Cesta z Roudnice ke koncertu v jedné z nejslavnějších síní světa byla dlouhá. Parkway Drive se během ní stali symbolem toho, jak účelně překonat krizi a najít novou sílu. Frontman Winston McCall o tom všem mluví otevřeně a napřímo. A těší se na 7. listopadu, kdy se k nám s kapelou vrátí do pražské Sportovní haly oslavit 20 let Parkway Drive.
Parkway Drive existují přes 20 let a rozhovor děláme těsně před evropským turné na jejich oslavu. Cítíte i po těch letech před turné stejné vzrušení?
Myslím, že to vzrušení je jiné, dost možná lepší. Samozřejmě je rozdíl, když začínáte a všechno je poprvé, a když to děláte tak dlouho jako my. Myslím, že s těmi roky zkušeností a sebevědomí je to všechno ještě silnější, ale dokážeme to usměrnit.
Zrovna nedávno jsem potkal jednoho známého, vašeho velkého fanouška. Řekl mi, ať se zeptám na váš koncert v pražském Abatonu v roce 2010, kde jste hodili do lidí ragbyový míč s tím, že kdo ho donese po koncertě, dostane merch zdarma…
To bylo v Praze? To si pamatuju, haha. Chytil ten míč on?
Bohužel ne. Ale vzpomínal, že to způsobilo docela chaos. Něco jako friendly crowdkilling.
Haha, to bylo v době, kdy každá kapela našeho žánru začala dělat wall of death. Sice jsme vyrůstali v hardcorové scéně, ale tohle nám nikdy nesedělo. My máme rádi circlepity, ne wall of death. Ale pohrávali jsme si s myšlenkou, jak lidi rozhýbat. Tak vznikl nápad s tím míčem. A způsobilo to pokaždé super zmatek. Někdy lidi napadali na sebe. V jednom klubu vyběhl dav lidí jedním vchodem ven, aby se vrátil druhým vchodem zpět. Trvalo to asi tři songy!
Pojďme ale k aktuálnímu dění okolo Parkway Drive. Letos jste vydali jediný singl Sacred. Je to první hudba po třech letech od vydání posledního alba Darker Still a doprovázejí ji prohlášení, že jste jako kapela prošli proměnou. Můžeme ty tři roky probrat trochu detailněji?
Myslíte tu část, jak jsme se málem rozpadli? Až do covidu jsme celé ty roky jeli nadoraz, turné, nahrávání, turné… Hráli jsme bez přestávky 17 let. Nikdy jsme neměli pauzu, vždycky se objevila nějaká příležitost, která nás posunula dál a my ji vždy chtěli využít. S tím ale narůstal tlak na každého v kapele. Vždycky jsme byli zvyklí mít vše pod kontrolou a dělat si věci sami. Objem práce i tlak rostly, ale my to mezi sebou vůbec nesdíleli. Nakonec jsme se navzájem začali odcizovat.
A uprostřed toho jste začali dělat desku Darker Still, která vyšla v roce 2022…
Což byla obrovská výzva, která nás posunula až do momentu, kdy nás sice bavilo být v kapele, ale nebavilo nás, jak ta kapela fungovala. Věděli jsme, že to musíme změnit, ale nevěděli jsme jak, protože jsme spolu ani nemluvili.
Celou tu dobu jsme neustále jen hráli, nahrávali, hráli a zase nahrávali. Neustále se objevovaly nové příležitosti a my je brali, takže na osobní rozhovory nezbýval čas. Až pak v jednu chvíli náš manažer Luke přišel s tím, že potřebujeme pomoc zvenku a navrhl poradce. Všichni v kapele byli pro.
Parkway Drive spolu oficiálně hrají 20 let, neoficiálně dokonce 22. Jak jsem si zjistil, je to výrazně delší čas, než jak dlouho průměrně vydrží manželství. V Austrálii je to zhruba 12–13 let.
Hahaha, aspoň máte představu, jak dlouhá doba to je. Letos mi je 43, v kapele jsem strávil větší část života než mimo ni. Celé ty roky jsme neměli pauzu, protože jsme se děsili, že když se zastavíme, kapela se rozsype. A pak přišel covid, který to všechno zastavil za nás. Došlo nám, že spolu dlouho nevydržíme, pokud spolu nebudeme mluvit.
Jaká v tomhle byla role poradce? Jak změnil fungování uvnitř Parkway Drive?
To úplně první, co nám řekl na prvním sezení, bylo: tohle je naprosto normální situace, do které se v určité chvíli dostane každý. To byla zásadní věc. Postupem času se dostával do úplných detailů, třeba nám přiblížil, jak přesně funguje náš mozek v mezilidské komunikaci.
Teď myslím víme, jak jednáme a proč. Zaměřujeme se na to, co cítíme a proč, ale také co cítí ten druhý.
Zmínil jste covid, který otevřel mnoho takových neřešených témat.
Ano, museli jsme se naučit spolu mluvit a sdílet třeba i to, co každému z nás kapela dává i bere. Covid byl zlomový moment, kdy jsme se začali věnovat komunikaci mezi sebou a vlastnímu duševnímu zdraví. Obojímu se vlastně věnujeme dodnes. Proto si také myslím, že teď jsme jako kapela v nejlepší formě, v jaké jsme kdy byli.
Co konkrétního používáte z těch poznatků dodnes? Třeba na denní bázi?
Například to, že ne všechno se musí vyřešit hned. Každý může říct, že zrovna nemá názor a chce si to v klidu promyslet. Říct „ne“ je také v pořádku. Současně každý z nás pracuje s nějakým uvědoměním sebe sama, co zrovna v daný okamžik cítí a proč ho to vede k určitému postoji nebo jednání.
Když se podíváme na aktuální singl Sacred, má dost pozitivní feeling. Je i tohle výsledek té proměny?
Vlastně myslím, že ano. Ale neřekli jsme si programově: teď se cítíme dobře, tak napíšeme pozitivní song. Vyšel z nás úplně přirozeně a asi odráží náš současný mindset. Měl jsem potřebu napsat song, který by lidem řekl, že má smysl usilovat o pozitivní změnu v životě. Tohle byl prvotní instinkt při psaní textu, a protože si myslím, že prvotní pocit je vždycky ten správný, nechal jsem se jím vést.
Song Sacred vyšel jako samotný singl. A další hudba bude prý následovat, ale současně neříkáte, že přímo pracujete na nové desce. Je tohle snaha o svobodnější a spontánnější přístup k věci? Vydat song bez tlaku, že musí jít o předvoj něčeho většího?
Jo, přesně takhle jsme přemýšleli! Samozřejmě se k další desce pomalu blížíme, protože songy budou přibývat, ale není to vědomý proces. Je to tak osvobozující a zábavné soustředit se jenom na jeden song a nepřemýšlet, jak k němu budou pasovat další, a jestli to celé na desce bude dávat smysl. Možná tohle bude náš přístup do budoucna. Navíc jsme z procesu psaní mohli v klidu vyskočit v okamžiku, kdy jsme dostali nabídku zahrát před letošním létem v Sydney Opera House. Což byla šílená příležitost, kterou jsme nemohli jen tak nechat být, haha.
Mimochodem když jsem zmínil toho známého v úvodu, také mě upozornil na nějaké video snad z prvního evropského turné Parkway Drive, kde spíte na poli pod dodávkou a do kamery říkáte, že jste kousek od města jménem Roudnice nad Labem. Vzpomínáte si na to?
Jasně, tu noc mě pokousali mravenci, hahaha! Vím, že jsem spal někde pod trailerem a mravenci se mi dostali do spacáku. Pamatuju si hodně podobných momentů a dobrodružství. Stalo se toho tolik, ale neříkám, že bych si to chtěl zopakovat, přece jenom tenkrát jsem byl o dost mladší…
Když jsme probrali poslední roky a tu změnu, jakou lekci si z toho odnášíte? Něco, co byste třeba vzkázal mladším kapelám?
Hm, asi buďte vděční za to, co máte. Protože nikdy nevíte, kdy o to můžete přijít. V tomhle byl konkrétně covid hodně určující. Nikdy jsem nemyslel, že budu v situaci, kdy o všechno přijdu ze dne na den, aniž bych věděl, jestli se mi někdy vrátí. Při prvním koncertu po covidu jsem si říkal: nemůžu uvěřit, že se to vážně děje. Od té doby jsem nekonečně vděčný za to, co mám.
Takže proměnu Parkway Drive provází větší vděčnost?
Stoprocentně! Cítím se požehnaně, že můžu dělat to, co dělám. Řekl bych, že po covidu Parkway Drive ještě víc explodovali a stali se ještě větší kapelou než dřív. Nic z toho by se nestalo nebýt podpory fanoušků. Vážím si toho všeho mnohem víc než dřív.
Seznamte se
Australská metalcorová formace Parkway Drive, která vznikla v roce 2003 v přímořském Byron Bay, se během dvou dekád vypracovala z garážových začátků až mezi headlinery světových festivalů. Kapela, jejíž sestavu od roku 2006 tvoří zpěvák Winston McCall, kytaristé Jeff Ling a Luke „Pig“ Kilpatrick, baskytarista Jia O’Connor a bubeník Ben Gordon, je známá efektními koncerty i vývojem od tvrdého metalcoru k širšímu heavymetalovému zvuku. Na kontě má osm studiových alb, od debutu Killing with a Smile (2005) až po zatím poslední Darker Still (2022). V rámci evropského turné k 20. výročí kapely se Parkway Drive 7. listopadu 2025 vrátí do Prahy, kde vystoupí ve Sportovní hale Fortuna. Jako speciální hosté večer doplní australské kapely Thy Art Is Murder a The Amity Affliction.