Že dávno přerostli škatulku alternativně rockové party, bylo jasné už s předchozím albem Blue Weekend. Oproti němu se ale rozhodli tak trochu vrátit ke kořenům, omezit komplexní mnohovrstevnaté skladby a zaměřit se na jednoduchost. Výsledkem je nová kapitola Wolf Alice, která je silně načichlá sedmdesátkovým zvukem, recenze nejčastěji zmiňují přirovnání jednotlivých skladeb k Fleetwood Mac, ELO nebo i k popovým mogulům ABBA.
Inspirace jsou sice zřejmé, ale rozhodně nejde o nějakou lacinou kopírku. Už z trojice singlů, která vyšla ještě před vydáním alba, bylo jasné, že The Clearing rozhodně nebude špatná deska. Je tady znát víc než kdy dřív, jak pestrá tvorba Wolf Alice umí být – a to nejen v rámci desky, mezi žánry často přecházejí i během jednotlivých skladeb. Singlovka Bloom Baby Bloom plynule přeskakuje od veselého klavíru do jedné z nejtvrdších písní Wolf Alice vůbec. Ve zpěvu se Rowsell prý inspirovala Axlem Rosem. A pak okamžitě přechází do emocionálního refrénu. Podobně nečekané proměny najdeme i v Leaning Against the Wall – jednoduché folkové skladbě, chtělo by se říct – dokud Rowsell nezašeptá o zpomalení a najednou se celá skladba příznačně promění, rozezní se synťáky a její atmosféra se ponoří do snu.
Už jsme zmínili převládající inspiraci v sedmdesátých letech, Just Two Girls ale směřuje spíše o desetiletí později. Podobně jako u Passenger Seat se jedná o pohodové popovky, které snadno uvíznou v hlavě. Oproti tomu Midnight Song evokuje atmosféru Blue Weekend, trochu říznutou ranými Queen. Je znát, že Rowsell se pěvecky stále zlepšuje a získává více sebedůvěry. V rozhovorech často zmiňuje, že dříve měla potřebu používat kytaru jako štít, aby se vyhnula klišé „zpěvačky v kapele“. Teď dorostla do fáze, kdy už nemá pocit, že musí někomu dokazovat, že je muzikantka, a začala se soustředit na svůj hlas jako (nejen) rockový nástroj.
Tentokrát ale není sama, kdo si na desce zazpíval, poprvé od Swallowtail z debutu se za mikrofon vrátil bubeník Joel Amey. White Horses je nakažlivě chytlavá skladba, kterou prý napsal proto, že mu na desce chybělo něco v tanečním rytmu. Při psaní se inspiroval hledáním původu jeho rodiny (jeho matka a teta byly adoptovány, a proto netušily, odkud doopravdy pochází). Amey (spolu s Rowsell v refrénech) zpívá o tom, že svou identitu nepotřebuje odhalovat, protože koho vnímáme jako svou rodinu, si koneckonců rozhodujeme každý sám.
The Clearing je albem party kamarádů, kteří to spolu táhnou od samého začátku, tedy už přes deset let. Celou tu dobu společně rostli a teď už jim je přes třicet. Ne že by jejich starší skladby byly hloupé, ale na spoustu věcí se člověk s věkem dívá odlišně, a pokud chcete tvořit autenticky a nekopírovat sami sebe, i nové písně musí přirozeně znít jinak. Každá deska je tak zachycením konkrétního rozpoložení umělce v daném období. A The Clearing je z velké části právě o tom, jak se člověk cítí a přemýšlí po třicítce. Proto stojí za to zaměřit se na texty. Nechybí samozřejmě nějaké ty vztahovky, ať už romanťáky v pravém slova smyslu (Leaning Against the Wall, Safe in the World, nebo už zmiňovaná Passenger Seat), či „ELOvská“ Bread Butter Tea Sugar, kde Rowsell zpívá o vztahu, který pro ni sice rozhodně není dobrý, ale stejně nechce nic jiného. Především však zpívá o tom, jak člověk začíná rekapitulovat svá životní rozhodnutí a poznává sám sebe natolik, že ví, kým je a kým být chce. Ví, že i když jí možná nevyšly úplně všechny plány, nakonec si vlastně říká, že takhle je šťastná. Z těchto úvah vznikla The Sofa, která má potenciál stát se jednou z nejlepších balad Wolf Alice vůbec.
Ve skladbě Thorns se vrací k psaní alba Blue Weekend, jež bylo poloautobiograficky inspirováno jejím bolestným rozchodem, ale vlastně si klade otázky, které si musí někdy klást každý, kdo se někdy něco alespoň částečně autobiografického pokusil napsat. Proč vlastně musí svoje „špinavé prádlo“ přepírat před celým světem, když je ve skutečnosti docela uzavřená osoba?
A v této souvislosti nesmíme zapomenout zmínit Play It Out, dost možná její nejbolestivější text vůbec. Rowsell se zamýšlí nad stárnutím, nevyhnutelnou ztrátou rodičů a především mateřstvím, které nikdy nemusí nastat, a nad tím, jaká pak bude její hodnota jako ženy, pokud se matkou nestane. Každé ženě, která už si někdy vyslechla nevyžádané poznámky o biologických hodinách (takže úplně každé ženě na světě), tady mluví ze srdce.
Diváky teenage seriálů, kteří díky Netflixu objevili Don’t Delete the Kisses, asi nová deska příliš nezaujme. Všechny ostatní fanoušky ale album rozhodně nezklame, naopak si myslím, že může (nejen díky zapojení velkého labelu a širokému využívání na TikToku) získat Wolf Alice řadu nových posluchačů. Dokážu si představit, že tomuto albu by slušel podobný filmový doprovod, jako mělo Blue Weekend. To bohužel pravděpodobně v plánu není, ale můžeme se těšit alespoň 10. listopadu do Lucerny, kam dorazí na svůj první samostatný koncert u nás.
VERDIKT: 90 %
Takto si představuji kapelu, která nestojí na místě, vyvíjí se, ale zároveň si zachovává přístup, díky němuž si získala řadu fanoušků doma v Anglii i po světě.