Tak tedy: Vojenská katedra připravovala vysokoškoláky ve třetím a čtvrtém ročníku studia na základní vojenskou službu. Jednou týdně se chodilo do kasáren, kde nás od rána do večera buzerovali důstojníci, obvykle do školy převelení kvůli nějakému maléru nebo absolutní blbosti. Absolvent pak odcházel jen na rok na vojnu, obvykle v hodnosti četaře aspiranta. Ulejt se z pravidelné výuky, která se skládala především z běhání a plížení kolem motolského krematoria, nebylo snadné, ale všichni jsme po tom toužili. A za druhé: Jak je obecně známo, tak zvaná Velká říjnová revoluce neproběhla v Petrohradu podle našeho kalendáře v říjnu, ale v listopadu. Za bolševika ale nestačilo slavit jen 7. listopad, proto probíhal dokonce celý Měsíc československo-sovětského přátelství.
Psal se rok 1972, já navštěvoval spolu se všemi, kdo neměli modrou knížku (čili průkaz neschopnosti vykonávat vojenskou službu) každou středu vojenskou katedru. Někdy v říjnu nám podplukovník Petřík sdělil, že kdo chce, může se místo „studia“ účastnit velké listopadové kulturní akce na oslavu VŘSR. Samozřejmě chtěli všichni.
Byli jsme angažováni jako sbor do tehdy dva roky staré opery sovětského (dnes ukrajinského) skladatele Marka Veniaminoviče Karminského Deset dnů, které otřásly světem. Byla to zpívaná rekonstrukce událostí bolševické revoluce v roce 1917 podle knihy, kterou napsal americký novinář John Reed, a k tomu byl potřeba velký dav zpívajících vojáků. Pro vedení divadla jsme měli plus navíc v tom, že naše výcvikové uniformy, přezdívané pro nepříjemný vliv na pokožku kopřiváky, pocházely ještě z válečných časů, takže nebylo třeba nic hledat v divadelním fundusu.
Myslím, že jsme zkoušeli jen jednou, dopoledne před premiérou. Nebylo to totiž nic náročného. A pak přišla ta slavná večerní chvíle. Oblečeni v kopřivácích jsme v jednom z deseti obrazů napochodovali na pódium. Před nás vyběhl Přemysl Kočí v roli Námořníka se zkříženým srpem a kladivem a do poloprázdného hlediště zvolal: „Den šestý.“ A my začali zpívat sborem: „Lenin v Smolnom. Lenin v Smolnom. Lenin v Smolnom.“ Po necelé minutě mnohokrát opakovaného sloganu před nás předstoupil Jindřich Jindrák v roli Lenina a jako v paláci Smolnyj, odkud byl řízen převrat, začal cosi zpívat, zatímco nás asi čtyřicet nenápadně odpochodovalo do zákulisí.
To bylo všechno. Myslím, že jsme zažili ještě dvě nebo tři reprízy, takže jsme se ulili po celý listopad z výcviku. Byla to prkotina, jakých jsme zažili v těch dobách spousty, ale tuhle jsem nezapomněl. Stát na prknech Národního divadla, to je pocit, na který se nedá zapomenout. I při takové události cítíte něco posvátného.
Ostatně, prý ta opera přes všechno své ideologické zaměření, nebyla špatná. Sice poplatná své době, ale docela avantgardní. Jenže to jsme nevěděli a ani nechtěli vědět. Rychle jsme zmizeli z pódia, bleskově se převlékli a zdrhali z chrámu umění do pražských ulic. Noc byla ještě mladá.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu
Foto: Jan Kolman