Obrázek k článku Psychedeličtí manželé Sugar Candy Mountain uhání jako Bonnie a Clyde na LSD
| Radek Pavlovič | Foto: Meetfactory

Psychedeličtí manželé Sugar Candy Mountain uhání jako Bonnie a Clyde na LSD

Asi nejblíž mají k šedesátkovému psych popu. Ale jejich hudba není jen tupé oživování minulosti jedna ku jedné. Sugar Candy Mountain ze San Franciska svůj dreamy sound oživují krautrockem, ale nebojí se ho rozbít shoegazem, případně rovnou hlukem.

Jejich osobitý zvuk zaplní pražské MeetFactory už 21. května. Bude to jejich první turné po dvou letech. Odpovídá frontwoman Ash Reiter.

Pamatujete si svůj první koncert? Vzpomínáte si, jaký byl? Jaké jste tehdy měli plány?

Pamatuju, jasně, na úplně prvním koncertu byli Sugar Candy Mountain jiný projekt, bylo nás tehdy deset, hráli jsme v jednom malém prostoru v San Francisku pro pár lidí. Tehdy jsme vlastně ani nevěděli, co přesně chceme hrát, sestavy se neustále měnily, jednu chvilku jsme byli elektropopové duo. Trvalo to dlouho, než jsme našli zvuk, který máme teď. Plány nebyly vůbec, bavilo nás hraní a chtěli jsme ho co nejvíc. Později jsme si založili vlastní domácí studio a začali jsme být soběstační.

První otázka nebyla náhodná, protože od té doby jste odehráli stovky koncertů všude možně, byli jste neustále na cestách. Jak se z vás stali takoví road warriors?

Úplně přirozeně, bavilo nás hrát, jádro kapely jsme byli vždycky můj manžel a já, navíc nehrajeme nic složitého, nic, co by se nedalo rozložit a odprezentovat kdekoli na světě. Tak nějak přirozeně vyplynulo, že budeme žít přilepení na silnici a večery budeme trávit na koncertech. Jsme naštěstí dobří parťáci, užíváme si společný čas. Jsme takoví Bonnie a Clyde psychedelického popu, jak o nás někdo napsal. Ten popis se mi dost líbí.

Za poslední dva roky se muselo hodně věcí změnit. Nejen že přišla pandemie, ale založili jste rodinu, máte dvě děti. Jak se dá rodinný život spojit s kapelou vašeho druhu? Budete hrát s takovou intenzitou?

Rádi bychom. Pro začátek máme podporu od prarodičů, kteří nám budou během jarního turné hlídat děti. Ale na další turné na konci léta už chceme děti s sebou. Vlastně ani jednou nepadlo, že bychom měnili něco na fungování kapely, spíš to jen obohatíme o děti. Naštěstí rády cestují. Budou tedy vyrůstat s námi na cestách, na koncertech. Náš tour manager bude současně chůva. Ale jak to bude fungovat konkrétně? To zatím netuším, nemám zkušenost, ale věřím, že ano.

Jak poslední dva roky poznamenaly Sugar Candy Mountain?

Chtěli jsme rodinu, takže pauzu jsme plánovali tak jako tak. Všichni muzikanti, s nimiž jsme hráli, udělali zásadní změny ve svých životech. Odstěhovali se, začali studovat a podobně. Celé se to vlastně přeskupilo, Sugar Candy Mountain se změnili. Největší pozitivum ale bylo, že jsme dostali hodně času na novou tvorbu. A v ní se samozřejmě silné události posledních dvou let odrazily. Paradoxně nejvíc se na naší hudbě podepsal fakt, že jsme strávili hodně času s nejbližšími, což jsme nezažili celé roky.

Takže příští deska bude výrazně jiná?

Pravděpodobně se to stane. Letos jsme vydali sérii coverů, které jdou hodně směrem jemného šedesátkového popu. Baví nás zvuk Motownu. Ale člověk nikdy neví.

Váš zvuk průběžně nasává všechny možné vlivy. Nehrajete jen klasické šedesátky, ale nebojíte se improvizovat, pustit se do shoegazu, ale i třeba zkusit krautrock… všechno se to tak míchá. Jak byste popsala váš zvuk vy sama?

Mě osobně hodně ovlivnilo, že jsem dělala dýdžejku. To vás naučí se orientovat v různé hudbě, naučíte se ji poslouchat a docenit. Díky tomu jsem poznala hodně French popu, Tropicália music, ale taky třeba Ash Ra Tempel. V poslední době nás baví Motown, jak jsem už řekla, a příští deska jím bude určitě hodně ovlivněná.

Největší inspirací ale zůstávají Beatles, které naprosto miluju. Třeba jejich White album je dokonalé a unikátní. Každý song zní jinak, každý song se inspiruje jinde, ale přitom po celou dobu pořád víte, že posloucháte Beatles. To je fascinující a neumí to každý. Kdybych měla poslouchat desku, kde budou mít všechny songy stejnou produkci, asi by mě to zabilo. Snažíme se k vlastní hudbě přistupovat podobně.

Psychedelická hudba – ať už je ten termín jakkoli vágní – se dá objevit i v zemích, kde by to člověk nečekal. Ve vaší hudbě jsou slyšet brazilští Os Mutantes. Čerpáte inspirace cíleně mimo anglo-americký svět?

Totálně! To mě na téhle hudbě nejvíc baví – hledat ji ne v úplně klasických regionech. Os Mutantes výrazně ovlivnili Sugar Candy Mountain, o tom není pochyb. Hodně také poslouchám africkou psychedelii, umělce ze Zambie nebo Nigérie. Obecně mě baví, když je v hudbě vždycky špetka groovu. A to přesně v Africe nebo Brazílii umí.

Mimochodem zaslechl jsem správně, že jste v minulosti nahrávali v Praze?

Nic, o čem bych věděla, haha. Hráli jsme v Praze, to ano, ale nikdy jsme u vás nenahrávali. Ale po pravdě by mě to dost zajímalo, zkusit něco jiného s jinými lidmi a jinými postupy. Vím, že třeba japonští Kikagaku Moyo nahrávali v Česku. Na druhou stranu nás Sugar Candy Mountain baví hlavně proto, že si to všechno zvládáme dělat sami a rychle.

Jak to vlastně vypadá s psychedelickou scénou v USA?

Upřímně? Nemám tušení, v jakém je stavu. Dva roky jsme s nikým nebyli v podstatě ve spojení, teprve zase vyrážíme na cesty. Tak musíme nejdřív zjistit, co všechno se změnilo. Kapely, promotéři, kluby, festivaly, hodně lidí určitě skončilo… Ale vidím to pozitivně, přijdou nové tváře, které scénu oživí.

Seznamte se

„Manželská“ psychedelická kapela Sugar Candy Mountain pochází ze San Francisca. „Kdyby si dal Brian Wilson LSD na brazilské pláži a rozhodl se natočit album s Os Mutantes a Lips,“ popisují sami svůj zvuk. V Praze vystoupí 21. května v MeetFactory.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.