O albu, které letos v Sonu vznikalo znovu pod producentským dohledem Petra Ostrouchova a rukama Milana Cimfeho, se dosud v hudebních kuloárech mluvilo jen potichu. „Povedlo se nám dát dohromady výbornou kapelu o devíti lidech, včetně několika zahraničních hostů, natáčeli jsme jako za dávných časů – všichni společně a víceméně intuitivně,“ popisuje jeho vznik Ostrouchov.
Po poetickém a produkčně rozmáchlém albu Noční obraz se tedy Vladimír Mišík vrací ke své písničkové podstatě. Na novince, která vyjde začátkem října, bude mít dvě vlastní písničky, pět svých textů, několik zhudebněných básní a také písně, jejichž slova mu na tělo napsal bývalý diplomat a ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský. To všechno se dá vyčíst z papírů, jimiž listujeme ještě v předsálí.
Ale jak to bude znít?
Vláďa nám z placatky odlévá malé panáky, připíjíme si. A s jemnou chutí, která hladí po jazyku, a mokem, co příjemně hřeje uvnitř, si konečně jdeme album poslechnout. To ještě netušíme, že tenhle pocit z doušku dobré whisky v nás zůstane celou další hodinu. Ale vlastně až do večera.
Vítejte ve starém světě
Usadíme se, aby byl poslech co nejlepší. Milan Cimfe odklepne mezerníkem přehrávání. A od prvního tónu a úderu do kytary v písni Okno v paměti, která album otevírá, je všem v místnosti jasné, že na téhle desce se od začátku společně ocitáme „v tom“ starém dobrém světě flámů, příběhů a postřehů vyprávěných typicky mišíkovským hlasem a dikcí. Zpěv, barva, výraz – na ničem z toho se pro posluchače nepodepsal věk ani žádné zdravotní potíže, se kterými Vladimír bojuje a kvůli kterým už nechce vystupovat naživo. „Vypila si s velkou slávou trochu vodky s rajskou šťávou,“ zpívá hned v úvodu v rozverné skladbě o mejdanu, který „začal bujaře“. A když písnička dospěje do finále, ta čirá radost kapely, že je ve studiu a hraje a z toho, jak jí to hraje, je nepřeslechnutelná.
V tomto ohledu bude nové album až překvapivě muzikantské a živelné. Kromě blues, country a písničkářství se Vladimír Mišík mimo jiné pouští také do reggae a ska. Celou nahrávkou zní nádherné hammondy Ondřeje Pivce, ale taky skvělé a hodně výrazné perkuse, které jí dodávají ještě větší švih a vnitřní dynamiku. I témata, která se často týkají stáří či vzpomínání a albem se přirozeně prolínají, Mišík podává spíš s nadhledem. „Milé mozkové závity, nekomplikujte mé pocity“ nebo „každé ráno se děsím, zda najdu předsíň,“ zpívá s humornou sebeironií. A tahle jeho poloha je jednak neodolatelná a jednak pro posluchače až nebezpečně nakažlivá.
Do druhé nohy!
Chuť dolít si skleničku přichází v průběhu prvního poslechu hned na několika místech alba. Zejména v titulní skladbě Vteřiny, měsíce a roky, která je zhudebněnou básní Kotlářská 35a od Jana Skácela. „Otázka okna do dvora a okna do ulice odpověď,“ zpívá Mišík rozjímavé blues nad životem. Také když v Žantovského Metálech s ledovým klidem komentuje atmosféru oficialit na Hradě větou: „Nic proti bulbinkám, ale dal bych si pivo.“ Nebo když se v Neodcházej naštvaná, jejíž začátek zní stejně frajersky, jako kdyby ho produkovali The Black Keys, v refrénu přidá v druhém hlasu Adam Mišík. Chvíli to totiž zní, jako kdyby Vladimír zpíval duet se svým mladším já. A pak samozřejmě ještě po úplně závěrečných Destilátech, další těžké bluesovce s dokonale mrazivým textem, po které zbyde v hrdle pocit vyprahlosti.
A spolu s ním i neodbytná chuť pustit si to celé znovu. Protože „svět, to je bar, kde nikdo na nic nenajde odpověď“. A to hledání stojí za to.
Čas poslouchat album znovu už ale nemáme. Vladimír Mišík musí ještě s Petrem
Ostrouchovem probrat pár svých poznámek, aby se stihly zapracovat do závěrečného mixu. Naštěstí odpověď na to, zda se těšit na jeho nové album, je po jediném poslechu jasná jako facka: Jednoznačně.
Škoda, že tuhle placatku plnou nádherné hudby budeme mít možnost znovu naplnit až na podzim.