Mám rád hudebníky, co mají sebevědomí a věří tomu co dělají. Nebudu lhát, že jsem si všimnul mladého hudebníka Joshuy Currana sám, bylo to přímo naopak. Napsal mi, že by chtěl, abych si poslechl jeho písničky. Sice mi to pár dní trvalo, ale když jsem si pak sednul a v klidu si jeho tvorbu poslechl tak si to sedlo. O generaci mladší hudebník, který poslouchá dost podobné kapely jako já a navíc má parádní hlas a talent napsat písničku, co se uvrtá do uší, mě zaujal. Proto jsem se rozhodl s ním udělat rozhovor a představit ho i vám. Abyste také objevili nové mladé zboží...
Jak byste popsal čtenářům Headlineru, co děláte a jakou hudbu hrajete? Kde například hledáte hudební inspiraci?
Začalo to, když jsme si ve škole udělali školní kapelu. Bylo nám třináct a já doprovázel na kytaru. Během toho přišel Covid, a já začal psát vlastní písničky. Už od malička jsem doma poslouchal od mamky a táty kapely jako Oasis, Blur, Arctic Monkeys,nebo třeba Gorillaz, takže si myslím, že mi tenhle sound nějak utkvěl v hlavě a inspiroval mě k mé vlastní tvorbě. V roce 2022, když mi bylo sedmnáct let, jsem se odvážil nahrát svůj první singl Star Tonight. Překvapil všechny moje kamarády a lidi kolem mě, protože nikdo netušil, že skládám a zpívám. To mě namotivovalo, a seznámil jsem se se svým tehdejším producentem Tomasem Seanem Pšeničkou, který mi pomohl nahrát další singl Ninety Five. A tam se to nějak prolomilo.
Díky blow upu na sociálních sítí se mi podařilo vybudovat si fanouškovskou základnu po Německu, Nizozemí, Belgii, Rakousku a třeba i Irsku. Nahráli jsme s Tomasem celé mé debutové album Can We Still Dance. Pomohlo mi třeba i k tomu, že jsem dostal nabídku napsat písničku Survivor, která reprezentovala Arménii v Eurovizi v roce 2025. Hudba, kterou vytvářím, se pohybuje v rozmezí rocku, alternativy, indie a indie-popu. Hudební inspiraci čerpám z mého života a zkušeností. Nerad se do psaní hudby tlačím, takže radši, než abych strávil týden ve studiu, kde bych psal každý den novou písničku, strávím měsíc čekáním, než nápad přijde sám.
Jste mladý kluk a ovlivnili vás „staré kytarovky“ jako Oasis a Blur?
Asi to hodně lidí ví, ale mezi Blur a Oasis byla v devadesátkách v Anglii obrovská rivalita – byly to dvě největší kapely britpopu a dodnes se řeší, kdo z nich vlastně „vyhrál“. A já to měl doma tak nějak rozdělené – u mámy v autě vždycky hráli Blur a u táty Oasis. Jak jsem říkal, k hudbě jsem se dostal hlavně kvůli elektrické kytaře. Už od mala ve mně ten surový zvuk distortionu a fuzzu něco vyvolával. Stejné to bylo, když táta pouštěl první album Arctic Monkeys, když mě vozil do školky – vždycky to ke mně nějak promlouvalo.
Ještě ke zmíněné Eurovizi – sledujete ji? Baví vás ten „cirkus“ a dokážete si třeba představit, že byste tam jel hrát?
Moje první vzpomínka na Eurovizi je z doby, kdy tam byl Mikolas Josef. Tehdy mi to připadalo fakt super a ty písničky mě bavily. Poslední dobou mi to ale začíná být o něco míň sympatické. V hudební branži se dokonce mluví o takzvaném Eurovision žánru – v podstatě o písničkách, které jsou dělané přímo na míru Eurovizi. Zdá se mi, že teď už spousta songů zní dost podobně. Právě proto mi přišlo hrozně osvěžující, když to vyhráli Måneskin – konečně něco, co znělo jinak a víc autenticky.
Hodně jsem nad tím přemýšlel a vlastně by mě lákalo si to někdy zkusit. Minulý rok v Basileji byla skvělá atmosféra a poznal jsem tam spoustu super lidí. Ale kdybych do toho šel, tak jedině s něčím, co zní fakt jako já.
Překvapila mě dost kvalitní angličtina. Máte irské kořeny, že?
Děkuju moc, je to tak, můj táta je původem z Dublinu. Přestěhoval se do Prahy, když mu bylo dvacet pět let. Potkal tu moji mamku, a pak jsem přišel na svět já a moji další tři mladší sourozenci. Irsko je mi velmi blízká země, už od malička jsme tam trávili léta a jezdím tam i doteď tak třikrát do roka za rodinou a přáteli.
První singl jste vydal na začátku roku 2023 - jak jste se od té doby vyvíjel až k aktuálnímu singlu Romance In July?
Bylo to skvělé. Miloval jsem umění už od malička, od malování, k filmu, a nakonec jsem skončil u hudby. Můj druhý singl Ninety Five, který vyšel v březnu 2023, mi dost pomohl se vším. Pár měsíců po releasu jsme měli náš první koncert v malém klubu OG’s na Malé Straně, kam dorazilo asi sto padesát lidí. Tři měsíce poté jsme úplně vyprodali Chapeau Rouge, a přesunuli se do Rock Café. Máme odehráno už několik vyprodaných headline koncertů v Rock Café, nebo ve Futuru. Díky releasu alba v létě 2024 jsme si zahráli na Colours of Ostrava, United Islands nebo Metronome Prague.
Od léta 2024 po release prvního alba v létě 2025 jsem strávil dost času ve studiu s Rainerem. Experimentovali jsme s různými žánry od rocku až po R`n`B, ale nic neznělo správně. Máme do teď asi patnáct hotových dem, které jsme nevydali, protože nesedly. Dal jsem si pauzu a odjeli jsme s klukama v létě na měsíc do Japonska a Vietnamu. Tam mi to cvaklo a věděl jsem přesně, co chci dělat. Také jsem byl čerstvě po rozchodu, a nabral jsem motivaci. Od léta až do teď jsem psal a psal, a nakonec vzniklo celé dvanácti singlové album. První singl Under My Hand vyšel v prosinci 2025.
Debutovou desku jste natočil před dvěma lety – bude nová anebo jste se rozhodl jít cestou singlů?
V tomhle smyslu jsem docela old-school. Mezi moje oblíbené kapely patří Fontaines D.C., Arctic Monkeys, Inhaler nebo třeba Wunderhorse. A připadá mi, že v tomhle žánru se vždy více cení alba. A i já to mám rád. Mít takový deníček určité životní fáze. Proto jsem se rozhodl jít podobnou cestou a 3. dubna 2026 vychází moje nové album s názvem Anyway. Žánrově jsem přitvrdil, a popsal bych ho jako rockové album se špetkou indie. Podíleli se na něj producenti Rainer, Vít Štaigl a Rony Janeček.
Jak a podle čeho jste si vybíral producenty a byla spolupráce s nimi něčím speciální?
Spolupráce s Rainerem pro mě byla hodně osvěžující. S Tomasem Seanem jsme spolu nahráli skvělou debutovou desku, která pro mě strašně moc znamená – byl to krásný proces a věřím, že spolu ještě něco vytvoříme. Zároveň jsem ale chtěl zkusit nové věci a víc se ponořit do rocku. S Rainerem jsme si sedli hned od začátku, protože posloucháme dost podobnou hudbu. Už na první session jsme nahráli moji rozdělanou věc Under My Hand. Budu mu vždycky vděčný za to, že mi dal úplnou svobodu – nahrávání s ním je hrozně osvobozující. Nakonec jsme spolu udělali osm z dvanácti tracků na desce.
Ronyho Janečka jsem potkal v Basileji na Eurovizi a upřímně jsem do té doby vůbec nevěděl, jak vypadá. Jeho jméno jsem slýchával všude, ale nikdy jsem si ho nespojil s obličejem. Pak jsme se dali do řeči na nějaké party a asi po pěti minutách mi došlo, že to je on. Hned jsme si sedli a později mi v Praze pomohl nahrát možná moji nejosobnější věc na albu – Chaos. Rony je navíc považován za jednoho z nejlepších kytaristů v Evropě, a protože já sám beru kytaru a psaní riffů jako svoji nejsilnější stránku, tak se mi s kytaristy pracuje nejlépe. To mě přivádí k třetímu a poslednímu producentovi desky, kterým je Víťa Štaigl. Potkali jsme se v autobuse cestou na songwriting camp na Lipně. Skvělý kytarista, hudebník i člověk. Sessions s ním jsou vždycky velmi zábavné a myslím, že desce dodal přesně to, co jí na konci ještě chybělo.