Protože toho bylo opravdu hodně, abychom se na něčem shodli, v kategorii Světový objev tentokrát nevyhlašujeme žádného vítěze, ale přinášíme jedenáct redakčních tipů na čerstvou muziku, která nás bavila. Každého podle jeho vkusu – od popové písničkářky Holly Humberstone až po pankáče Kid Kapichi, kteří pustili britské hudební scéně žilou. V následujících tipech jako vždy především brouzdáme na osobní vlně zajímavostmi napříč žánry. Řadíme je abecedně a za poslech stojí všechny.
Alice Longyu Gao
Že se nedá zkombinovat metal s asijským hyper popem? Dá! A je to zatraceně poťouchlá sexy kombinace. Alice Longuy Gao je něco unikátního, o čem můžu vyprávět a popisovat to, ale dokud to sami neuvidíte a neuslyšíte, tak byste mi stejně nevěřili. – wlado
Cane Hill
Opět, ostatně jako každý rok, musím poděkovat Rock for People za dodávku méně známých kapel. Tentokrát za kapelu Cane Hill, která loni v létě vystoupila v Hradci Králové na jednom z menších pódií. Kapela mě uhranula svým vlastním metalcorovým soundem, do kterého se často propisuje také svébytná a s emocemi třásající elektronika. Devízou tehlé party je samotný vokál frontmana Elijaha Witta, který zvládá jednak hluboké screamy a především melodické, až trochu zádumčivé cleany. Skvělý objev z říše metalového undergroundu. – Lukáš Rešl
The Frightnrs s deskou Always
Pozdě ale přece. The Frightnrs jsem registroval roky, do jejich tracků jsem upadl až letos při poslechu alba Always. A upadl jsem do nich jako do hlubokýho snu. Dali se dohromady v Queensu v roce 2010, o šest let později vydali famózní debut Nothing More To Say. Zpěvák Dan Klein si ale svůj první vinyl nesáhl, zemřel krátce před vydáním na následky amyotrofické laterální sklerózy. Spoluhráči ale plní jeho přání a The Frightnrs pokračují. Always nahráli do archivních vokálů a je naprosto fascinující, že to vůbec nejde poznat. Always je jako brána do konce 60. let. Minimalistické bicí kopou, basa tepe a duní, prsty pokládají do kytar krystalické melodie. A pak je tu samozřejmě Kleinův nezaměnitelný vokál. – Ondřej Horák
Guilt Trip
Hardcorová parta z britského Manchesteru se letos vyšvihla s naprosto drtící deskou Severance. Kombinací hardcoru a oldschool metalových prvků si mě získala doslova na první poslech. Na kapele je enormně zábavný její zvuk, který je tak uvěřitelně živý a naturální. Je to syrové, má to groove a místy je to opravdu brutální. Víc takových kapel, prosím! – Lukáš Rešl
Holly Humberstone
Držitelka Rising Star od britské hudební akademie Holly Humberstone loni vystoupila na Metronomu. Absolutně ale nechápu, proč hrála poslední den až po půlnoci – na její koncert jsem už nezvládl dojít kvůli únavě. Naštěstí se letos znovu ukáže v Meet Factory a přiveze s sebou svojí debutovou desku Paint My Bedroom Black. Na ní se mi líbí, s jakou lehkostí klouže mezi žánry; tu je ryzí pop, tu trocha folku nebo i ozvěny country. Funguje to dohromady skvěle, Holly má navíc i příjemně zastřený hlas. Opět jedna popová deska, která do posluchačů neláduje bezduché generické písničky, ale příjemné songy, jenž se nedrží jednoho jediného mustru. – Michael Švarc
TIp: Připomeňte si rozhovor, který jsme se zpěvačkou udělali v roce 2022 na jejím prvním tuzemském koncertě na Rock for People.
Kid Kapichi
Nečekal jsem nic a dostal jsem hodně. Kid Kapichi jsou pro mě další důkaz, že pod povrchem bezpohlavního popu se v britské hudbě zase něco děje. Naštvaná kapela z Hastingsu vede bitvu pomocí tvrdých kytar i chytrých melodií. Borise Johnsona ztrapnili takřka v přímém přenosu. I Liam Gallagher je velebí jako kluky, které stojí za to poslouchat. A v pražském Futuru, loni hráli jako o život. A letos se tam 27.4. vrátí zpátky. Poslechněte si je. A klidně k tomu přidejte i rozhovor, který nám v Praze dali. – Honza Vedral
The Last Dinner Party
Bohužel jsem je nestihnul před Hozierem. Ale tahle britská artrocková dívčí parta mě svými singly i jejich živým provedením hodně zaujala! A to se mi u věcích, kde se objevuje slovo art opravdu nestává. Jejich Sinner je rozhodně jedna z nejzábavnějších písní roku. A vydání debutového alba Prelude to Ecstasy, které mají divoženky naplánováno na 24. února, jsem si už pro jistotu zaškrtl v kalendáři. – Honza Vedral
Laufey
Mladou Islandskou jazzovou zpěvačku Laufey Lín Jónsdóttir jsem objevila na sklonku roku díky ohlášení jejího koncertu na JazzFestBrno 2024. Její hudba dokonale zapadla do předvánočního období. I když debutové album Everything I Know About Love vyšlo již loni, věřím, že nejsem jediná, kdo se s talentovanou hudebnicí se sametovým hlasem setkal v roce, kdy byla za druhou desku Bewitched nominována na Grammy, poprvé. Začněte s Laufey From the start. Tedy stejnojmennou písničkou. Bude vás, doufám, bavit. – Šárka Hellerová
Allison Russell s deskou The Returner
Žánrově i vokálně nejbarevnější zahraniční album, které jsem loni potkal. Jestli jsem minulý rok něčím ohromil v podcastu NOTY VOLE, tak tipem na tohle album. Moc bych si přál, aby ho slyšeli všechny uši světa. I kvůli příběhu Allison Russell. – Dany Stejskal
Stiff Meds
Londýnský hardcore/punk s občasnými výlety do jiných žánrů. Naživo to jenom kope! – Radek Pavlovič
thrown
V rámci mého ranku, do kterého spadá převážně metalová a corová muzika, se v loňském roce vyrojila celá řada výborných uskupení, která vyznává tu nejtvrdší hudební formu. Jedno z nich však v mých očích všechny předčilo, švédská vyhrocená sebranka thrown. Skupina výrazného metalového producenta Bustera Odeholma na scénu vběhla s enormním množstvím agrese a naštvanosti, což jsou hlavní atributy, které nabitou a výborně zprodukovanou muziku thrown definují. Uznávám, místy je jejich vyostřené hácéčko opravdu extrém, ale ta jejich sršící energie je zkrátka neuvěřitelná. Výraznou tváří kapely je navíc samotný frontman Marcus Lundqvist, jehož rapově-hardcorový scream v brutálních skladbách nesmírně pulzuje. Pokud máte odvahu a jste otevření opravdu bezprostřední muzice, dejte určitě thrown šanci. – Lukáš Rešl