Na konci února Pacino vydali druhou desku Sedm světů. Čekalo se na ni pět let. Řada věcí se změnila, ale třeba prostá radost z hraní zůstala. Zařadit je není úplně snadné. Na indie rock jsou příliš syroví, na klasickou rockovou kapelu příliš alternativní, na post hardcore málo heavy a na post rock zase příliš živí. Pacino jsou sví. A zůstávají takoví i na druhé desce Sedm světů, kde v šestadvaceti minutách nabízí jedenáct skladeb. Deska vyšla už tradičně na labelu Stoned to Death.
„Mám už od toho všeho docela odstup, Sedm světů jsme nahrávali loni v červnu. Řekl bych, že je osobnější a víc nasraná,“ říká na adresu novinky kytarista a zpěvák Radomír. „Jsem s výsledkem spokojenej, a to i přesto, že jsem ji psal doma sám. Neměli jsme moc prostoru ty songy ani jamovat, protože já žiju v Praze a kluci ve Slezsku a protože covid,“ přibližuje vznik Sedmi světů.
Přitom nebýt covidu, možná by deska nezačala vznikat. Svou roli ale hrál i mimořádný úspěch debutu Půl litru země. Ten kapelu vystřelil mezi nejzajímavější „kytarovky“ v Česku. A bylo na ni těžké navázat. „Po vydání první desky jsme neustále hráli, rok a půl v kuse každý víkend,“ vysvětluje Radomír. „Navíc se nám nikomu nechtělo do nových písní, protože jsme cítili tlak, že musíme překonat debut.“ Pandemie ale udělala své. Radomír odříznutý v Praze začal psát nové písně. „Když přišlo první rozvolnění a dali jsme si na Moravě zkoušku, ukázalo se, že těch devět songů, co jsem napsal, zkrátka nefunguje. Prostě nám to nehrálo,“ vzpomíná Radomír. A tak celý nový setlist smazali a začali znovu. Právě až druhá kolekce songů vytvořila páteř novinky Sedmi světů. Z předchozí „série“ zůstaly na desce jen dvě písně.
Půl litru země byla opravdu vysoko nastavená laťka. „Já ten tlak cítil silně. Ta deska vylezla nahoru překvapivě, až nepochopitelně. Byl jsem si jistej, že ji nepřekonáme. Ale pak jsme si řekli, že prostě napíšeme songy, který budou přímočarý, nahlas a špinavý,“ shrnuje Radomír. Deska Sedm světů se nakonec nahrála kompletně naživo. Kapela se už tradičně obešla bez práce ve studiu a album natočila svépomocí ve zkušebně. Dotáčely se akorát zpěvy.
S přímočarostí sobě vlastní přistoupili i k bookletu. Po letech kreslených obalů se na coveru objevila fotka kapely. „Řekli jsme si, že se nebudeme schovávat za žádnej hlubokej koncept. Prostě se jenom vyfotíme a dáme to na obal, žádný skrejvačky. Přišli jsme s nápadem vyfotit se v denním baru Metro, což je v Ostravě taková poslední oáza uprostřed gentrifikovaného města všude okolo,“ vysvětluje Radomír.
Kapela, co by neměla dostávat ceny
Jak vlastně Radomír vzpomíná na dobu, kdy vyšel debut Půl litru země a o Pacino se začalo prakticky ihned všude mluvit? „Tehdy jsme zažívali nejlepší kapelní období. Těch několik měsíců před tím, než ta deska vyšla. Lidi chodili na koncerty a vypadali, že se na album těší, my jsme se taky těšili,“ vzpomíná. A přitom jen chvilku předtím to vypadalo na rozpad. „Paradoxně před první deskou jsme měli krizi, měli jsme pocit, že to drhne. To se ale změnilo příchodem basáka Kuby. Tehdy něco kliklo a začalo to všechno fungovat hudebně i lidsky,“ říká Radomír.
Pro kapelu, která nemá sociální sítě a věnovala přesně nula procent své energie propagaci desky, zaznamenal Půl litru země nevídaný úspěch. Jméno Pacino se začalo skloňovat i mimo scénu. „Byli jsme nadšený, brali jsme každý hraní, bylo to super,“ říká Radomír. Debutu se nevyhnula ani nominace na Anděla i Vinylu. „To bylo zvláštní. Nejsme kapela, která by měla dostávat ceny. Můj přístup k jakýmkoli cenám byl vždy vlažnej,“ říká Radomír. Navíc ocenění kapele spíš uškodilo. „Celý se to zadrhlo, poslechy na bandcampu spadly, přestaly chodit nabídky na koncerty. Myslím, že se lidi zalekli, že jsme přeskočili na vyšší profesionálnější level a že jsme už někde jinde,“ uvažuje Radomír. Přitom kapela i nadále fungovala v duchu DIY. „My jsme se v tomhle nijak nezměnili. Pořád jsme ta kapela, která je ráda, když jí z koncertů zbude do kapelní kasy pětikilo,“ přibližuje Radomír. A říká: „Nedávné koncerty k druhé desce Sedm světů ukázaly, že Pacino mají své tvrdé jádro fanoušků, kteří vědí, kdo jsme a kam patříme.“
Plány? Nejsou
Ani Sedm světů na podstatě Pacino nemění vůbec nic. „Chceme akorát vyrazit někam na turné. Od roku 2014 jsme byli zvyklí jezdit každý rok, tohle bychom rádi obnovili.
Živé hraní nám chybí, jinak nemáme žádné plány,“ přemýšlí Radomír. „Chceme si zahrát. Jsme rádi za každej koncert, to jsou naše zkoušky, je to způsob, jak se vídat a trávit společně čas. Jestli za náma někdo přijde, že mu to něco dalo, je to boost, kterej nám bohatě stačí,“ dodává.
Možnost, že by se Pacino objevili na sociálních sítích, nadále neexistuje. „Nás to nikoho nebaví, mě osobně ani nebaví sledovat jiný lidi nebo kapely,“ říká lakonicky Radomír. A třetí deska? „Snad nebude za pět let,“ poznamenává. „Jak říkal David Bowie: Každá deska, ze který jsem měl pocit, že je moje nejlepší, byla nakonec moje nejhorší. Takže se na to všechno snažím dívat střízlivě,“ uzavírá frontman nejméně ambiciózní kapely na tuzemské scéně.