny: „S Výběrem jsme zalátali díru na trhu národní cti“
| Šárka Hellerová | Foto: Marek Musil

Michael Kocáb oslaví sedmdesátiny: „S Výběrem jsme zalátali díru na trhu národní cti“

Jak vtěsnat celý nadmíru bohatý hudební život do hodiny a půl? To je otázka, již aktuálně řeší Michael Kocáb. Právě tolik času náleží koncertu, kterým na festivalu Metronome oslaví 70. narozeniny.

Koncert na Křižíkově fontáně se koná hned v den zahájení třídenního festivalu, ve čtvrtek 20. června. Zpěvák, hudební skladatel, občanský aktivista a politik nejprve zaváhal, ale nakonec výzvu přijal. Zatímco by se dalo říct, že půjde o koncert průřezový, sám říká, že bude spíš nářezový. Sedíme spolu v nahrávacím studiu, kde jsme se sešli k rozhovoru, jenž vyjde v červenci právě u příležitosti jeho jubilea, a povídáme si i o přípravách vystoupení.

Připomínám panu Kocábovi jeho vlastní nápad začít koncert jeho bezkonkurenčně nejhranější skladbou – fanfárami, které už 35 let dennodenně zní při poledním střídání Hradní stráže. „Bylo by to efektní, že? Ještě to zvážím, už mám zase ale úplně jiný nápad,“ přemýšlí hudebník. Ostatně možností, jak zahájit koncert jedné z nejvýznamnějších osobností tuzemské hudby, se jistě nabízí mnoho a na finální verzi si počkáme na den D. Jisté je, že se můžeme těšit na jízdu vším podstatným, co osobnost Pražského výběru, zásadní formace české nové vlny, v hudebním životě potkalo. Čekejte klasický klavír, trochu bigbandového jazzu, šansonu, popu, komorní hudby, symfonické opery a jistě i Pražský výběr sám, či s doprovodem orchestru.

Vybral bych si je, i kdybych žil celý život v Americe, říká Michael Kocáb o spoluhráčích z Aftershocks.

Skupinu Aftershocks sice neuvidíme, protože mezinárodní hvězdné obsazení by nikdo nezorganizoval, skupina ale nyní natáčí novou desku, zmiňuje Michael Kocáb, když se ho ptám, jestli má ve svém bohatém hudebním životě ještě na prahu sedmdesátky pocit něčeho nesplněného. S Aftershocks si před deseti lety splnil přání, které se v době, kdy začínal hudební kariéru a Československo nebylo součástí svobodného světa, zdálo nemožné. „Dělám to se světovými muzikanty, se kterými bych chtěl hrát, i kdybych žil celý život v Americe. Kdysi jsem si myslel, že ta přehrada mi neumožní získat takové muzikanty, ale dnes vím, že i kdybych byl v Americe slavný jako David Bowie, stejně bych chtěl tyhle chlapy,“ mluví zpěvák s uznáním o svých parťácích. „Jsou světové špičky. Billy Sheehan hrál chvíli s Rolling Stones, ale nebylo to pro něj, on je virtuos, génius. Virgil Donati jakbysmet, to je nejvyšší bubenická třída. A Glenn Proudfoot se zařadil mezi pět nejlepších amerických kytaristů, tím pádem mezi pět nejlepších kytaristů světa. V tomhle nemám pocit neuspokojení.“

Na druhou stranu přece jen angličtinu, která k Aftershocks patří, vnímá jako onen základní rest, který už nedožene. „Na to jsme doplatili všichni i s Michalem Pavlíčkem. Vládneme jazykem, který zní světu bohužel podivně. Proto mohou těžko být kapely odsud světové. Nejenže češtině není rozumět, ale ono to prostě pro uši rockového fanouška zvyklého na angličtinu nezní dobře,“ myslí si Michael Kocáb. „Miluji Českou republiku a Čechy, takže není problém, ale co do bigbítu jsme se mohli narodit kousek dál na západ. Naše mluvidla ani angličtinu nezpracují, to umí třeba Holanďani. Pořád je to Massa Bob. Našim uším zní přijatelně, ale já jsem ještě nikdy nepotkal Čecha, který se naučil hovořit jako rodilý mluvčí. Navíc to velmi dobře slyším, takže svoji angličtinu nemohu poslouchat vůbec,“ přiznává zpěvák, jenž i vzhledem k tomu, že jeho děti jsou napůl Američani, moc dobře ví, o čem mluví.

Michael Kocáb se do (nejen) hudební historie zapsal nesmazatelně nejen díky Pražskému výběru, ale i své sólové tvorbě i dalším projektům. Když přijde řeč na koncerty, jako vrchol obvykle zmiňuje vystoupení Pražského výběru před Rolling Stones v Letňanech v roce 2018. „Navíc jsme nebyli jenom předkapela, byli jsme jejich hosti, což je jiný status. Dali nám k dispozici k neomezenému nakládání celé své jeviště a všechny svoje lidi. Na dotaz, jak dlouho máme hrát, odpověděli, jak dlouho chcete. Sami jsme to srazili na padesát minut, ale nechali by nás hrát i déle,“ vzpomíná. „Byli díky Havlovi, a protože jsme se znali, což si Mick Jagger pamatoval, velkorysí.“ S Rolling Stones se znají díky tomu, že je v roce 1990 Michael Kocáb prováděl na Pražském hradě. Obzvlášť s Mickem Jaggerem se prý výtečně povídalo.

Novou verzi skladby Sebastián nahrál Michael Kocáb s Anastasijí Ščerbakovou v lednu v ukrajinském Izjumu.

„Pražský výběr dosáhl všeho, co mohl, už to moc dál nešlo,“ přitakává muzikant, když se stočí můj zrak na zeď, kde visí ocenění, které kapela získala od Expres FM. Straka v hrsti je podle ankety rádia nejdůležitější českou deskou celé historie, což je status, který získala opakovaně. Nahrávka se navíc stala kultem ještě před oficiálním vydáním. Vznikla v roce 1982, následovalo období, kdy byl Pražský výběr zakázán. Oficiálně proto vyšla až o šest let později. „Třicet let jsme udrželi pocit, že to je nejlepší album všech dob, to je přece satisfakce jako blázen. Netýká se to kapely, ale konkrétní desky. Ale naše kapela ji vyprodukovala. To je velká věc,“ těší Kocába.

Satisfakcí pro hudebníky, kteří si prošli režimním zákazem, musel být nutně i konec komunistické nadvlády a vypakování ruských vojáků domů. Role Michaela Kocába v jejich odsunu je dobře známá, o něco více možná mladší generace zapomíná, jak na oslavu jejich odchodu Pražský výběr pěkně zahrál. Na loučení s okupanty uspořádali 24. června 1991 koncert Adieu C. A. v pražské Sportovní hale. Spolu s Pražským výběrem si tehdy zahrál i Frank Zappa.

Byl tohle nejdůležitější koncert v životě? „Asi jo. Vznikal v časovém presu, ale povedl se.
Texty jsem psal v autě, zatímco jsme dokončovali odsun sovětské okupační armády. Na zkoušky jsem chodil pozdě, jestli vůbec. Ale nakonec to asi nejdůležitější koncert byl, protože se přímo pojil s opětovným nabytím suverenity jednoho státu zvaného Československo a zbavení se třiadvacetileté okupace. Jaká ještě může být důležitější věc v životě národa a státu? Řekněme si rovnou – žádná,“ uznává Michael Kocáb a já se přiznám, že když při přepisu právě této odpovědi zní česká hymna, protože jsme zrovna zvítězili v semifinále mistrovství světa v hokeji, kterého se mimochodem Rusko nemůže účastnit, protože aktuálně ničí další jiný stát, neubráním se několika slzám.

Spolu s Pražským výběrem oslavil odsun okupačních vojsk i Frank Zappa.

Nicméně v radostném pocitu, že to byl právě on, kdo hrál na rozloučenou s Rudou armádou, se Michael Kocáb neutápí, podle něj to mělo probíhat ještě trochu jinak: „Podle mě se mělo takhle slavit v každém městě a vesnici po celé republice. Místo toho byl jeden koncert Pražského výběru. Kam jsme se to dostali? Byla to díra na trhu národní cti, kterou jsme s kapelou zalátali. Já byl tehdy ale zklamaný, že stát nic nepřipravuje, čekal jsem salvy z děl a tance na náměstích. Když se to nepřipravovalo, skočili jsme na to sami. Hrál tam i Karel Kryl.“ I na tenhle moment můžete na konci června zavzpomínat s oslavencem na pódiu na Metronomu. Hala, kde se slavný koncert konal, je ostatně od Křižíkovy fontány téměř na dohled.

Metronome Prague

Koncert na oslavu svých sedmdesátých narozenin odehraje Michael Kocáb na pražském festivalu Metronome Prague. Ten se koná od 20. do 22. června na pražském Výstavišti. Jeho zahraničními headlinery jsou britský zpěvák Michael Kiwanuka, německé duo Milky Chance a zpěvačka Raye, senzace letošních Brit Awards, dále vystoupí třeba Tom Grennan či The Last Dinner Party.

Singly Komu se nelení – tomu se ženění a Já se mám, že je Olda přítel můj byly v roce 1982 počátkem slávy i problémů Pražského výběru.