Setkáváme se v útulné čajovně ukryté v samém srdci pražského centra. Vladimír Javorský to odsud má blízko na všechny divadelní scény, na kterých hraje, včetně Národního. „Pro hudební časopis budu něco povídat poprvé,“ s těmito slovy usedá ke stolu a prozrazuje, že tady se rád zašitý v rohu učí texty. Jsme zde díky tomu, že na sklonku roku vydal své první album. Jmenuje se Ještě je a představí vám ho následující řádky. Za sebe vám vřele doporučuji si ho poslechnout, hladí po duši.
„Hudba je se mnou pořád. Někdy víc a někdy míň,“ odpovídá na otázku, zda muzika vždy hrála důležitou roli v jeho životě. „Vždy jsem měl pocit, že když jsem schopen se jí věnovat, tak mi to vrací. Někdy máte víc prostoru a vnímáte ji silněji, jindy na ni čas nemáte, ale stejně proklouzne a je s vámi. Aspoň těch sedm minut, co jdete z metra,“ odkazuje na své večerní cesty z divadla domů, kdy ho napadly některé z písní, které můžete slyšet na jeho debutu. „No a když je času víc, hledáte jí různé hezčí a hezčí kabátky,“ mírně se usmívá a dívá se z okna čajovny do dvora.
Vaše album jsem poslouchala na Šumavě v lese a musím říct, že tam znělo úplně nádherně… Co vás ponouklo k jeho vzniku?
Děkuju. Přitom to vlastně nikdy ani neměla být deska. To vůbec. Spíš jde o písničky, které měly samy potřebu vzniknout. Najednou jich bylo dost. Inspiroval jsem se tím, že hraji s Mírou Kemelem, který alba má. Napadlo mě, že bych to také mohl zkusit. Jednu jeho desku jsem dával produkčně dohromady, tak jsem si řekl, že bych si to mohl udělat i pro sebe.
V prosinci jste měl naplánované malé turné u příležitosti vydání alba Ještě je. Jak se vám hrálo?
Prosincové turné vlastně nakonec nebylo. Byl jsem nemocný, měli jsme jen poslední z plánované čtveřice koncertů v Brně. Jsme kapela, která zatím odehrála jen dva koncerty – jeden v srpnu v Náměšti a druhý v brněnské Leitnerce.
Jaké koncerty byly? Vystoupili tam všichni, kdo se podíleli na desce?
Jo, byly plnotučné a pro mě krásné. Jsem z nich šťastný. Lidi byli spokojení. Půlnoční koncert v Náměšti měl krásnou atmosféru, už protože byl náš první. Je tam znalé a hodně otevřené publikum, které jezdí na krásnou muziku. Zažili jsme pěkné přijetí, měl jsem radost, že to funguje, a to bylo přitom v době, kdy jsme neměli vydanou a vlastně ještě ani dotočenou desku. Koncert v Brně byl zase krásný v tom, že byl křtem. Pozvání ke kmotrovství přijali Miloš Štědroň a Jarda Svoboda. Energie z publika byla velmi vstřícná, byli v něm povětšinou kamarádi a známí. Přijeli i někteří lidé, kteří nás předtím viděli v Náměšti.
Náměšť nad Oslavou je pro příběh vašeho alba podstatná i tím, že jste se zde poznali s Marianem Friedlem. Navštívil jste jeho workshop – čeho se týkal?
S Pavlem Císaríkem, který měl tehdy kapelu Bezobratři a hráli krásnou muziku, učili vyrábět koncovky. Na konci dílny byl pak malý kurz – co si kdo vyrobil, na to se učil hrát. Později jsem Mariana v Náměšti viděl mockrát se všemi jeho projekty, jako jsou RukyNaDudy, Beránci a Vlci, také s Jitkou Šuranskou, nebo když vystupoval se zahraničními hudebníky.
Čím vás poprvé zaujal, že jste si ho oblíbil?
To bylo asi, když hrál v triu s Jitkou Šuranskou a Martinem Krajíčkem. Hráli muziku, které to v jejich podání moc slušelo. Mám velmi rád minimální obsazení – oni byli tři a Marian střídal hodně nástrojů. Cimbál, basa, flétna, cokoli dalšího… Ve třech lidech byla ta hudba neuvěřitelně bohatá. Marian tomu vdechl trochu jazzu, Martin, neuvěřitelně citlivý muzikant, svou virtuózní mandolínu a Jitka doplnila lidové nápěvy, co dělají člověku dobře. Nebo aspoň mně jako člověku z Moravy. Krásně mi to sedělo.
I vaše skladby – s jednoduchými zpěvy a minimalistickými texty – jsou ve výsledku zvukově velmi pestré…
Nedovedl jsem si představit, jak budou mé písničky znít v podání kapely, ale přijal jsem to, tak jak to je. Poprosil jsem Mariana, ať mi s tím pomůže, a chápal, že když to vezme do ruky někdo jako on, tak se tam otiskne. A moc se mi to líbí. Je to úplně jiné, než jsem si myslel, ale pro mě je výsledek krásný.
Jaká byla vaše původní představa?
Niněra, trubka, úplně jiná instrumentace. Pozoun třeba. Víc alternativní věci. Ale myslím, že kdybych tuhle část nesvěřil Marianovi, tak by to ještě tak sedm let nebylo hotové, jestli vůbec.
Existuje varianta, že budete vystupovat bez hudebníků, kteří s vámi desku nahráli? Jak by to vypadalo?
Vypadá to, že provoz si vyžádá, že budu vystupovat i v jiných variantách. Jeden projekt už takhle vznikl. Dostal jsem možnost hrát 12. srpna na akci pořádané vydavatelstvím Indies, ale to nemůže nikdo z kapely, a na nabídku mi kývl Ondřej Kabrna. Na ten koncert se moc těším. Asi bude hrát na klavír a harmoniku, ale vlastně ještě nevím, co vymyslí. Ještě jsme to neprobrali, jen jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Některé koncerty budu hrát možná i sám, jak to vzniklo nahatý. Jeden takový bude na křtu básnické sbírky a alba Hanky Voříškové v Chocni. Její texty zhudebnila kontrabasistka Pavla Šefrnová a já je načetl. Zajímavé je, že Hanky kniha se jmenuje Ještě ne, už ano, ještě ano, už ne a má deska se jmenuje Ještě je.
Jak jste prožíval její nahrávání? Jde o vaše první hudební album…
Nahrávali jsme v krásném studiu v Dolních Bojanovicích u Jardy Rajchmana. Byl to docela fofr. Měl jsem tehdy nějakou virózu a ráno nezněl vůbec dobře. Ale ono se to poddalo. Nahrávání mě ale bavilo – pozorovat, jak písničky ožívají. Můžete k tomu samozřejmě něco říct, ale já i rád pozoroval, jak muzikanti zahrají věci, které jsem si ani nedovedl představit. Marian ty mé nápadíky poskládal do tvaru, doplnil sóla a z některých, které trvaly třeba třicet vteřin, udělal opravdové písničky.
Říkáte, že jste písně na desku posbíral cestou z metra. To opravdu platí pro většinu z nich?
Ne pro všechny, ale je jich tam takových dost.
Pracoval jste systematicky? Že jste si vyhradil tuhle část dne, kdy jste mířil domů, pro skládání písní?
Vůbec ne. Když jde člověk po představení domů, vypne v šatně. Pak se těch pár minut cestou k domovu sepne v hlavě jiný režim a dějí se tam věci… A nějakou dobu se mi tam dělo tohle. Nevím, jestli se to ještě někdy zopakuje. Třeba jsem je vyplašil, třeba už nebudou. Od vydání se objevilo pár cucků, ale ještě necinkla žádná taková, která by stála za to.
Myslíte, že teď už o tom budete přemýšlet jinak a nebude to plynout tak přirozeně?
Může se to stát. Člověk začne slovíčka chytat, místo aby je nechal přijít a mohla u něj pobýt. Najednou se za nimi začnete honit a ony se vám rozutečou. Musím to zase nechat v klidu být a zapomenout, že byla nějaká deska.
Za jak dlouhou dobu se písničky na tuhle desku zrodily?
Za dost dlouhou. Dokonce si myslím, že jeden text – Husa – vznikl asi tak, když mi bylo osmnáct a jen jsem na něj na dlouhou dobu zapomněl. Některé texty jsou brutálně staré, jiné z poslední doby.
Co vy si vlastně sám pro radost poslechnete?
To je velký pelmel. Dokonce poslouchám i rádio, to je občas trochu smutnější, co tam běží. Rád si pouštím věci, co si dovezu z Náměšti, Dominika Millera, všechno možné. Teď třeba Jirku Slavíka nebo severskou kapelu Dreamers‘ Circus. Krásná muzika s houslemi. Znáte to, o co člověk zavadí, to pak vždycky rád nějakou dobu poslouchá. Samozřejmě mám rád již zmíněnou Jitku Šuranskou, Ivušku Bittovou, Vladimíra Václavka… Máme spoustu hudebníků, kteří mají krásné texty. Vlasta Redl, Karel Plíhal, taky Míra Kemel má nádherné texty. Vždycky mě baví ti, s jejichž texty si můžu pobýt.
Co máte rád na hudbě Mirka Kemela, že s ním rád vystupujete?
Míra má krásné texty. A baví mě i ta muzika a lidi, co ji hrají. S Mírou se známe dlouho, jsme kamarádi. Skvělá kapela kamarádů a krásných písniček.
Jaký jste měl v životě největší hudební zážitek v divadle? Ptám se proto, že právě divadlo vás dovedlo například k tomu, že jste se naučil hrát na saxofon. Jindy jste dokonce zpíval v opeře…
Právě asi tu operu. Čarokraj s bratry Formany, hudbu dělal Marko Ivanović. Sice to byla opera pro rodiče s dětmi, ale jednalo se přece jen o velký operní part, místy i těžký, přestože byl udělaný tak, abych ho mohl zazpívat. To se mi líbilo moc, když zahraje orchestr, marná sláva, je to veliká síla. A pak jsou to asi živé koncerty, i když vy jste se ptala na divadlo, ne na vystupování s kapelou. V tom případě mě ještě napadají inscenace s muzikou Ivana Achera, to je také vždy zážitek. Třeba brněnské představení Vévodkyně a kuchařka. Měl jsem v něm krásnou drobnou árijku, nádhernou árii měla Vanda Šípová, nebo jeho hudba k inscenaci Poe na Nové scéně ND.
A pro vás je snadné zazpívat operní part?
Víte co, to bylo těžké! Vždyť jsme korepetovali měsíce. Člověk se musel naučit počítat, což se mi ale nyní hodilo při práci s Marianem. Jazz si také musím placama počítat, musíte zařezávat s kapelou, když už tam je, tak si to nemůžete dávat jen tak podle sebe.
Plánujete teď hodně hrát?
Rád bych hrál, dokud mi to ještě trochu zpívá. Marná sláva, věk je věk a není řečeno, že to, co zazpívám dnes, zazpívám i třeba za dva roky. Tak bych rád koncerty měl, když to jen trochu půjde.
V čem se pro vás koncerty liší od divadla?
V něčem je to stejné. Jste s publikem a vyprávíte si společný příběh. Jste tam pro to, o čem se zrovna zpívá nebo hraje. V muzice se cítím v něčem svobodnější. V divadle určují hranice režiséři, tady je najednou mohu určovat já.
Je pro vás velký rozdíl, když hrajete například s Mirkem Kemelem, nebo dřív s Trabandem, a nyní jste na pódiu se svými písněmi?
Je to veliký rozdíl.
V čem? Jste nervóznější?
Když to začne, tak už pak ne, ale jinak jo. Když je vedoucí Míra, tak si jen tak zdobím. A něco táhnout a zdobit je rozdíl.
Kapela a bambusy
Aranžmá a produkci svých skladeb Vladimír Javorský svěřil Marianu Friedlovi. Ten na album Ještě je přizval své dlouholeté spoluhráče Petru Jelénkovou (zpěv), Štěpána Flagara (klavír), Martina Kociána (kontrabas) a Michala Wierzgońě (bicí). „Všichni jsou mnohem mladší, Marian je z nich vlastně nejstarší. A to je zázrak, oni mají úplně jiné světy,“ pochvaluje si Javorský. „Vy už jste jako takový vzrostlý bambus a kolem vás rostou nové tyče, které jsou tlustší a rostou rychleji a vy vidíte, jak kolem vás jedou nahoru. To je nádherné pozorovat. Užívám si to, muzika je pro mě veliká svoboda.“
Svobodu dostal při tvorbě i Marian Friedl, spolupráce tak fungovala skvěle. Jediná svízel nastávala, když Javorský měnil v průběhu práce tvar svých skladeb, jelikož je hraje víceméně po paměti. „Já totiž vlastně ani neumím zahrát jiné písničky,“ přiznává, že noty nejsou nejsilnější stránka. „Možná zahraji nějakou Dajánu a podobné věci, ale neumím přijít k ohni a vysolit tam spoustu skladeb. Hrával jsem u ohně hodně, ale vždy jsem jen zdobil. Ještě znám vlastně písničky Míry Kemela. Ale i ty své a jeho zapomínám a musím se je znovu učit. To bylo náročné – jeden týden jsem Marianovi něco poslal a za čtrnáct dní jsem to hrál jinak. Ale snažil jsem se udržet v korýtku,“ vysvětluje, že se disciplinovanějším spoluhráčům snažil vyjít vstříc. Nakonec se jim podařilo najít společnou cestu.