Na violoncello začal hrát díky své mamince. Když ho poprvé přivedla do hudební školy, bylo jejím největším přáním, aby jí jednou zahrál její oblíbenou skladbu Labuť od Camilla Saint-Saënse. Ačkoli si dojmy z tohoto prvního setkání s hudbou už příliš nevybavuje, vřelý zvuk nástroje si nakonec oblíbil. V té době ještě neuvažoval nad tím, že by se stal profesionálním hudebníkem, to přišlo až později.
Přišlo to ve čtrnácti
Prvním zlomovým momentem bylo společné vystoupení po boku profesionálních hudebníků. „Hráli jsme Dvořákovu Devátou symfonii. A tehdy jsem poprvé opravdu silně začal vnímat hluboký zvuk violoncell a kontrabasů. To, jak se jejich vibrace přenášejí přes podlahu pódia, byl pro mě opravdu výjimečný zážitek. Měl jsem najednou pocit, že se děje něco jedinečného, co jsem do té doby nepoznal,“ vzpomíná Yuya. Nedlouho nato ale přišel ještě silnější zážitek, který ho už definitivně přesvědčil o tom, že se chce hudbě věnovat profesionálně. „Tehdy se konala hudební soutěž, jedna z nejprestižnějších v Japonsku. Poslouchal jsem všechny čtyři finalisty, zhruba o tři až čtyři roky starší. Hráli fantasticky. Hodně mě to inspirovalo, chtěl jsem být jako oni,“ dodává. Tak začala jeho cesta na koncertní pódia. Není divu, že se dnes se svými vzory přátelí, všichni se stále věnují hudbě, takže mají mnoho příležitostí se setkávat a udržovat mezi sebou kontakt.
Evropa jako inspirační zdroj
Až do svých dvaceti let studoval Yuya Mizuno v Japonsku. Tamní školy i učitelé mají nepopiratelnou kvalitu, kterou si nesmírně pochvaluje. Jeho velkým přáním ale bylo poznat a prožít atmosféru míst, kde jednotliví skladatelé žili a tvořili: „Vezměte si třeba jezero, kde Brahms komponoval během prázdnin. Pro mě je důležité přijet tam a uvědomit si, že je to místo, kde vznikla nějaká konkrétní skladba. To pak hodně ovlivňuje, jak o hudbě přemýšlím a dobírám se její hloubky.“
Během jednoho z masterclassů se setkal s Miklósem Perényim, svým pozdějším učitelem v Budapešti. A tak jeho hudební cesta Evropou začala právě v Maďarsku. Další Yuyovy kroky do značné míry nevystoupily z oblasti střední a východní Evropy. Pokračoval studiem v Salcburku, a i co se hudebního vkusu týče, cítí s tímto regionem silné propojení. Vedle obvyklého studijního a soutěžního repertoáru, který zatím stále vyplňuje většinu jeho času, občas přičichne ke středoevropským skladatelům. „Zajímavé je, že třeba maďarština mi v něčem přijde podobná japonštině – možná i to je jeden z důvodů, proč mi maďarská hudba tak sedí,“ vysvětluje Yuya. Jeho momentálním favoritem je ale Robert Schumann, jehož skladby by rád detailněji prostudoval.
Triumf na Pražském jaru
Yuya během svých studií absolvoval velké množství soutěží a z mnohých si odnesl i ocenění. Pro české publikum ale nejvíc rezonuje jeho loňské vítězství na Mezinárodní soutěži Pražské jaro. Stal se prvním asijským violoncellistou, který první cenu získal. Kromě toho si odnesl i množství doprovodných cen. Jeho vystoupení v Praze se tedy dá bez rozpaků označit za velký úspěch.
Ačkoli se soutěžemi má bohaté zkušenosti, tahle se mu zaryla do paměti: „Každá soutěž má svoji specifickou atmosféru. A i když soutěžící bývají často stejní, prostředí je pokaždé jiné. Pro mě bylo soutěžení na Pražském jaru trochu jiné v tom, že to byla moje první soutěž ve střední Evropě. Na pódiu jsem se cítil opravdu komfortně – nejen s pianistou nebo orchestrem, ale i díky publiku. Bylo to pro mě o to jednodušší.“
Středobodem finále soutěže byl Dvořákův koncert: „Myslím, že nejen pro mě, ale obecně pro Japonce evokuje Dvořákova hudba pocit jakéhosi návratu domů. Například druhá věta z jeho Novosvětské symfonie je v Japonsku hodně známá – od dětství ji slýcháme cestou ze školy domů. Možná i proto vyvolává takový pocit blízkosti, klidu a komfortu. A samozřejmě pro violoncellisty je Dvořákův koncert jeden z nejznámějších a nejkrásnějších vůbec. Bylo pro mě velkou ctí hrát ho v Rudolfinu s Pražskými symfoniky.“ O tom, že interpretaci Yuya považuje za jednu z nejdůležitějších částí uměleckého výkonu, není pochyb. V poslední době se tak postupně dostává i k hlubším úvahám o kontextu skladby, o historii, která dílo obklopuje, i o životním příběhu skladatele. Chce chápat, nejen cítit.
Návrat do Prahy
Letošní Yuyův návrat do Prahy bude ve znamení dvou premiér. Poprvé zahraje s orchestrem náročný Šostakovičův violoncellový koncert. A také se publiku představí s novým nástrojem.
Ačkoli se dnes již snaží repertoár pečlivěji vybírat, o Šostakoviče ho Pražské jaro požádalo. A ne náhodou. Jedná se o symbolický koncert, jehož význam si Yuya velice dobře uvědomuje. Šostakovič ho napsal pro jiného laureáta soutěže, Mstislava Rostropoviče, který v Praze zvítězil v roce 1950. „Samozřejmě že Šostakovičova hudba byla ovlivněna politickou situací a dobou, ve které žil. „Když studuji skladbu a její pozadí, snažím se všechny tyto věci do interpretace zahrnout. Ale tento koncert nevychází jen z politiky, velkou sílu má hudba samotná – je neuvěřitelná, velmi intenzivní.
Zároveň je i fyzicky náročná, člověk musí mít velkou výdrž, aby dokázal uhrát těch 25–30 minut v kuse,“ zmiňuje Yuya a přiznává, že jeho velkým inspiračním zdrojem byla právě Rostropovičova nahrávka této skladby.
Druhou premiérou bude jeho nový nástroj. Po vítězství na pražské soutěži dostal příležitost hrát na violoncello Pietra Giacoma
Rogeriho z roku 1710. Zatím na něj především cvičí, odehrál na něj pouze novoroční koncert, do Prahy si ho však přiveze. „Hrát na tak starý a výjimečný nástroj je pro mě něco speciálního, nese v sobě určitou historii.
Hrálo na něj mnoho skvělých violoncellistů a každý do něj otiskl svůj vlastní zvuk. To je v něm pořád cítit. Ve srovnání s novějším nástrojem zní úplně jinak. Zároveň je ale docela náročné se s takovým nástrojem sžít – potřebuji ještě čas, abych objevil všechny jeho barevné možnosti. Má velmi bohatý a teplý zvuk. Dřív jsem hrál na violoncello z Itálie.
Ve srovnání s ním má Rogeri rychlejší odezvu, takže se mi na něm lépe tvoří tón.“ Budoucí kariéra se mu zrovna formuje pod rukama. Z dlouhodobého hlediska by chtěl především koncertovat po celém světě, sdílet hudbu s posluchači různých míst. V blízké době by rád nastudoval různorodý repertoár, láká ho i baroko. Říká: „Hlavně jít dál a snít víc.“
Seznamte se
Yuya Mizuno (28) se narodil v Tokiu jako nejmladší ze tří sourozenců. K hudbě ho přivedla maminka, která se v mládí věnovala zpěvu. Studoval na Toho Gakuen School of Music. Svá evropská studia zahájil pod vedením Miklóse Perényiho na Hudební akademii Ference Liszta v Budapešti. Poté absolvoval magisterské studium v salcburském Mozarteu ve třídě Clemense Hagena.
Zúčastnil se mnoha mistrovských kurzů vedených předními světovými violoncellisty. V roce 2023 vydal debutové album s Kodályho Sonátou pro sólové violoncello a Chopinovou Sonátou pro violoncello a klavír.
Pravidelně vystupuje na významných festivalech v Evropě i Japonsku. Je laureátem řady ocenění z mezinárodních soutěžích, mimo jiné získal první cenu na Mezinárodní soutěži Pražské jaro v roce 2025. Vedle pravidelné účasti na soutěžích vystupuje i s významnými orchestry.
Žije v Japonsku, ale jeho snem je koncertovat hlavně v Evropě, která je pro něj stále velkou inspirací hudební i interpretační.
Nyní hraje na violoncello Pietra Giacoma Rogeriho z roku 1710, které mu velkoryse zapůjčila Suntory Foundation for the Arts, používá smyčec Françoise Tourta z 18. století, zapůjčený ze sbírky Sumino Collection.