Na letišti v Trenčíně, kde se festival Grape koná, budou The Kooks kouzlit v sobotu
9. srpna. Festival zde začíná už o den dříve a láká skvělým line-upem.
Když vaše debutové album Inside In / Inside Out slavilo deset let od vydání, říkal jste mi, že to ve vás vyvolává pocit stáří. Jak se cítíte teď, když desce táhne na dvacet?
Lépe, cítím se teď mladší. Uvědomil jsem si, že jsem možná běžel až moc dopředu.
Je to zvláštní – já jsem začal s kapelou a tím vším už v osmnácti, takže mi to teď připadá jako dávná minulost. Ale zároveň jsme byli skoro vždycky všude o deset let mladší než všichni ostatní. Dospěl jsem k poznání, že čtyřicítka je vlastně dobrá. V tomhle věku lidi dělají skvělé desky.
Myslím, že hlavní je prostě pokračovat dál. Začal jsem se proto víc starat o sebe, protože člověk chce mít šanci na dobrý život i v pozdějším věku. A popravdě se teď cítím asi nejzdravěji a nejvíc fit, co jsem se kdy cítil – což je šílené!
A přitom letos opravdu dost koncertujete. Začali jste v Austrálii, následovalo hodně koncertů v Británii. Teď je na řadě kontinentální Evropa. Co byl zatím vrchol roku?
Máme za sebou několik opravdu výjimečných momentů. Například hrát na střeše v New Yorku bylo neuvěřitelné. Klub Pier 17, kde jsme měli vyprodaný koncert, je velkolepý –
to byl opravdový vrchol. A mimo koncerty samozřejmě květnové vydání nové desky. Zatím si vede fakt dobře. Mám pocit, že si našla své lidi. Nahrávání byl super zážitek – rozhodl jsem se důvěřovat intuici a vrátit se k podstatě. Sedím teď, když spolu mluvíme, ve sklepě, kde jsem ji téměř jen s kytarou a bez spoluprací napsal. Mám pocit, že to tak zabralo. Jo a v červenci jsme poprvé hráli v Řecku. Bylo skvělé být po dvaceti letech hraní konečně v Athénách, kde jsme ještě nikdy nebyli. No a teď se těším na festivalovou sezónu.
Zní to jako dobré časy. Vybavuji si, že když jsem v roce 2012 mluvila s vaším kytaristou Hughem, obával se, že tehdy zájem o vaši kapelu trochu opadl. Pamatuju si to, protože byl snad jediný muzikant, kdo mi odpověděl tak upřímně.
Jo, teď ale máme fakt dobré období. Upřímně! Myslím, že Hugh a já jsme v tomhle dost nohama na zemi. Uvědomujeme si, že to jde nahoru a dolů. Všechno jsme to prožili. A jo, tehdy se proti nám zvedla určitá vlna odporu. Asi proto, že deska z té doby byla hodně mainstreamová, ale zároveň jsme pořád byli v indie scéně. A když děláte hudbu, co je považovaná za „cool“, ale pak se dostanete do mainstreamu, tak vám to část lidí prostě neodpustí.
A protože jsme vždycky byli blízko k popu – dávali jsme větší důraz na melodie, víc
citlivosti a romantiky – a nebyli jsme tolik političtí nebo „drsní“ jako jiné indie kapely,
tak jsme si schytali kritiku. Ale teď mám pocit, že se lidi přiklánějí k pozitivní hud-
bě – protože svět je děsivý a změnil se. A někdo potřebuje únik, chce se zbavit depresí. The Kooks, to je slunce, pozitivní pocity a romantika. A zdá se, že to teď lidé chtějí slyšet. A taky – dvacet let je prostě cyklus. Všechno se vrací. Vidíte to i na módě, kde jsou zase in skinny džíny, malé šátky kolem krku, klobouky… třeba vesta s tričkem. To byl styl, který si převzal Hedi Slimane pro Saint Laurent, ale původně to byl typický indie look z poloviny nultých let. A teď to zase začínají nosit mladí. Je to zvláštní – ale vrátilo se to.
Zmínil jste, že se lidé znovu silně napojují na vaši hudbu a že jim přinášíte radost – a to je něco, co vám vždycky šlo. Měl jste někdy pocit, že jste o to spojení přišel?
Myslím, že jsme udělali pár slabších desek – a to se stává. Z mého pohledu to často bylo právě i tím, že jsem poslouchal, co mi lidi říkají, že bych měl dělat, místo abych věřil své intuici. A taky jsem možná nebyl v tvůrčím prostředí. Aby to fungovalo, musíte být ve flow. Čím jsem starší, tím víc chápu, že hudba je hlavně pocit. Často ji moc analyzujeme, ale hudba je vlastně magie. Když člověk začne moc promýšlet, ztratí kontakt. Ale i v náročnějších obdobích jsme udělali pár dobrých písní. A máme úžasné fanoušky. Hlavně jsme nikdy nepřestali hrát. Spousta kapel se rozpadne, pak se zase spojí… my jsme prostě jeli dál. Protože nás to pořád baví. Pořád si rozumíme, pořád to milujeme.
Když teď mluvíte o kapele, často říkáte „já a Hugh“, i když má víc členů.
Měli jsme tolik různých členů, hlavně na basu – pořád někdo nový. Ale už dlouho jsme to hlavně já a Hugh. My jsme kapelu založili a jsme v ní od začátku. Alex je s námi dlouho, ale teď jsme tu desku prezentovali jako něco, co vychází z našeho přátelství a společné cesty. Kapela má různé podoby. Když nahráváme, jde o chemii mezi různými lidmi. Ale v jádru je to moje psaní a Hughova kytara. A to jsme chtěli zdůraznit. A navíc – stylovat dvě osoby je jednodušší. Navíc Max a Paul, původní členové, nás tehdy dost zklamali. Jsme s Hughem hrdí na to, že jsme to spolu ustáli a udrželi kapelu naživu a plnou energie.
Minule jste mi říkal, že nejvíc práce v kapele leží na vás, protože ostatní členové mají rodiny. A teď už ji máte i vy, jste táta dvou dětí. Hodně jste o tom mluvil právě v souvislosti s poslední deskou. Myslíte, že to tak silně ovlivní i vaši další tvorbu?
Nedokážu to oddělit. Rodina asi bude dál zdrojem inspirace. Naučil jsem se, že nechci dělit život na části. Všechno beru jako jeden celek. Takže když mám rodinu, dělám hudbu s rodinou doma. Moje žena Ellie hodně pomáhá i s kapelou – na její názor dám asi nejvíc. A děti jsou kolem. Takhle to děláme. Snažím se obojí skloubit. Myslím, že to tak bude i dál, ale další písně, co píšu, jsou mnohem víc rock’n’roll. Deska Never/Know byla hodně „rodičovská“, zabalená do rodinného tepla. Příští bude jiná. Tohle byla výbušná reakce na dobu, kdy jsem měl poprvé malé děti. A byl jsem z toho tak dojatý, že jsem chtěl jen psát krásné věci, které by se líbily i jim.
Je hezké to slyšet od muže – podobně mluví většinou zpěvačky.
Jsem rád, že to říkáte. Díky. Baví mě to.
A co vás v poslední době baví za hudbu?
Líbila se mi kapela The Thing – takový garage rock z New Yorku. A pak ještě jedna – něco jako Honey… Honey něco, mají holčičí nádech. Jsou fajn. Možná jsem ale teď ve fázi, kdy moc novou hudbu neposlouchám. Jednou jsem si pustil novou desku Justina Biebera. Druhá skladba byla docela dobrá. Měla atmosféru. A baví mě Turnstile!
Na co se těšíte nejvíc?
Na čtvrté narozeniny svého syna. A druhé narozeniny toho mladšího. Ale čekají nás i největší koncerty v Británii, co jsme kdy dělali – v říjnu. Takže i na to se těším.
Ale asi ještě víc se těším na to, co pak bude dál. Myslím, že jsme s kapelou našli nový základ, novou identitu. Znovu vím, kdo jsem. A to mi dává velké sebevědomí. Cítím se tvůrčím způsobem mladý. Mám pocit, že je přede mnou otevřený svět. A chci riskovat. Chci dělat nové, zábavné věci.
A chci udělat nejlepší album, jaké jsem kdy udělal. Tak uvidíme.
Tak hodně štěstí! A všechno nejlepší dětem k narozeninám. Těšíme se na vás na Slovensku na Grape festivalu. A přijeďte i do Česka!
Jo, měli bychom! Moc se těším. Miluju tuhle část světa. Vždycky u vás panuje skvělá atmosféra. Až pojedeme na Grape, má žena narozeniny, tak možná přijede taky. Party na Slovensku!
Seznamte se
Debutové album kapely The Kooks Inside In / Inside Out příští rok oslaví dvě dekády, kapela na něm vystřelila své dosud největší hity jako Ooh La, Naïve a She Moves in Her Own Way. Dodnes v sestavě ze zakládajících členů zůstali zpěvák a kytarista Luke Pritchard a kytarista Hugh Harris, další bubeníci a baskytaristi jsou po odchodu Paula Garreda a Maxe Raffertyho koncertními členy. Na festivalu Grape The Kooks vystoupí v sobotu 9. srpna.