Jednou jsem tam kolem poledne přišel, povídám si s prodavačem, a najednou do krámu vlítne asi osmnáctiletá cikánečka, hrne se ke gramofonu a říká: „Prosím, tu moji!“ Prodavač sáhne vedle přístroje, kde už má připravený singl a pustí Gotta. To musím zvládnout sám. Holka se rozbrečí, slzy jako hrachy, a netrvá to ani minutu a vyběhne pryč.
Podívám se na prodavače a on pokrčí rameny: „Dneska je tu už potřetí. Asi to potřebuje.“
Tahle scénka mi vždycky vstane v paměti, když cítím potřebu napsat o něčem, že je to kýč. Jak může být kýčem něco, co člověku pomáhá? Vždyť ta holka musela mít nějaký těžký trabl, co já vím, co se jí stalo. Určitě ji z něčeho bolelo srdce a ta písnička jí pomáhala se s ním vyrovnat. Dávala nešťastnici aspoň na chvíli sílu se s tou bolestí vyrovnat. Není snad větším štěstím pro písničku a jejího autora, než takhle nablind pomoct nějakému člověku?
Díky téhle zkušenosti jsem ochoten přežít Stánky, Poupata, Hrobaře nebo Yahodu od Mirai. Odnaučil jsem se používat slovo kýč. Dělím písničky na ty, které člověku pomáhají vyrovnat se s jeho údělem, a na ty, které jsou neslušně řečeno na hovno. I když ani u těch člověk neví, jestli třeba také někomu nepomůžou. Někdy totiž stačí jeden jediný verš a píseň splnila své poslání.
To je jedna rovina. Druhá, přidaná, se tak trochu vrtá ve střevech. To je práce nás, hudebních novinářů. Zkoumáme, jak skladba odpovídá tomu, co se děje v nejsoučasnějším veřejném životě. Jak dopadá v kontextu doby, v jejích estetických hodnotách, jak je její sdělení výstižné. Zabývá se její společenskou funkcí a pojmenováním toho, čím žije ten tak zvaný společenský diskurs. Vzniká tím jeden z prostorů pro pojmenování naší doby.
Ale pozor, hudba jde vždycky jiným směrem, než kam si my novináři přejeme, aby šla. Vzpomínám si, jak Jiří Černý odsuzoval v sedmdesátých letech první nahrávky Katapultu. Co si budeme povídat, jejich tehdejší písně byly mimo intelektuální kontext své doby. Zdaleka neřešily problémy, jimiž žila intelektuální elita té doby, která hledala v hudbě prostory, jimiž by se blížila serióznímu umění. A vida, stopy odmítaného Katapultu najdeme dodnes. Ty jejich varovně zdvižené prsty Ty nesmíš, To nedělej, To je špatně, najdeme u spousty malých soudobých kapel. Pokud ovšem nezpívají anglicky…