Obrázek k článku Všechna alba Red Hot Chili Peppers pod lupou. Od debutu po bezbřehou lásku
| Jarda Konáš | Foto: Warner Music

Všechna alba Red Hot Chili Peppers pod lupou. Od debutu po bezbřehou lásku

Kalifornská kapela Red Hot Chili Peppers dělá v poslední době fanouškům radost. Vrátil se kytarista John Frusciante a na 1. duben ohlásili vydání alba Unlimited Love. Připomeňte si, čím vším si Redhoti za dobu své existence prošli a jak se to otisklo do jejich hudby.

A zrodil se funk-metal

Red Hot Chili Peppers (1984)

Byl to jeden z těch debutů, které můžeme považovat za zásadní nejen pro kapelu, ale pro celou hudební scénu. Deska Red Hot Chili Peppers přišla s nevídaným zvukem, kombinace rapu a rocku tehdy pořád platila spíš za experiment a debut je dnes považovaný za první funkmetalovou desku vůbec. Ze slavné sestavy tu byli jen baskytarista Flea a zpěvák Anthony Kiedis, který si později postěžoval na neshody s producentem Andym Gillem. Jde o jedinou desku kapely, kde na kytaru hraje Jack Sherman. Redhoti byli s výsledkem a Gillovou prací tak nespokojení, že se raději hlásili ke starším demáčům než studiovým verzím skladeb.

Experiment pokračuje

Freaky Styley (1985)

Rok po debutu přišli RHCP s deskou, na níž se pustili do ještě většího experimentování. Komerčně dopadla špatně, hudebně šlo o tak pestrou žánrovou fúzi, že to bylo zkrátka úplně mimo tehdejší hitparádové trendy. Produkce se chopil funkový matador George Clinton, se kterým si kapela oproti Gillovi skvěle sedla. Clinton hudebníkům dopřával velký prostor, místo snahy z nich něco vymáčknout ve studiu pod tlakem preferoval klid a čas na psychedelii, která se na desku nakonec ve velké míře skutečně dostala. Do kapely se vrátil zakládající kytarista Hillel Slovak, Freaky Styley je dodnes považováno za jeho životní nahrávku.

Úspěch na třetí pokus

The Uplift Mofo Party Plan (1987)

Třetí deska konečně znamenala viditelnější úspěch. Sice se dostala pouze na 148. místo v prodejnosti, ale i to byl pro kapelu s tak originálním zvukem výrazný krok do širšího povědomí. Producent Michael Beinhorn Redhoty posunul k metalovějšímu zvuku, ale dál je nechal experimentovat se žánry, poprvé například slyšíme reggae. Jde o jediné album RHCP nahrané komplet v zakládající sestavě Kiedis – Flea – Slovak – Irons a zároveň jde o závěr jedné éry. Krátce po vydání Slovak zemřel na předávkování a bubeník Jack Irons odešel, protože podle svých slov „nechtěl hrát v kapele, kde umírají kamarádi“. Desce předcházely konflikty uvnitř skupiny. Flea například vyhodil Kiedise, dokud se nedá dohromady na odvykačce. Jediný singl z desky Fight Like a Brave tuto zkušenost reflektuje.

Vzhůru do mainstreamu

Mother’s Milk (1989)

První deska nahraná v nejslavnější sestavě. Do kapely přišli kytarista John Frusciante a bubeník Chad Smith. Zůstal producent Beinhorn, který chtěl prohlubovat metalový zvuk, Frusciante naopak kladl důraz na zjemnění a melodii. Vznikla tak zvláštně rozkročená nahrávka, na které už kapela míří do mainstreamu, ale zvukově je pořád zaháknutá v osmdesátkovém rapmetalovém undergroundu s nádechem acid rocku a funku. Singl Higher Ground pomohl kapele dostat se do zahraničí, jde o první skladbu RHCP, kterou ve větší míře hrála evropská rádia. Dobový tisk v recenzích desku spíš sepsul, Mother’s Milk byla coby milník ve zvuku i životě kapely doceněna až s odstupem řady let.

Konečně úspěch

Blood Sugar Sex Magik (1991)

Tohle byl ten úspěch, na který Redhoti čekali. Blood Sugar Sex Magik se prokousala až na třetí místo albového žebříčku a singlů Give It Away, Suck My Kiss a hlavně epochální Under the Bridge se rádia ani fanoušci nemohli nabažit. V osmdesátkách RHCP formovali funk rock jako nový žánr, na začátku devadesátek ho protlačili do pop music. Výrazný podíl na úspěchu měl producent Rick Rubin, který s kapelou od téhle chvíle zůstal dalších pětadvacet let. Oproti předchozí desce byli nyní u vytržení i novináři. Blood Sugar Sex Magik se dodnes v různých bilančních článcích objevuje jako zásadní deska devadesátkového rocku.

Navzdory úspěchu desky se kapela potýkala s problémy. Fruscianteho psychické problémy v kombinaci s drogami sabotovaly živé hraní do té míry, že ho kapela vyhodila, a turné dojela s kytaristou Arikem Marshallem.

Zpátky do tmy

One Hot Minute (1995)

Jako kdyby byl post kytaristy v téhle partě prokletý. One Hot Minute kapela nahrála s Davem Navarrem, celkově sedmým kytaristou, který se v RHCP objevil. Navarro přinesl opět o něco tvrdší a přímočařejší zvuk, coby kytarista rockových Jane’s Addiction si na funkový zvuk Redhotů musel trochu zvykat. Desku od začátku provázely problémy, původní členové kapely se smiřovali s proměnou zvuku kvůli Navarrově kytaře, Navarro zase nerozuměl, proč nový materiál vzniká jamováním místo klasického písňového skládání. Do toho všeho se vrátily drogy, Kiedis byl po pěti letech opět závislý na kokainu a heroinu, závislost začala přerůstat přes hlavu i Navarrovi. Pro kapelu začalo temné období, kdy kvůli neshodám i drogovým excesům musela na poslední chvíli přesouvat i rušit koncerty a s Navarrem se raději o tři roky později rozešla.

Návrat snů

Californication (1999)

Album Californication neznamenalo jen návrat Johna Fruscianta do sestavy. Po problematické éře s Navarrem kapela znovu získala pevnou půdu pod nohama. Čisté hlavy, čistý stůl, výrazně změněný zvuk, hity jako Californication, Scar Tissue nebo Otherside. Zůstal snad jenom ten Rick Rubin, jinak bylo oproti předchozí desce všechno jinak. Rádia i hudební televize hrály nové singly do zblbnutí a RHCP zažili návrat na vrchol, který po předchozí éře čekal málokdo.

Dodnes jde o jejich nejprodávanější album. Svým způsobem můžeme mluvit o generační záležitosti, protože úspěch singlů a masírka ze strany televizí jako MTV nebo Viva dostala RHCP k mladším posluchačům, kteří o kapele nikdy předtím neslyšeli a nedokázali si ji už s undergroundovými začátky ani spojit. Californication zkrátka přinesla melodie a zvuk, s nimiž si řada lidí už navždy bude Redhoty spojovat.

Sólo pro Fruscianteho

By the Way (2002)

Co album Californication začalo, to By the Way dokončilo. Ze zvuku bylo jasné, že Frusciante a RHCP k sobě zkrátka patří. Bez nadsázky se dá říct, že By the Way je kytaristova deska. Nejen že složil většinu skladeb, ale zapojoval se výrazněji i jako zpěvák a backvokalista, ba dokonce skládal i basové party, které si Flea pak už jen upravil. Výsledkem bylo nejmelodičtější album v historii kapely, ve skladbách Universally Speaking nebo The Zephyr Song slyšíme snad nejpopovější RHCP a ta jejich kdysi typická fúze od funku po punk rock se na desce objevuje vyloženě jen v náznacích.

Původní fanoušci se zkrátka museli smířit, že jejich miláčci už definitivně dělají jinou muziku. Vnitřně šlo o jedno z nejstabilnějších a nejspokojenějších období kapely, kdy jednotliví členové neměli problém ani se sebou, ani s ostatními a mohli se věnovat jen muzice. Je to znát i z textů, Kiedis přestal bojovat s vnitřními démony a byl spíš poetickým pozorovatelem.

Konec zlaté éry

Stadium Arcadium (2006)

Po dvou výrazně popových deskách se kapela opět pustila do rozmáchlejšího experimentování. Stadium Arcadium byl pompézní projekt, v jehož rámci měly vyjít tři studiovky oddělené půlroční pauzou. Nakonec z toho byla jedna dvouhodinová deska, na které kapela prosvištěla snad všechny žánry, jaké kdy hrála. Nejen na poměry RHCP, ale i celého postupně se měnícího hudebního průmyslu šlo o nevídaně výpravný počin, jenž nakonec klapl na výbornou. Stadium Arcadium je vůbec první deska RHCP, která se v domovských Spojených státech dostala na první místo žebříčku prodejnosti a Dani California je po Under the Bridge jejich druhý nejúspěšnější singl vůbec.

Albová trilogie Californication, By the Way a Stadium Arcadium ale kapelu vyčerpala natolik, že si po konci turné dala pauzu. Někdo se věnoval rodině, někdo sólovým projektům, a když po pár letech RHCP pauzu ukončili, John Frusciante se rozhodl raději dál věnovat sólové práci. Zlatá éra Redhotů se uzavřela.

Znovu a jinak

I’m with You (2011)

Red Hot Chili Peppers stáli znovu před problémem, který už dobře znali. S novým kytaristou musely přijít změny, na některé se těšili, s některými se museli spíš smířit. Tuplem když odešel hudebník a skladatel Fruscianteho formátu. Josh Klingoffer se ale nakonec ukázal jako důstojná náhrada. Jeho styl hry na kytaru byl Frusciantemu podobný, což zachovalo zvukovou kontinuitu kapely, přesto obsahově vnímal hudbu jinak a zbývající členové RHCP díky tomu I’m with You brali jako novou kapitolu, které v tehdejších rozhovorech věřili evidentně víc než třeba éře s Davem Navarrem.

Nedopadlo to vůbec špatně a třeba skladbu Look Around považuje autor tohoto textu za jednu z nejlepších písní kapely vůbec, přesto ale došlo k útlumu popularity. Pro část fanoušků zkrátka RHCP bez Fruscianteho přestali být zajímaví, prodeje desky byly oproti Stadium Arcadium čtvrtinové a jen singl The Adventures of Rain Dance Maggie se dočkal jakž takž odezvy ze strany hitparád i médií.

Půjde to i bez hitů

The Getaway (2016)

Po pětadvaceti letech kapela ukončila spolupráci s Rickem Rubinem a novou desku produkoval Danger Mouse. Josh Klinghoffer se zbavil submisivního stigmatu „toho po Frusciantem“ a plně se rozvinul autorsky. Vznikla tak zajímavá deska, která zní jinak než předchozí a pro zvuk RHCP byla „novou“ víc než I’m with You. Redhoti už nešli cestou singlů ani žánrového žonglování, nabídli celistvější zvuk opřený víc o synťákový nádech a Danger Mouse to všechno dokázal chirurgicky přesně sešít do fungujícího celku.

Navzdory slušným prodejům ale ústup ze slávy pokračoval, The Getaway je první deska od Mother’s Milk, z níž se ani jeden singl nedostal alespoň do padesátky nejhranějších skladeb domácí hitparády. Z Redhotů se zkrátka stala kapela, na kterou se pořád chodilo, pořád vydávala desky schopné zaujmout kritiky, ale mainstreamová rádia už zajímala úplně jiná muzika.

Co bude dál?

Unlimited Love (2022)

Změní se to s deskou Unlimited Love? Nejen že se vrátil John Frusciante, ale produkce se opět chopil Rick Rubin. Čtveřice má evidentně stále chuť do skládání, oznámená stopáž 73 minut je prakticky limit toho, co se na cédéčko vejde. A to se prý k Rubinovi do studia nastěhovali se stovkou nových skladeb, ze kterých potřebovali vybírat. „Cítíme se jako svěží nová kapela. Do nové nahrávky jsem dal mnohem méně ze svého ega a myslím si, že to tak měli i ostatní. Mnohem víc jsme se poslouchali navzájem,“ okomentoval skládání a nahrávání John Frusciante pro NME. První zveřejněný singl Black Summer vyvolal spíš rozporuplné reakce, někdo byl nadšený, někdo si první skladbu s Frusciantem po šestnácti letech představoval jinak. Uvidíme, co zbytek desky, už 1. dubna ji tu máme!

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.