V tom, co přinesly Pussy Riot, se snoubí dva umělecké elementy, původně pocházející už z poloviny sedmdesátých let – punk a situacionismus. Přestože se o Pussy Riot píše jako o punkové kapele, s hudbou měla v době své největší slávy jen pramálo společného. Představovala mix politického aktivismu a performančního umění. Dost možná, že v první fázi historie Pussy Riot dokonce vůbec ani nešlo o politický aktivismus, ale především o neobvyklé umělecké akce konfliktního charakteru. Naděžda Tolokonnikovová, nejvýraznější osobnost Pussy Riot, byla spolu se svým mužem už předtím členkou artového sdružení Vojna, které vytvářelo excentrické události od roku 2007. To nabralo politickou dimenzi v roce 2008, kdy se účastnila akce s výstižným názvem Mrdáme za medvídka, dědice trůnu ve veřejně přístupném prostoru moskevského přírodovědeckého muzea. Medvídkem byl míněn Dmitrij Medvěděv, který vyzval v jednom svém projevu ruské obyvatelstvo ke zvýšení reprodukce. Ani akce Polib odpad, při níž členové Vojny líbali policajty, režim rovněž nepotěšila.
V roce 2011 se Tolokonnikovová spolu se svým manželem Pjotrem Verzilovem odpojila od Vojny a spoluzaložila dívčí sdružení Pussy Riot. Vlastně dodnes ani nevíme, kolik žen skupinu tvořilo. Obvykle se mluví o pěti nebo naopak o jedenácti, na fotkách je jich obvykle šest. A vždycky v maskách. Vznikl tak happeningový tým, který pořádal akce, které se točily především kolem feminismu, LGBT+ otázek a posměšného humoru kolem Putina. Dámám ležel v žaludku především jeho netolerantní vztah k ženám a sexuálním menšinám a propojení se stejně netolerantní pravoslavnou církví. Z toho taky vycházel největší skandál kolem Pussy Riot, relativně krátká performance v moskevském chrámu Krista Spasitele, za níž byly členky kapely později perzekuovány. Na YouTube je k dispozici záznam z této akce nazvané Punk Prayer. To hlavní, co na něm vidíme, jsou čtyři tanečnice, poskakující u ikonostasu a někde stranou hrající kapela, přičemž k tomu slyšíme zpěv „Bohorodičko, vyžeň Putina“. Kdo je kdo, co je co, z toho nedešifrujeme. Jsou Pussy Riot ty, co tančí a perou se s nějakými věřícími, nebo je to ta kapela? Skladba má možná nejblíže punku, ale je prokládána jakousi církevní melodii.
„Už to pochopil i Zeman.“ Připomeňte si rozhovor Honzy Vedrala s Pussy Riot.
Toto je jediná mediálně dostupná skladba Pussy Riot z doby před zatčením a uvězněním členek souboru. U nás této situaci rozumíme. Causa Plastic People Of The Universe a DG 307, dvou uměleckých projevů, které z psychedelických počátků vyrostly na základě Bondyho textů do určitého politického a společenského protestu, je přímo učebnicovým příkladem toho, jak se totalita vyrovnávala se svou kritikou v podobě uměleckého díla. Včetně toho, že počin Pussy Riot stejně jako předtím Plastiky označila za výtržnictví. Jenže za Kundí vzpourou - na rozdíl od PPU – není žádný autentický hudební dokument z té doby. Nestihly nic natočit? Spíš to ale vypadá (sorry, jestli fabuluju), že vlastně s hudbou neměly nic společného. Že to byla opravdu jen a jen performanční sestava. To samozřejmě jejich příběh nijak nezmenšuje.
Naděžda Tolokonnikovová, Marija Aljochinová a Jekaterina Samucevičová byly uznány vinnými z výtržnictví a dalších přečinů a při stejně trapném procesu, jako byl v roce 1976 ten s Plastic People, vyfasovaly za svou chrámovou performanci dva roky.
Opusťme ale politickou linii příběhu.
Proč byly tedy Pussy Riot označovány za punkovou skupinu? Situacionismus, akcionismus nebo jak se všechny podobné experimentální směry jmenují, byly základem umělecké filozofie, kterou protlačoval už v roce 1976 manažer Sex Pistols Malcolm McLaren. Vycházela z koncepce, že uměleckým dílem může být akce, vytvářející překvapující situace, které emocionálně osloví příjemce. Něco mezi divadlem a výtvarným dílem. Čili také provokace, kterou McLaren aplikoval na populární hudbu. Něco z takové provokace vznikne a pak se někdy kontrolovaně, jindy nekontrolovaně zrozený odlesk, u kterého bylo původně jen pár desítek lidí, valí dál a dál, přičemž se na něj nabalují další události. Událost začne žít svým životem. V případě Sex Pistols byli na začátku čtyři kluci, kteří uměli jen prachbídně hrát, ale vytvářeli kolem sebe s pomocí médií takové vlny agresivity, arogance, provokací a výtržností, že na sebe dokázali upozornit nejdříve celou Anglii a pak celý svět. McLaren to považoval za své vrcholné umělecké dílo.
Tady máme trochu bordelu v kostele, ze kterého vzešel průser, ideální start situacionistické akce. Už nikoho nezajímá, zda kapela vůbec hrála nebo co hrála, ale následek. Francouzští situacionisté toužili obarvit Seinu na krvavé červeno a snili o tom, co krvavá řeka s lidmi udělá. Tady vlastně také nešlo o akci v církevním svatostánku, ale o to, co akce ve veřejnosti způsobí. Zrovna tak i proces s členkami Pussy Riot se stal uměleckým artefaktem, který tak jako každé umělecké dílo nesl na zádech určitá poselství o světě, ve kterém žijeme.
Hudba v tom všem hrála jen takovou roli, jakou by měla v divadelním představení. Zvukovou ilustraci.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
Foto: Jan Kolman