Jak už to tak bývá, na začátku budoucí slávy byly holky. „Bylo mi zhruba osmnáct, když jsme s Rolling Stones začali hrát po klubech okolo Londýna,“ vyprávěl Jagger v roce 1995 pro časopis Rolling Stone. „Došlo mi, že se o mě zajímají holky, což se mi předtím moc nedařilo. Nebyl jsem tehdy zrovna složitá osobnost. Všimnete si, že tyhle holky, ať už potichu, či nahlas, po vás začnou šílet. A řeknete si: oukej, tohle je bezva, ne jako předtím. V tom věku vás přesně tohle nadchne, tuplem když jste předtím byli tak stydliví jako já.“
Právě ta vlna zájmu od děvčat, jakou předtím nezažil, Jaggera, narozeného 26. července 1943, nakonec rozhoupala k rozhodnutí věnovat se muzice naplno. Ale k tomu se ještě dostaneme. Důležité je vrátit se na chvilku do jeho dětství, k samým kořenům jeho touhy nikoli zpívat, ale prostě se jen předvádět.
Get off My Cloud byla protipólem I Wanna Hold Your Hand.
Hlavně se uč!
„V post-edwardovské Anglii (král abdikoval v roce 1936, pozn. red.), v éře před televizí, se všichni bavili na rodinných setkáních. Někdo tam recitoval básně, nějaký strejda zahrál na piano, každý něčím pobavil ostatní. Já byl jedno z těch dětí. Řekl bych, že v tak nízkém věku to děláte pro uznání, chcete, aby vás pochválili. Ale já si to zamiloval. Byla to pro mě zábava,“ vyprávěl Jagger s tím, že mu bylo jedno, jestli zpíval v obýváku před rodinou, nebo se jenom nakrucoval u zrcadla.
Oproti řadě dalších rockových a rokenrolových hvězd té doby nepocházel z chudých poměrů. Jaggerovi byli středostavovskou rodinou s učitelskou tradicí, proto se u nich kladl důraz na vzdělání. Rodiče měli z Mickovy lásky ke zpěvu radost, ale záleželo jim především na tom, aby se dobře učil. Na základní škole se ve třídě setkal s Keithem Richardsem a skamarádili se, a to včetně maminek, protože byli zkrátka ze sousedství. Ale zatímco paní Richardsová synovu lásku ke kytaře všemožně podporovala, paní Jaggerová Micka držela zkrátka. Nejdřív úkoly, pak si zpívej. Vztah obou dětí se tak vzdálil a tato dnes ikonická rocková dvojice k sobě našla cestu znovu až v pubertě, kdy se potkali na nádraží.
„To se fakt stalo,“ vyprávěl Jagger. „Potkali jsme se na nástupišti. Nesl jsem si nějaké rhytm and bluesové nahrávky, což v té době byla opravdu vzácnost, mít něco takového u sebe, protože v Anglii se neprodávaly. A on mi říká: Jo, tohle jsou dobrý desky! Takhle to celé začalo.“ Mick s Keithem spolu opět trávili čas. Zprvu se navštěvovali, aby si pouštěli desky. Začali obcházet další kamarády na klasické teenagerovské mejdany, kam po nějakém čase Keith přitáhl kytaru a Mick ho podpořil zpěvem. Kámoši jim vždycky zatleskali, nalili další pivo a základ Rolling Stones byl na světě.
Průlomový hit, který proslavil Stouny po celém světě.
V té době ovšem Jagger na profesionální hudební dráhu vůbec nepomýšlel, dokonce byl ten, kdo kolegy muzikanty v nadšení brzdil. Hlavní bylo studium. „Stíhal jsem oboje. Stouni přes víkend, vejška přes týden. Bože, my měli tak málo práce! Měli jsme tak jeden koncert do měsíce. Takže to nebylo těžké kombinovat se školou, prostě jsme neměli kde hrát. Přiznám se, že jsem se do kapely nepoložil naplno.
Byla to pro mě zábava, koníček, ale protože Keith a Brian (Jones) nestudovali, tak pořád jenom zkoušeli. Já preferoval jednu zkoušku týdně a soboty koncerty. Tehdy jsme hrávali tak tři čtyři písničky za večer, takže ani nebylo moc co zkoušet.“
Anti-Beatles
Jenže to se začalo rychle měnit. Jaggerovi nebylo ještě ani dvacet, když se ze Stounů stala v Británii taková senzace, že ve fanouškovských anketách popularity porazili i Beatles. Mezi kapelami ovšem nebyla rivalita, naopak. Právě slavná liverpoolská čtveřice jim dohodila prvního skutečně profesionálního manažera Andrewa Loog Oldhama, jejich tehdejšího spolupracovníka. Oldham na Stouny zkoušel to samé, co fungovalo u Beatles, kvádra, úsměvy, účesy. Rychle si ale uvědomil, že k úspěchu povede pravý opak. Absolutní vymezení se proti image Beatles. Z Rolling Stones se stala kapela neupravených floutků s drzými pohledy, a publikum z nich šílelo. Jagger věděl, že budoucnost je v muzice, a definitivně dal sbohem studiu.
„Otec šílel, byl vzteky bez sebe. Kdybych se dal naverbovat do armády, i to by ho podle mě rozčílilo míň. Všechno, jen ne tohle. Nemohl tomu uvěřit. Já s ním souhlasím, nebyla to úplně perspektivní kariéra. Vlastně to byla stupidita. Ale mě prostě vejška nebavila. To nebylo jak někde v Oxfordu, kde zažíváte nejhezčí chvíle života. Byla to ubíjející nudná rutina a já v ní byl uvězněný,“ vzpomínal Jagger.
Nástup Rolling Stones a jejich úspěch nebyl dán jen jejich muzikou a Oldhamovými nápady. Svou roli sehrála i doba a tehdejší situace na hudebním trhu, Stouni zkrátka byli ve správný čas na správném místě. Když se časopis Rolling Stone zpěváka zeptal, jak je možné, že jeho kapela tak rychle vystřelila do pozice doslova hudební aristokracie, odpověděl pragmaticky: „Anglie byla připravená na další kapelu, což je sranda, protože Beatles hráli sotva rok. Věci šly tehdy rychle. Tou dobou byla spousta populárních kapel, ale všechny byly ze severu Anglie. Jenže většina lidí žije na jihu, a protože Angličani jsou snobové, chtěli mít svou kapelu z jihu. A to jsme byli my.“
Že za úspěchem stála i vhodná doba a situace na scéně, potvrdil i tehdejší baskytarista Stounů Bill Wyman. „Byli jsme první popová kapela, která se dokázala oprostit od toho modelu Cliffa Richarda (nejpopulárnější anglický rokenrolový interpret té doby, pozn. red.), kdy muzikanti dělali drobné mechanické taneční kroky, nosili kvádra a měli elegantní pohyb,“ popsal už v roce 1971 časopisu Billboard.
První singl Stounů byl cover Chucka Berryho.
Holky a prachy
Bylo by ale nefér úspěch Stounů přičítat jen vypočítavosti a schopnosti upravit image podle toho, co chybělo. Hudba hrála samozřejmě hlavní roli a i v té najdeme upřímnou rozervanost, provokaci a vzdor. Krásným příkladem je jeden z prvních hitů Get off My Cloud. „Na začátku šedesátek byl svět dospělých velmi spořádaná a narýsovaná společnost,“ vyprávěl zpěvák. „Amerika byla sešněrovaná dokonce ještě víc. Chtěl jsem se vůči tomu vymezit.“ Z Get off My Cloud tak byla píseň s jasným vzkazem: dejte mi pokoj, nevnucujte mi váš svět. Přesně tohle chtěla slyšet ta část Anglie, která už byla unavená z omílaného beatlesovského naivního tokání v I Wanna Hold Your Hand.
To samé platí i pro I Can’t Get No Satisfaction, další singl z té doby. Z textu posluchači šíleli. Ti mladí nadšením, starší zlostí. Píseň o neuspokojení měla sexuální vyznění, to tam slyšel každý, ale dala se brát i jako další výraz vzdoru a naštvanosti na tehdejší podmínky ve společnosti. Mick Jagger vždycky kritizoval společenskou upjatost a konzervativní politiku a v rozhovorech rád vypichoval, co se za ty dekády od jeho mládí změnilo k lepšímu. Nikdy však nezapomněl na to, co ho v rané tvorbě inspirovalo. „Vlastně jsme se všichni, kdo jsme byli na stejné vlně, smáli do ksichtu všem, co se berou tak vážně,“ prohlásil opět pro Rolling Stone, tentokrát v roce 1987. „Upřímně, my sami jsme nechtěli dělat žádné společenské změny, jen jsme se s nimi vlastním způsobem vyrovnávali, když přicházely. Nešlo nám o to dělat nějaká prohlášení, rozhodně ne v začátcích. Myslím si, že nás dopředu hnala hlavně vize, že nás čeká hromada holek a peněz. Plus touha dostat naši muziku mezi co nejvíc lidí. Chci tím říct, že nikdo z nás nemyslel moc na politiku. Až na Dylana, ten byl politický až na kost. Možná jsme s kapelou nějaké politické konotace vyvolávali, ale tehdy se to omezovalo na otázky novinářů o tom, co si myslíme o dlouhých vlasech a proč jsme přišli v nevyžehlených šatech. To bylo tak všechno, co s námi tehdy řešili.“
It’s All Over Now, první skladba Stounů na špici britské hitparády.
Výše zmíněná Satisfaction byla píseň, která dělí kariéru Rolling Stones na dvě éry: před a po. Stejně tak ukončila jednu kapitolu v životě Micka Jaggera. Do té doby to byl rebelant ze středostavovské rodiny, co si jako student založil pro radost kapelu. Najednou z něj byla světová hvězda a hlas nespokojenců své generace. A pak už to jelo, každý další hit pozici Rolling Stones na scéně jen potvrzoval a stejně tak upevňoval Jaggerovu roli, i když si ji sám nevymyslel. As Tears Go By, 19th Nervous Breakdown, Paint It Black, Street Fighting Man, Sympathy for the Devil, to všechno jsou skladby vyvolávající v posluchačích chvění už podle názvu.
Sotva překročil práh dospělosti, stal se Mick Jagger kultem. A je jím dodnes, i ve svých osmdesáti letech.