Kdyby to nebylo tak bizarní, bylo by to vlastně zábavné. Představte si, že vrcholní představitelé největších bank v Česku se po padesátce pustí do muziky. Ke své práci, kde rozhodují o obřích částkách, tak po večerech jako DJs upouští páru. Vše je v pohodě, nikdo nemá námitky. Ale jen do chvíle, kdy hospodářské výsledky výrazně propadnou. Pak se hledají nejrůznější vysvětlení, byť s realitou mají pramálo společného.
Právě to se stalo i výkonnému řediteli Goldman Sachs Davidu Solomonovi, který se kvůli tlaku na svou osobu rozhodl vzdát svého alter ega. Déle než dekádu, ještě dříve než se stal šéfem v Goldman Sachs, vystupoval jako DJ D-Sol. Během let si zahrál jak v centru New Yorku na Manhattanu, tak v barech na Bahamách nebo loni na festivalu Lollapalooza. Právě tento set se stal jeho posledním veřejným vystoupením.
Přestože na žádné akci Solomon nehrál déle než rok, tlak nespokojených akcionářů vedl k tomu, aby opustil svou hudební radost a dal se plně k dispozici pro vedení banky.
Tipy na hudbu, kterou u nás v rádiích neuslyšíte
Naprosto odlišný a k fanouškům velmi otevřený přístup zvolila londýnská zpěvačka Gretel Hänlyn. Ta totiž posluchačům dala k dispozici hned několik svých nedokončených skladeb. Má k tomu ale poměrně pochopitelný důvod. V říjnu a v listopadu je zpěvačka na turné po Evropě, Velké Británii a USA, kde nové skladby chce hrát. A aby na ně publikum mohlo reagovat, určitě to půjde lépe, když je bude alespoň trochu znát.
Gretel Hänlyn na čtveřici nových skladeb pokračuje v nastolené cestě, kdy je patrné, že se odmítá zařadit do předem vytyčených škatulek a pokračovat pouze v tom, co jí přineslo prvotní úspěch. Nové písničky jsou proto o něco experimentálnější a odvážnější. Zpěvačka se totiž do své tvorby snaží zakomponovat nejrůznější folkové, soulové nebo jazzové prvky. To vše pak podtrhuje její zcela jedinečný hlas.
Zatímco Cry Me A River, která je jako jediná ze skladeb hotová, se nese v odlehčenějším stylu a Hänlyn si zlehka pohrává se svým hlasem, Far Out je spíše experimentálně tanečním příspěvkem. Crash je klasickou věcí z katalogu Gretel Hänlyn s přesnou rytmikou, zkreslenou kytarou a zpěvem, která posluchače provádí nočním Londýnem. Závěrečná The Cutting Edge je krásnou náladotvornou věcí, ideální jako poslední hudební číslo znějící na konci vydařeného mejdanu.
Mightmare se hlásí s novým singlem Killer Killer. Původně sólový projekt, který dala dohromady zpěvačka a kytaristka River Shook (známá také jako Sarah Shook), se nakonec přirozeně proměnil v regulérní kapelu. Hlavní slovo v ní ale stále má výhradní autorka repertoáru, která v souvislosti s novinkovou skladbou říká, že popisuje ty nejhorší části každého z nás.
„Všichni máme v nejrůznější míře touhu hlídat ostatní, řešit, co říkají, jak se oblékají, s kým se kamarádí, kam se chodí bavit. Je to stejné jako chtít potrestat někoho, kdo dělá něco, co se nám nelíbí nebo s čím nesouhlasíme. Každý v sobě máme nějakého vnitřního policajta, kterého nejde zabít a mít od něj klid. Bohužel s ním musíme bojovat každý den,“ říká River Shook.
Novinka Killer Killer sází na poctivé rockové základy, které stojí na jasné kytaře Blakea Tallenta, nevyčnívající, ale o to víc nezbytné rytmice v podání basáka Ashe Lopeze a bubeníka Ethana Standarda i náladotvorném zpěvu.
Podobně jako je Mightmare původně sólovým projektem River Shook, tak je awakebutstillinbed sólovou záležitosti americké hudebnice Shannon Taylor. Před pěti lety vydala debut What People Call Low Self-Esteem Is Really Just Seeing Yourself the Way That Other People See You, aktuálně vydala už třetí desku Chaos Takes the Wheel and I Am a Passenger.
Na ploše téměř 60 minut ve dvanácti skladbách ukazuje, jakou cestu prošla od svých emo začátků. Hudebně je kolekce barevnější, svým ponorem hlubší, zároveň nic neztrácející z energického náboje. Shannon Taylor zde nabízí různé hudební polohy, díky čemuž je album posluchačsky zajímavější. Naživo je kapela ještě o level jinde.
S novou deskou se přihlásil také německý skladatel a klavírista Volker Bertelmann, vystupující pod jménem Hauschka. Držitel Oscara za soundtrack k filmu Na západní frontě klid desku pojmenoval Philanthropy a jak je u něj zvykem, jde především o poslechovou záležitost. Hauschka nabízí bohaté hudební menu a je jen na posluchači, které z předkládaných chutí dá přednost.
Hauschka si ale vyhrál také s videoklipy k singlům z nové desky. Ať už jde o Nature od režisérky Tilly Shiner nebo Inventions režírované Wataru Satem. Ten k hudebně minimalistickému, vizuálně neotřelému ztvárnění řekl: „Když lidé z celého světa myslí na Japonsko, pravděpodobně si představí Tokio s jeho mrakodrapy. V tomto videu jsem se zaměřil na město a jednotlivce, kteří drží svou kulturu v s velkou úctou a také na ty, kteří pro uznání krásy této kultury vytvářejí něco nového. Mým záměrem bylo zdůraznit, že tito často přehlížení lidé a kulturní aspekty hrají v naší společnosti klíčovou roli. Doufám, že vzhledem k rozmanité japonské kultuře a krajině že prostřednictvím zvuku jej může ocenit publikum po celém světě,“ konstatoval Sato.
S novinkovou, čtvrtou deskou se přihlásila americká muzikantka Emily Wolfe. Pojmenovala ji Blowback a protože měla zcela jasnou představu, jak má znít, tak kromě toho, že ji nazpívala, tak také nahrála všechny kytary, klávesy, klavír a perkuse. Aby toho všeho nebylo málo, desku si sama ještě produkovala.
Novinkový desetiskladbový set nezapře svou inspiraci jak ženskými kapelami a interpretkami (Hole, Veruca Salt, Alanis Morissette), tak také vzdává holt a respekt kapele, která muzikantky podporovala - Nirvaně. Jde o zralé album, které je kompaktní v celku a různorodé v jednotlivých skladbách.
Za svou více než desetiletou hudební kariéru má Emily Wolfe za sebou předskakování takovým jménům, jakými jsou The Pretenders, Heart, The Toadies nebo Gary Clark Jr. Příští rok na jaře se v pozici headlinera vypraví přes oceán do Evropy. V sousedním Německu se 11. března představí v Berlíně, o den později pak zahraje ve Wiesbadenu.