Obrázek k článku Jarda Konáš: Headliner byla cesta od Hudebních masakrů. Už deset let je to jízda a mejdan
| wlado | Foto: Marek Musil

Jarda Konáš: Headliner byla cesta od Hudebních masakrů. Už deset let je to jízda a mejdan

Jardu Konáše nemůžete nemít rádi – pokud vás tedy někdy v minulosti nenatřel v Masakrech, ale i tak to s vámi už tehdy myslel dobře! Jarda je prostě hobit. Když vypráví o začátcích magazínu Headliner, tak vidíte, jak mu svítí oči a jak se usmívá. Každé moje setkání s ním skončí nekonečným povídáním. A to nejen o hudbě. Je to inteligentní a schopný člověk, který navíc oplývá skromností a pokorou.

A když říkám, že je Jarda hobit, myslím to v tom nejlepším! Následující rozhovor je první částí tématu, ve kterém připomínáme 10. narozeniny časopisu Headliner, které se budou slavit 14. března v pražské Malostranské besedě koncertem Vypsané fixy, Marcella s fiedlerskim, Rozálie, Máří, Wóďy, Yasha 96 a The 1993.

Jarda Konáš, hudební novinář a otec zakladatel magazínu Headliner – co to pro tebe znamená, když slyšíš tohle slovní spojení?

Konkrétní vzpomínku. Dany Stejskal jednou navštívil moji besedu Hudební masakry a potom mě pozval na panáka a nastínil mi myšlenku, že by rád založil hudební časopis. Nabídl mi, abych do toho šel s ním. Já jsem v té době už znal spoustu kolegů, hudebních novinářů, a on to zase ve firmě OPTIO CZ uměl celé odbavit technicky. Po mně chtěl, abych dal dohromady lidi, kteří budou časopis dělat obsahově. A tak jsme v rámci týdnů a měsíců na koleni vymysleli časopis a po nějakém tři čtvrtě roce vyšlo první číslo…

Zmínil jsi Hudební masakry, o co šlo?

Byl jsem mladej a drzej a v rámci blogu jsem mapoval temnou stranu české hudební scény. Popisoval jsem věci, které se úplně nemusely dít, anebo se daly dělat lépe. Tím jsem taky samozřejmě naštval nejenom ty muzikanty a kapely, ale i jejich fanoušky.

A tak jsi z blogování přesedlal na „velkou“ žurnalistiku?

Hned na začátku jsem si s Danym vytyčil, že když to dáme dohromady, budu chtít dělat úplně jiný obsah, než byly Masakry. Chtěl jsem to oddělit, naopak psát o věcech, které jsou hodny pozornosti, a myslím si, že to z mojí strany byla dobrá volba. Když nepočítám nějaké názorové glosy, které dodnes občas napíšu, tak z 99,5 % obsahu, který jsem pro Headliner napsal, tvoří články o hudebnících, na jejichž koncerty bych šel, jejichž desky bych si koupil a doporučil bych poslech všem ostatním… Moje setkání s Danym byl moment, který mi změnil život! A pak jsme přibrali Honzu Vedrala a od toho jsem se taky naučil hodně věcí. Pro mě je Headliner obrovská škola, která ze mě udělala toho člověka, jakým jsem. To, jak dneska píšu, je jenom díky Headlineru. Vždyť já jsem byl úplnej holobrádek – kluk, co měl jenom blog!

S čím jsi do začátku šel?

Mám takovou vlastnost, že když za mnou někdo přijde s nápadem, neříkám ne. Vždyť já na začátku měl opravdu jen ten blog, pak přišli lidi z ČiliChili, ať ho jdu dělat s nimi. A pak zase lidi ze Streamu, ať to zkusíme spolu. No a když pak přišel Dany, bylo to jen další pokračování toho příběhu. Řekl mi zavolej, tak jsem mu zavolal…

Ty jsi ten, kdo vymyslel název magazínu?

Je to tak, vedli jsme debaty o tom, jak to celé pojmenovat. Já jsem v té době dělal s kamarády Kubou Alexou, Láďou Hráským a Ondrou Katrákem koncerty pod značkou Večery jiného folku. Během večera se vystřídalo třeba čtyři – pět muzikantů. A my vždycky řešili tu otázku, kdo z nich bude „dělat toho headlinera“. A ta otázka se pokládala tak často, že jsem ten název Danymu nabídl. Myslím, že už druhý večer začal vymýšlet logo…

Říkal jsi, že to trvalo tři čtvrtě roku, než vyšlo první číslo – co jste dělali?

Spoustu času zabralo to, že mi Dany musel vysvětlit, co to znamená digitální médium. Než jsem ho poznal, nikdy jsem ani nedržel tablet v ruce. Nedokázal jsem si představit, jak na takovém přístroji může vzniknout časopis, jaký jsem do té doby znal v tištěné podobě. Jakmile jsme tomu dali nějaký tvar, tak jsme začali dávat dohromady obsah. Přivedl jsem asi deset patnáct lidí, které jsem znal a měl rád, jak píšou, a během toho tři čtvrtě roku jsme chodili na pivo. Postupně jsme začali vytvářet obsah – a odtud byl jen kousek k tradičním redakčním poradám, kde už se řešily věci profesionálně a bez srandiček okolo…

Pamatuješ si, jaký jsi napsal pro Headliner první článek?

Do slepého čísla to byla recenze kapely Mutemath a pak článek o producentu Danu Hartmanovi. Na těchto článcích jsme si pak zkoušeli, jak zalamovat a zpracovávat texty. To je zajímavé, že si na to po těch letech ještě pamatuju…

Vysvětli čtenářům, kteří nejsou úplně znalí, co znamená termín „nulté číslo“ nebo „slepé číslo“.

To mi taky vysvětlil až Dany! Je to vlastně číslo, které se ničím neliší od toho normálního, které čtenář zná, akorát je cvičné – nejde ven. Je to taková generálka, často se tomu říká i „číslo do zdi“. Má obálku, všechny články, obsahově je úplně stejné jako všechna další, akorát to nejde ven mezi lidi.

Udělal jsi za ty roky nějaké rozhovory, na které dodnes rád vzpomínáš?

Miluju staré disko! Díky Headlineru jsem mohl dělat telefonický rozhovor jak s lidmi z Earth, Wind & Fire tak třeba s Kool & The Gang. A teď už mi vlastně chybí jen Nile Rodgers, abych mohl tu svoji „svatou trojici“ diska doplnit o Chic. To jsou prostě tři základní kapely žánru. Pak taky rád vzpomínám na rozhovory s Hentai Corporation. Byť to není úplně profesionální přiznat, tak jsem prostě jejich fanoušek. A dělat rozhovory s lidmi, jejichž hudbu poslouchám přes dvacet let? Kdo z vás to má!

Deset let Headlineru! Jak to oslavíš?

No vožeru se, žejo! Bude to velký a moc se těším! Já mám potom ten víkend s kamarády dračí doupě, tak doufám, že je nepobliju v autě!

Kromě psaní v Headlineru pomáháš i s korekturami – jaký byl přesun na „temnou“ stranu redakce?

Přišlo to samo od sebe – kluci potřebovali někoho na kontrolu textu po vysázení, na druhé čtení a logicky to nabídli mně, protože já mám češtinu poměrně dobrou, ale do textu tolik lidem neklám, spíš hledám takové ty šotky a překlepy.

Vlastně pak to číslo znáš nejlíp ze všech! Máš nějaké články našich kolegů, které ti utkvěly?

Narážíme na jeden problém. A to, že na tohle je moje paměť hodně špatná. Celkově mám rád třeba články Pepy Vlčka, v jeho sérii článků Textaři anebo teď aktuální v seriálu Divný lidi se najdou opravdu hezký příběhy. Michael Švarc má pěkná publicistická témata. Věnuje se v nich věcem, kterým já úplně tak nerozumím. Nedávno psal třeba o fanouškovství a nocování před koncertníma halama. Taky psal o sociálních tématech, to taky vždycky zhltnu a po přečtení odcházím poučen.

Vedle Headlineru ses rozhodl, že se vydáš ještě na dráhu spisovatele – napsal jsi dvě knížky Dominika a Město v mlze. Jak k tomu došlo?

Já psal už na škole, respektive jako malé dítě. Rád jsem četl a někdy na gymplu v prváku jsem dokonce poslal povídku do soutěže Náchodská Prima sezóna. Oni ji vybrali do užší nominace a já mohl jet na týden kalit do Náchoda, skončil jsem na čtvrtém místě, dostal pětikilo a říkal si, jaká je to bomba! Dneska už vím, že psaní knih ti v Česku nevydělá, pokud nejsi superautor, kterých tady máme pár. Ale i tak, když mě napadl nějaký příběh, líbila se mi představa ho zformulovat do podoby knížky.

Nenapadlo tě někdy napsat hudební příběhy?

Už když jsem dělal Masakry, jsem dostával nabídky, jestli nechci napsat nějakou knížku. Pak jsem přišel s rukopisem beletrie o magické Praze a odmítli mě, protože čekali nějaké příběhy z backstage. Ono to asi k té naší práci patří, ostatně Honza je toho příkladem, hudební novinář, který píše knížky o hudebnících. Kdyby se třeba za třicet let našla možnost napsat historii Hentai Corporation, myslím, že bych se do toho rád a s vervou pustil…

Co sis na začátku představoval, že z nápadu „pojďme založit hudební časopis“ vznikne?

Ani jsme si neuvědomovali, že děláme něco, co tady ještě nebylo. Vůbec jsem nad tím ani nepřemýšlel. Ale když se pak začala ustavovat ta sestava autorů, uvědomil jsem si, že se nám podařilo vytvořit něco dobrýho, co baví lidi číst. Způsob, jakým to Dany s Honzou vedou, tě dokáže přesvědčit, že to není jen hurá podnik, ale prostě projekt, na kterém se chceš podílet. Neovlivníš externí věci jako trh, ale dovedu si představit, že to takhle můžeme dělat další roky a roky…

A co bys Headlineru popřál do dalších deseti let?

Hlavně to, aby měl někdy možnost udělat ten rozhovor s Nilem Rodgersem! Ale jinak samozřejmě hlavně to, aby to bavilo čtenáře, muzikanty i nás autory. Dokud se tohle děje, tak ten projekt má smysl dělat. Stále je to jízda a jeden velkej mejdan. A když se o dalších deset let ještě protáhne, to mi bude skoro padesát, tak to bude skvělý…

Seznamte se

Jarda Konáš je hudební novinář, a hlavně otec zakladatel magazínu Headliner, kromě toho založil kultovní blog Hudební masakry a je velkým fanouškem fantasy a her. Streamuje na Twitchi, kde ho můžete najít pod nickem Jardalorian. Napsal dvě knihy: Dominika a Město v mlze.