A mnohdy to nejsou žádné obrazy šťastné duše.
„Mám třeba skladby, ke kterým se vracím méně, protože pro mě představují něco osobního, ale i tak si za nimi stojím. Jenom je nepotřebuju slyšet a připomínat si tu konkrétní chvíli, ve které jsem to psal,“ říká v rozhovoru o psaní textů.
Jak jste se vlastně dostal k rapu?
Prvním políbením byl obdiv vůči starším klukům, kteří to poslouchali a dělali na malém městě. Já jsem z Rychnova nad Kněžnou a tam byla velká subkultura kolem skateboardingu, kolem hip hopu, kolem rapu. Kluci psali své vlastní texty a mně to přišlo úžasné. Chtěl jsem bejt stejně hustej jako oni.
Začal jste rovnou hip hopem?
Začal jsem jako posluchač hip hopu a to mě fascinovalo natolik, že se ve mně dostavil pocit, že taky mám co říct a že mám ventilovat své vlastní myšlenky. V té době se točily hlavně kolem různých frustrací. To mi bylo třináct.
Pamatujete si na svou první věc?
Myslím si, že ano. Když jsem začínal v rapu, tak v té době bylo zvykem přihlašovat se k němu a glorifikovat ho. V té době jsem napsal skladbu v tom stylu, že hip hop je můj život a že mi dává to, co mi život nedává, a že mě tím naplňuje. Taková óda na žánr to byla.
A platí to dodnes?
V té době to pravda byla, rap jsem takhle vnímal. Ale teď bych to vzal na celou hudbu.
Co ve škole?
Čeština a psaní slohů, různé styly vyjadřování, to mi ve škole šlo. Proto jsem se pak rozhodl studovat žurnalistiku, abych měl k tomu psaní blízko. Tak jsem se zapsal na Vyšší odbornou školu žurnalistiky a nových médií, která existovala sice jen krátce pod hlavičkou Czech News Center, kde se měli vychovávat novináři pro potřeby jejich médií, ale absolvoval jsem ji.
Takže novinařina by vás uživila?
Určitě. Já jsem psal pod pseudonymem blog, ale stejně mě ze všeho nejvíc bavilo skládat texty. A v rámci té školy jsem psal různé reportáže a články, navíc mám praxi v těch denících, co Czech News Center vydával. Uživil bych se.
Vraťme se k rapu. Měl jste kromě těch svých rychnovských kamarádů nějaké velké vzory?
V pubertálním věku to byli spíš zahraniční interpreti. Nevím, jestli vzorově kvůli životnímu stylu, ale spíš z hlediska svobody vyjadřování a volnosti sdělení. Přišlo mi úžasné, že si mohli dělat a psát, co chtěli. Ale už tehdy se mi v duši střídaly rockové žánry s hip hopem. Ono se to stejně tak střídalo a prolínalo v těch tehdejších hitparádách – Green Day vedle Eminema. Řekl bych, že tohle střídání na mě mělo obrovský vliv.
Zaujala vás taky některá z českých osobností?
To jsem nikdy nesledoval. Jen částečně to poslouchal přes mámu, která měla ale ráda spíš rock než pop. Česká hudba se mi nikdy moc nelíbila, protože jsem v ní cítil určitou plytkost. Ale možná jsem nenarazil ve správnou dobu na správné lidi.
Přesto: existuje nějaká písnička, kterou jejímu autorovi závidíte?
Závidím je silné slovo. Ale paradoxně se vrátím k české tvorbě a vytáhnu Davida Kollera. Podle mě je jeho Chci zas v tobě spát extrémní evergreen, který přežije ještě několik generací po mně. Ne že bych mu ji záviděl, ale mám k ní obrovský respekt a tajně sním, že bych jednou dokázal napsat něco takového, co taky přežije několik generací.
Muzikanti často říkávají, že šli v mládí do hudby především proto, aby zaujali holky.
No, to bylo určitě i z mé strany. Nevím ale, jestli to bylo to hlavní. Spíš jsem chtěl světu dokázat, že za něco stojím.
Byl jste v tom motivovaný i svým částečně vietnamským původem?
V hudbě ani ne, ale myslím si, že je ve mně ta příslovečná vietnamská pracovitost, taková urputnost jít si za svým a nevzdávat věci. To si myslím, že jsem podědil po svém otci.
Dokázal byste napsat rap ve vietnamštině? Tři z vašich desek mají dokonce vietnamské názvy – Con lai, Thai a Dang.
Ne, rap bych napsat nedokázal. Ano, máte pravdu, že některé mé desky mají odkazy na Vietnam. Může za to období, ve kterém jsem je psal, protože jsem se dost hledal v rámci pátrání po vlastní identitě. Práce na té trilogii mi pomohla dozrát do stavu, ve kterém jsem teď. Čili ta inspirace Vietnamem přišla spíš v hledání sebe samého. Částečně mě při tom ovlivnily i cesty do Vietnamu, ale mám pocit, že tahle fáze je už za mnou.
Co by měl obsahovat dobrý rapový text?
To si netroufám říci. Moje představa rapu je trochu jiná než ta mainstreamová, která u nás bez potíží funguje. Rap má jednu zvláštní vlastnost – extrémní různorodost, kdy záleží na autorovi, jestli do toho vnáší nějakou svou plytkost nebo povrchnost, jíž je v poslední době hromada, nebo že sděluje nějaké úplně jiné hodnoty.
Jako v literatuře?
I tam máme široké pole přístupů a stylů. Ale já nejsem v pozici, kdy bych měl říkat, jak má rap znít a o čem má být, protože sám jsem trochu jinde než většina mých českých kolegů.
Kdy jste napsal svůj zatím poslední text?
Minulý týden. Mám v tom pravidelný režim. Vždycky ve středu, pokud to jde, chodím do svého nahrávacího studia a tam tvořím. A když to ve středu nejde, tak si najdu příležitost jindy. Každý týden musím mít několik hodin vymezených pro skládání.
A do studia jdete už s něčím hotovým nebo tam dáte na okamžitou inspiraci?
V poslední době jdu spíš po nějaké emoci. Mám od svých producentů nahrané kytarové riffy nebo už složené komplexnější skladby, ve kterých už nějaké emoce jsou, těch se chytím a do toho přidám něco ze sebe. Zároveň když chodím po ulicích a žiju svůj život, tak si do mobilu zapisuji spoustu nápadů.
Co si tam třeba zapíšete?
Občas se mi zalíbí jenom nějaké české slovo nebo fráze. A tu si zapíšu a třeba o ní pak přemýšlím. Například moje nejúspěšnější skladba Kytky z pumpy. Tam to začalo tak, že se mi zalíbil název a fráze „kytky z pumpy“, která pro mě vyjadřuje spoustu emočních vazeb. Ty jsem pak rozsypal do celé skladby. Takže to může opravdu být jen jedno jediné slovo nebo sousloví, které se spojí s některou z těch emocí v předem připravené hudbě.
Takže dejme tomu, že máte frázi, propojenou s nějakým hudebním základem. Zbytek je improvizace?
Ano, zbytek je z velké části improvizace, pobroukávám si melodii a na ni věším slova.
Co vás nejvíc inspiruje?
Asi obecně nejvíc mezilidské vztahy, lidská pomíjivost… Já vím, je to obrovské klišé, ale život je takový. Často to jsou negativní věci, které mě nutí přemýšlet nad nimi z jiné perspektivy a tu odrážet v mých textech…
… a vymezovat se vůči nim?
Ne docela. Spíš vzít sílu z té negativity, nechat se v ní utopit, nechat ji, jaká je, ale někdy ji vzít a udělat z ní něco jiného.
Nemáte strach, že vám vyschnou nápady?
Mám jich dost, pořád plný mobil. Permanentně funguju mezi poznámkami a diktafonem.
Ale i tak vydáváte spoustu nahrávek. Ročně desku. Nebojíte se opotřebování?
Věřím tomu svému tvůrčímu procesu natolik, že nedoufám, že jsem už všechny své největší hity složil. Mám pocit, že to na mě ještě čeká. A i kdyby nečekalo, tak si myslím, že tak to má být. Všechny své nápady se snažím zpracovat v nejlepší víře a svědomí, že to dělám, jak nejlépe umím v dané situaci. Ta produktivita je něco, co dnešní doba vyžaduje, když člověk chce být úspěšný a aby se na něj nezapomnělo. Doba, kdy stačilo vydat jednu desku za pět let, je bohužel pryč. Ač bych třeba rád pracoval na jednom albu pět let. Ale na druhou stranu je tu spousta lidí a možností, které tu tvorbu dokážou ovlivnit.
Jako skoro každý současný rapper máte i spoustu collabů, tedy spoluprací s kolegy na jednotlivých písničkách. Máte nějakou speciální metodu kompozice?
Snažím se mít s těmi lidmi nějaký osobní vztah. Ono to zní jednoduše, ale dřív to bylo v rapu často jen o posílání autostop, takže se často spolutvůrci ani v tom studiu nesetkali. Odjakživa jsem razil, že když chceme spolu dělat, tak musí při tom vznikat nějaká společná energie, nejaký vztah. S lidmi, se kterými dělám, jsme kamarádi, funguje mezi námi společná energie i mimo studio, a navíc v tom studiu jsem vždycky u toho, když svou část nahrávají.
A co z autorského hlediska? Nakolik se podílejí na tom realizovaném textu?
Každý si napíšeme svoje, ale určitě před tím musí být předchozí domluva. Většinou je to tak, že sám udělám demo a pak ho pošlu vybranému člověku, kterého bych si tam dokázal představit. On si to naposlouchá, sám si dopíše to své a pak přijde finalizace ve studiu. Takhle jsme to dělali na Problémech v ráji. Jen v případě Sebastiana jsem mu to většinou napsal sám, ale on mi zase upravil refrén. Nehraju to v té chvíli na nějaká procenta, záměrem je, aby to fungovalo.
Jak je to s češtinou?
Při psaní si na ní dávám hodně záležet. Není mi lhostejná, často se k textům kvůli jazyku vracím a snažím se o co nejbohatší slovní zásobu. Prostě, přistupuju k češtině, jak nejpečlivěji můžu, jak umím. Zároveň si ale myslím, že je to ve mně něco přirozeného a že by to mělo být srozumitelné a zároveň uvolněné. U mě je to pocitová záležitost, nepotřebuji k tomu žádná měřítka, žádné tabulky nebo koncepci, jak s jazykem pracovat. Píšu, jak rozumím lidem a znám ten jazyk, ve kterém s nimi chci komunikovat. Díky tomu se mi dobře tvoří. Proto nemusím přemýšlet o přízvucích na první slabiku, neboť je to pro mě automatické.
Generace vašich posluchačů je typická anglismy a říkejme tomu šťavnatými slovy. Jak se s tím vypořádáváte?
Ve své dřívější tvorbě jsem sprostá slova často používal. K danému období to patřilo, protože jsem byl věčně nasraný a frustrovaný. Ale přesto si dodnes myslím, že vulgarismus v textu může udělat skvělý efekt, pokud je na správném místě, ve správnou chvíli, a pokud je ta emoce ve skladbě uvěřitelná. Takže se sprostým slovům nebráním, naopak je rád ve vhodných chvílích užiju, aby podtrhla sdělení textu. A co se týče anglismů, tak tam jde taky o nějakou přirozenost. Tu a tam něco používám. Není to tak, že bych měl polovinu textu anglicky! Píšu, jak mluvím. Slangově, možná nezdvořile. Když se to tam hodí…
Psal jste někdy pro někoho jiného?
Doposud ne. Ale nebránil bych se tomu.
Kompozice začínáte od refrénu nebo od úvodního verše?
Já jsem spíš refrénový člověk. Asi to souvisí s tím, že začínám s tím broukáním. Broukáte si většinou refrén, že? Ale občas se mi stává, že si myslím, že jsem napsal refrén, ale pak zjistím, že jsem napsal jen předrefrén nebo bridge, protože mě napadlo něco zajímavějšího, z čeho bude lepší refrén. Ale většinou vzniknou nejdříve pilíře skladby a pak teprve sloky.
Máte nějaké inspirující prostředí?
Spoustu věcí jsem napsal v autě, ale to byly spíš ty broukané melodie. Z hlediska textů jsem toho nejvíc vymyslel v barech, na afterparty nebo na mejdanech.
Nebo ráno v kocovině?
I to se stává. Ale nejčastěji je to při takových akcích. Občas tam někdo něco řekne, co mě donutí vytáhnout si mobil a udělat si poznámku.
To musíte tedy být pěkný společník, když si pořád něco píšete do mobilu…
Ale to je jen vteřinka. A taky nesmím zapomenout, že spousta nejlepších nápadů přichází, když usínám, a to se pak natahuju pro mobil vedle postele.
Míváte pocit, když něco dopíšete, že tohle se vám povedlo?
Jo, ale nepřeceňuji to. Zároveň jsem na sebe dost přísný, protože od toho okamžiku vede ještě dlouhá cesta k realizaci. A v mých skladbách záleží i na dalších elementech, třeba na aranžmá. Navíc se snažím ta svá dema vyšperkovat do posledních detailů.
A bývá ten pocit, že se vám to povedlo, totožný s reakcí publika?
Jako jestli je ten můj čuch stejný jako u fanoušků? No, když si vezmu svoje nejúspěšnější skladby, které se líbí lidem podle statistik na netu, tak u všech jsem už v době vzniku tušil, že to je něco zdařilého. Často jsem to poznal tak, že jsem odešel ze studia a text jsem si zpíval ještě dva dny potom.
Seznamte se
Renne Dang, český rapper vietnamského původu, se narodil 24. února 1995 v Rychnově nad Kněžnou. Pozornost si získal upřímnými texty, které často reflektují jeho osobní zápasy a identitu. Debutoval s albem Con Lai v roce 2017, které se záhy stalo zlatým. S dalšími úspěšnými alby, jako jsou Thái (2019) a Dang (2021), potvrdil svou pozici na české hiphopové scéně. Na aktuální desce Problémy v ráji překvapil přechodem na poprockový zvuk.