Bylo to tak i tentokrát po podzimním vystoupení Volbeat v Praze (www.headliner.cz). Poulsen byl zdvořilý a na závěr poděkoval za „neběžné otázky“. Proč nepoužívá u rockových a metalových umělců všudypřítomné slovo fuck? Má recept na to, jak se stát z kapely z malé země v Evropě celosvětovým rockovým pojmem? Co poslouchá? Proč má rád v setlistu co nejvíc nových písní?
Když jste hráli v Praze, všimla jsem si, že si vystačíte bez toho slova od f.
Pocházím ze skromné rodiny a vždycky jsem kolem sebe měl velmi zdvořilé lidi. Takové chování je tedy pro mě přirozené. Nevidím důvod, proč bych měl na někoho být hrubý nebo se hrubě chovat či vyjadřovat. Často koncertujeme v USA a vím, že hodně amerických kapel doslova chrlí všechny sprosťárny. Myslím, že to není nutné a taky to zní dost hloupě. Pro mě jde na koncertech o to užít si to na pódiu a být tak pozitivní, jak jen to jde. Jak jinak bych mohl vracet našim fanouškům všechnu tu lásku, kterou nám dávají, nebo jim poděkovat za to, že investují peníze do vstupenek? Možná je to evropský, nebo spíš přímo skandinávský přístup. Když jsem na pódiu, jsem šťastný. Proč bych měl používat sprostá slova, když jsem šťastný?
Nikdy nejste na pódiu naštvaný?
Nikdy. Tedy pokud se neděje něco nebezpečného nebo špatného v publiku. Většinou jsem spokojený a v takovém rozpoložení chci ukázat fanouškům, že jsme vděční za jejich přízeň, užít si s nimi večer a chovat se k nim slušně.
Máte nějaký recept na to, jak jakožto nebritská a neamerická kapela dosáhnout takového úspěchu?
Nic takového jako recept na úspěch asi nemám, a kdybych ho měl, tak neřeknu, protože pak by ho přece každý použil. Základem jsou oddanost a tvrdá práce. K tomu, kde jsme teď, vedla dlouhá cesta. Taky jsme v pravý čas přišli s určitým stylem.
Co nebo kdo je vaší největší inspirací?
Život obecně. Myslím, že každý má už v dětském věku nějaké představy nebo sny o tom, čím by chtěl být, až bude velký. Každého z nás také ovlivnilo prostředí, v němž jsme vyrůstali a dospívali, lidé, kteří kolem nás v průběhu života byli. Měl jsem obrovské štěstí v tom, že když jsem rozklíčoval, že chci být muzikantem, mí rodiče mě ohromně podporovali. Šel jsem si za svým snem a v průběhu té cesty jsem potkával různé lidi, hráli jsme se spoustou zajímavých kapel, poslouchal jsem hodně muziky, sledoval hudební dokumenty. I klasické filmy. To všechno jsou bohaté zdroje inspirace, z nichž jsem čerpal.
Posloucháte jiné kapely v době, kdy tvoříte vlastní nové věci?
Byly doby, kdy jsem poslouchal hudbu čtyřiadvacet hodin denně. Bylo to pro mě normální a nezbytné. Prakticky jsem nebyl schopen cokoli udělat, pokud bych u toho neposlouchal nějakou hudbu. Jel jsem na kole, měl jsem v uších sluchátka, jel jsem autem, vždycky mi tam po celou cestu něco hrálo. Přišel jsem domů, první věc, kterou jsem udělal, byla, že jsem si pustil hudbu. Vždycky a všude samá hudba, hudba, hudba.
Kdy se to změnilo?
Změnilo se to, když jsme začali pravidelně a intenzivně koncertovat. Totálně se to otočilo a teď například doma poslouchám nejraději ticho. Respektive doma mi šéfují děti. Ony rozhodují o tom, co budeme poslouchat, takže pokud něco posloucháme, jsou to často písničky pro malé děti. V současnosti dávám přednost tichu. Samozřejmě, pokud vyjde nová deska nějaké skvělé kapele, kterou mám velmi rád, poslechnu si ji, ale je to hodně zřídka.
Než jste zahráli úryvek z Ring of Fire od Johnnyho Cashe, zmínil jste, že je to oblíbená písnička vaší dcery. Poslouchají vaše děti Volbeat?
Nepatřím k těm, kteří doma rodině pouští vlastní songy. Nicméně když jsem na turné, manželka Volbeat dětem pouští. Okamžitě poznají tatínkův hlas a pak si se mnou zpívají a poskakují. Jsou šťastné a rády tancují na Volbeat. Moje rodina ráda kapelu poslouchá třeba v autě, ale poprosil jsem je, aby to nedělali v mé přítomnosti, a když jsem doma, abychom o Volbeat nemluvili. To bychom totiž neměli žádné jiné téma. Jsou úžasní, podporují mě, jsou na mě hrdí, mají na mě spousty otázek. Jsem vděčný za jejich podporu a za to, jak jsou na mě hrdí, jenže když jsem s nimi, nejsem v práci, a chci se bavit o něčem jiném. A oni to respektují.
Kolik je vašim dětem?
Dceři pět a syn se narodil minulý rok.
Jak zvládají odloučení, když jste na turné?
Pokud to jde, snažím se brát děti a manželku na pár týdnů s námi. Jsou v tourbusu a backstagi a manželka děti uspává v busu. Jakmile dohrajeme, jdu prakticky rovnou z pódia za nimi. Po několika týdnech se vrátí domů a já za nimi jezdím ve volných dnech. Když jsme na turné po Americe, hodně používáme FaceTime.
Pamatujete si nějaký zásadní moment, který udělal z Volbeat velkou kapelu?
V době, kdy všichni lidé kolem nás – kamarádi, rodiny, fanoušci, hudební partneři – říkali, že jednou budeme velká kapela, to nás samotné ani nenapadlo. Jen jsme si užívali to, co děláme, a nevnímali to tak, jako určití lidé okolo nás. Když začínáte koncertovat v malém klubu v Kodani, kde máte třeba jen třicet lidí, a pak najednou stojíte na obří stagi na stadionu, říkáte si: Co se to, sakra, právě teď stalo? Jak už víte, lusknutím prstů to nebylo. Dřeli jsme a postupně jsme rostli. Všechno je to díky našim úžasným fanouškům. Dnes a denně jsme vděční za to, obzvlášť v této nejisté době, že mnohdy těžce vydělané peníze použijí na pořízení lístků a přijdou na náš koncert. Jen díky nim můžeme koncertovat po celém světě a užívat si to, že máme skoro všude plno.
Vaše poslední album vyšlo téměř před rokem. Jak se vám na něm pracovalo, když jste měli hlavního kytaristu Roba Caggiana za mořem?
Ono je to tak, že zhruba devadesát pět procent alba je moje práce, a než přišel do kapely, psal jsem rovných sto procent. Rob obvykle doplňuje různé detaily nebo konkrétní pasáže do vybraných písní. Máme i pár písniček, které napsal kompletně on sám, ale tentokrát ho zastavila pandemie. V době, kdy jsme na albu pracovali, nemohl za námi do Dánska. Museli jsme si poradit bez něj. Nechtěli jsme jen tak sedět a čekat, až pandemie skončí, takže jsme prostě začali psát a šlo to hodně rychle. Rob je studiový hráč, a může tudíž naskočit až právě přímo na nahrávání ve studiu. A my ostatní rádi pracujeme rychle, a tak jsme to udělali i se Servant of the Mind. Robovi jsme pak poslali hotové songy, on zarezervoval studio v New Yorku a natočil sóla. Myslím, že jsou to jeho vůbec nejlepší sóla. Přestože bychom si přáli pracovat poněkud jinak, podařilo se nám vytvořit hodně silný materiál, se kterým jsme spokojení.
Překvapilo mě, že na turné hrajete rovnou šest písní z nové desky. To je hodně a moc kapel to nedělá.
Když máte novou desku, chcete se o to podělit. A jak jinak ty nové songy přiblížit lidem než tak, že je budeme hrát. Jsme hrdí na každou píseň z nového alba a nechceme být jednou z těch kapel, které umí zahrát jen dvě nebo tři první desky. Chceme to promíchat a hrát písničky ze všech alb. Až jednou budeme před důchodem, nechceme skončit jako kapela, která po celou kariéru žila z několika prvních desek. Taky si nemyslím, že by naši fanoušci měli oblíbené písně jen z jedné z našich desek, na každé si najdou něco, a tak jim chceme ty jejich oblíbené kusy zahrát všechny.
Co vás čeká v nejbližší době?
Hodně koncertů a nic dalšího mě teď nenapadá. Další deska určitě ještě nějakou dobu nebude. Máme to tak, že se vždycky soustředíme na to, co děláme právě teď, a chceme to dělat na tisíc procent.
Seznamte se
Volbeat jsou dánská rocková kapela fungující přes dvacet let. V jejich hudbě se mísí rokenrol a heavy metal s prvky rockabilly. Klíčovou postavou je zpěvák, kytarista a hlavní skladatel Michael Poulsen, jehož doplňují americký kytarista Rob Caggiano, původně z metalových Anthrax, bubeník Jon Larsen a baskytarista Kaspar Boye Larsen. Volbeat dosud vydali osm studiových alb a jedno DVD. Poslední počin Servant of the Mind nabídli téměř přesně před rokem, konkrétně 3. prosince 2021.