Připomnělo mi to mého dávného spolužáka, který mi kdysi tvrdil, že Neckář zpívá: Kdo vchází do zlých snů, má lásko. A to nezmiňuji hlasově neškolené české rappery, v jejichž jazyce aby se někdy čert vyznal.
Známe ovšem i drsné případy. Třeba touhle historkou se obveseluje český showbyznys už léta: Prý kdysi po koncertě – říká se, že kde jinde než v Bruntále – přišel za Vladimír Mišíkem fanoušek a povídá mu: „Hele, ty máš jednu bezvadnou pecku – Stříleli do hlavy malýho chlapečka.“
Jiné bizarní nedorozumění jsme zažili v roce 1986 kolem alba Mira Žbirky Chlapec z ulice. Najdeme tam písničku Vzpomínky, která v závěru obsahuje neobvyklý text „som, si, je, sme, ste, sú“. Vyznělo to tak nesrozumitelně, že se někteří čeští posluchači domnívali, že slyší „somsije v mestě sú“ a ve slovnících hledali, co to po slovensky jsou somsije.
K takovým nedorozuměním dochází často. Jednou je chyba na straně špatně vyslovujícího zpěváka nebo doprovodu, který jeho slova převálcuje příliš hlasitým zvukem, jindy to bývá nepozorností posluchače. K muzice to patří odjakživa.
Někdy za to nemůže nikdo. To je případ zpěvačky Sophie Charai, která se před patnácti roky stala v Čechách hvězdou takové velikosti, že prý dokonce marocký velvyslanec uvažoval o tom, že jí zařídí několik koncertů v Praze. Ovšem jen do té chvíle, než se dozvěděl, v čem tkví její popularita.
V roce 2011 vydala mladá, v Paříži usedlá zpěvačka původem z Casablanky na podporu svého druhého alba klip k chytlavé písni Pichu-pichu. Jak se to vyslovuje, je nabíledni. Kdosi u nás neznámou interpretku stylu rai na YouTube objevil a roznesl po sociálních sítích. Sophie se stala v Česku slavnou. Nadšená reakce publika vedla k tomu, že snímek má dnes už víc než jeden a půl milionu shlédnutí a pod písničkou najdeme slušné množství vtipných i méně vtipných českých komentářů.