„Uvědomil jsem si, že Bioelektrovízia, jedna ze základních československých desek, bude mít čtyřicáté výročí,“ vysvětluje Richard Müller na začátku našeho povídání. „Uvažoval jsem, jak se k tomu postavím, a došel jsem k názoru, že není nic jednoznačnějšího než spáchat nové album.“
Jak se liší vaše sólová alba a písně pro Banket?
Řekl bych, že dost podstatně. Moje poslední dvě desky otextoval Peter Uličný na hudbu Ondřeje Brzobohatého. A lidi mi vyčítali, proč dělám tak smutná alba. Tak jsem si řekl, že sám napíšu veselou desku.
Ale první singl Bla Bla Bla zase není taková legrace. Je přece o neschopnosti komunikace mezi dvěma lidmi, kteří jsou spolu tak dlouho, že si už nemají co říct.
To je zajímavý výklad. Je dobře, když má text několik různých novin.
Kolik procent toho, co zpíváte, má vaše texty?
V období spolupráce s Jarem Filipem jsem napsal přes šedesát textů, ale teď, když nastoupil Petr Uličný, sázím na něj. Mám radost, protože píše výborně. Počítám ale s tím, že období s Jarem Filipem je z hlediska mé tvorby zásadní.
Takže to vlastní skládání – s výjimkou Banketu – je uzavřená kapitola?
Neřekl bych. Je to otevřené. Buďto mi to půjde, nebo ne. Nenutím se do toho.
Liší se nějakým způsobem momenty, kdy zpíváte text, který vám napsal Petr Uličný, a ty, když zpíváte svůj vlastní text?
V podstatě ne. Já si myslím, že jsem především interpret, který vypráví příběhy. Lidé si často myslí, že cokoli zazpívám, to je všechno z mého vlastního života. To samozřejmě není pravda.
Herec?
Tak možná ano.
Kdy jste napsal svůj první text? Pamatujete si na to?
Ale ano. Napsal jsem ho, když mi bylo třináct a když umřel automobilový závodník Graham Hill. Bylo to „Fly blackbird fly / Fly blackbird fly / Graham Hill is dead.“
To je celé?
Ano.
Vy jste měl předtím nějaké literární sklony? Ve škole třeba…
Podle toho, co považujeme za literární sklony.
Třeba psát básničky…
Ne, já jsem rovnou začal psát texty.
Ptávám se, v čem je rozdíl mezi textem písně a básní?
V podstatě v ničem. Záleží na to, jak se ten text interpretuje. Texty, které jsem napsal, jsou texty, ale některé tak mohou být i básněmi.
Měl jste někdy nějaké textařské vzory?
Neměl, jsem v tom úplný samouk.
Ale možná máte písně od jiných autorů, které se vám tak líbí, že byste je zpíval nejraději sám?
Nic takového mě nenapadá. Například se mi nestává, že bych měl v hlavně nějakou něčí písničku. Však taky neposlouchám rádio, jen občas se podívám na televizi.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Podle mého názoru by v něm měly být zajímavé obrazy. Někdy stačí i jeden jediný obraz, který zvláštním způsobem rezonuje. A to je přesně to, co pak na textu miluju.
Říkáte, že jste vypravěč příběhů. Jsou to spíše příběhy skryté za těmi obrazy, nebo dáváte přednost otevřené epice?
Obojí je možné. Dokonce bych řekl, že každý text má v pozadí nějaký příběh. Většinou to jsou texty o milostných příbězích, o lásce, ale to nevadí, ani to není na úkor věci. Ale mám řadu písní, které otevřeně vyprávějí celou story. Vzpomínám si zrovna na Filipově desce Ten, co hrával s Dežom, kterou jsem celou otextoval, mám jeden takový příklad, který tam shodou okolností jako host taky zpívám. Vízum do pekla se to jmenuje. To je můj typický story song. Tam zpívám taky ještě druhou takovou pekelnou – Boh aj v pekle prst má.
Nahý II, jedna z vašich nejznámějších písní, je taky příběh?
Určitě. Dokonce můj osobní.
Jak je to s inspirací?
Někdy to bylo tak, že jsem ji měl okamžitou. Ale teď, v posledních letech, to nějakou dobu zraje.
Je to věkem?
Ne, střízlivou hlavou. Když nebyla střízlivá, tak texty vznikaly velice rychle.
Máte hodně rozpracovaných písní?
Minimum. Píšu si jen poznámky, což je většinou název nebo část refrénu nebo jen nějaké slovo. Jinak nic.
Rozumím tomu tak, že nejdřív vzniká refrén?
Někdy. Nejčastěji začínám někde uprostřed. Může to být refrén nebo nějaká část sloky.
Co inspirující prostředí?
Nemám. Býval to hotel Chelsea, když jsem nějaký čas žil v New Yorku.
Tak to jste na tom byli s Leonardem Cohenem stejně!
To je nejspíš jen mýtus. Ale je fakt, že mi je jedno, jestli mi nápad přijde ve dne nebo v noci.
Psal jste texty i pro někoho jiného než pro sebe?
Pro Jara Filipa. A taky pár textů pro Ivana Täslera z IMT Smile. Nebylo to snadné. Hodně jsem se snažil strefovat do jejich osobnostního typu.
To bylo na objednávku?
Nevím, jak to pojmenovat. Třeba jsem přišel do studia, kde Jaro Filip nahrával desku Cez okno. Povídám: „Kolik máš písní?“ A on: „Jedenáct“. „A kolik máš textů?“ – „Jeden.“ Tak jsem odešel do vedlejší místnosti a napsal zbylých deset.
Během jednoho odpoledne?
Během dvou hodin! A dodnes jsem s nimi spokojený. Tak nevím, jestli to bylo na objednávku. Jaro si o ně vlastně řekl.
Jste jeden z nejlépe česky zpívajících slovenských interpretů. Nenapadlo vás napsat taky nějaký text v češtině?
Napsal jsem. Dokonce dva! Budete se divit, byly pro Ivetu Bartošovou. Jenže oni je nepoužili. Vzali si nakonec jen moji hudbu. Ale to už je hodně dávno.
Neláká vás to ještě někdy zkusit?
Ani ne.
V Čechách hodně zápasíme s obrácenými přízvuky. Co vy na tenhle problém?
Já vůbec ani nevím, co to je. Píšu tak, jak plyne mluva.
Míváte někdy pocit typu „to se mi povedlo“?
Někdy ano. Ale hlavně to bylo v období, kdy jsem byl závislý. To je dvacet, možná dvacet pět let. Dneska jsem na sebe mnohem přísnější, takže se mi texty dělají mnohem komplikovaněji.
Máte hodně velkou autokontrolu?
Čím víc si text čtu, tím víc chyb v něm nacházím. Jednou ale musím skončit, nemůžu to věčně vylepšovat.
Jak taková stopka vypadá?
Jednoduše. Píšu, píšu, opravuju a najednou mám pocit Stop!
V čem tkví nadčasovost některých písniček?
Z mého pohledu je to ono vyprávění příběhů. Ať jsou moje, nebo o někom jiném, snažím se, aby byly nadčasové. To znamená, že se mohou stát komukoli a kdykoli.
Poslední otázka. Klipy. Mluvíte do jejich obsahu?
Nemluvím. Nenávidím výrobu klipů. Tvůrci klipu říkám, že mě má na hodinu k dispozici a to je všechno. A oni to už vědí, zvykli si na to a snaží se tomu přizpůsobit. Potom, když vidím, co vzniklo, tak se mi to nelíbí nebo v lepším případě méně líbí. Ale vím, že všechno dění jde tím směrem. Myslím, že obraz je stále více zásadní složkou pop music. Mohu být rád, že se mě to dotklo zatím jen začátkem trendu.
Návrat Banketu
Richard Müller se vrací ke svým kořenům, kdy zpíval v kapele Banket. Už v osmdesátých letech se poprvé výrazněji ukázal i jako textař, jeho písně z alba Bioelektrovízia byly jednoduché, srozumitelné a často odrážely generační náladu. Po 40 letech se teď Banket vrátí s albem Slovenská strela.