Vypracoval se v jednoho z předních bookerů u nás. Kromě toho je čerstvým majitelem festivalu Blues Alive, který přes dvacet let pomáhá budovat. Řeč byla i o rozdílu mezi bookingem a pořádáním koncertů a letech, které strávil na evropských turné s kapelou The Walkabouts.
Setkáváme se den poté, co zemřel Bradley Stratton. Jak ty na něj vzpomínáš?
Ovlivnil spoustu z nás. V devadesátkách zde byli různí expati, často učitelé, které někdo přemluvil, aby jim zpívali v kapele jen proto, že jsou rodilí mluvčí. Ale Bradley měl muziku v sobě. Úplně přirozeně. Nasypal to tam, tys mu to věřil a nebylo co dodat. V tom tady byl ve své době nedostižný.
Tys měl tou dobou taky kapelu?
Byl jsem tehdy v Cul-De-Sac, která byla ze scény kolem klubu U Zoufalců, Borátu a Radia 1, kterou tvořily i kapely jako Tom Is My Sugar, Hyena Family a podobně. Založil ji kamarád ze základky, bylo nás pět. Ta kapela byla naprosto nedůležitá, ale snažili jsme se.
Jak se z tebe stal pořadatel koncertů a později booker?
Skrze tuhle kapelu. 26. dubna 1993 jsme právě U Zoufalců hráli jako předkapela The Walkabouts ze Seattlu. Ztratili se v jednosměrkách někde kolem Štupartské a přimotali se zoufalí k Zoufalcům, kde jim navíc nikdo nerozuměl. Já po revoluci studoval anglistiku a strávil jsem dva roky v Anglii. Tak jsem jejich dodávku odnavigoval a seznámili jsme se. O dva roky později mi dali nabídku, abych s nimi jel jako bedňák na evropské turné. Vůbec jsem nevěděl, co to obnáší, ale samozřejmě jsem s nadšením jel. Oni tehdy ze Sub Popu podepsali smlouvu na dvě desky u Virgin Records, což znamenalo, že od nich měli velký tour support a já s nimi byl třeba půl roku v kuse na cestách. Jezdil jsem s nimi nakonec až do jejich rozpadu. Když pak přešli od Virgin ke Glitterhouse Records, hráli v Evropě třeba už jen dva měsíce v roce, což se dalo zvládat i s dětmi.
Sjezdili jsme všechny kluby od Bergenu po Porto, od Soluně po Dublin. Řekni klub v Evropě a já v něm byl. Z toho dodnes těžím. Když chce někdo zabookovat kapelu, kouknu se, kde hraje, a hned odhadnu za kolik je můžeme dostat, protože znám kapacity klubů i podmínky, za kterých se kde dá hrát.
Turné s The Walkabouts byla pro Štěpána největší školou.
Od roku 1996 jsi pod hlavičkou Capricorn Promotion pořádal koncerty…
Po dlouhé době strávené v zahraničí jsem zvažoval, co budu dělat. Nepředstavuj si žádné velké kalkulování, ale rozmýšlel jsem se. V té době jsem překládal knihy z angličtiny, v Prázdninové škole Lipnice jsem organizoval teambuildingy… A začal jsem pořádat koncerty, protože z festivalů, kde vystupovali The Walkabouts, jsem znal kvanta zahraničních kapel, které se mi líbily. Nadchly mě a měl jsem pocit, že je tu musím udělat, že lidi budou čumět.
A stalo se?
Začal jsem je vozit, ale nikdo moc nečuměl. Udělal jsem vždy jen pár akcí. Živilo mě pořád bedňákování. Byl jsem mladý, tak to šlo. Přivezl jsem třeba do Klubu X v bývalém Dětském domě na Příkopech písničkáře Paula K., což byl takový nalezenec z Detroitu, výtečný a dodnes velmi uznávaný písničkář. Bohužel byl závislý na alkoholu a nedávno zemřel. Tehdy udělal několik písniček pro větší kapely, třeba jeden z prvních hitů Amphetamines and Coffee pro The Afghan Whigs. Přišlo na něj asi šest lidí. Vždycky jsem za jeden večer prodělal všechny své vydělané prachy. Inu začátky.
S The Walkabouts jste po jejich rozpadu stále v kontaktu?
Jasně, Chris Eckman často nahrává v Sonu. Jsme kamarádi stejně jako s ostatními: Carlou, Michaelem, Glenem a dalšími. Prožili jsme spolu několik hodně intenzivních let a na to se nezapomíná, i když se v posledních letech tak často nevidíme.
Co tě roky s jeho kapelou naučily?
Pro mě byly velmi objevné a doslova formující jak osobně, tak profesně. Sice jsem měl anglofonní oblast trochu zmapovanou – hodně jsem cestoval, jezdili jsme pořád někam stopem – ale hudební scénu, které se říká americana, jsem pořádně objevil až s nimi.
A najednou jsi v ní byl až po uši.
Vzalo to jiný spád. Takové turné je hodně intenzivní, pořád jsi v tour busu, v klubu, na festivalu, neustále potkáváš zajímavé lidi. V té éře se The Walkabouts hodně kamarádili, kromě ostatních kapel ze Seattlu, také třeba s Tindersticks nebo s Bad Seeds – Warren Ellis měl totiž tehdy kapelu Dirty Three, která nahrávala s Chrisem. Vždy je to hodně provázané kolegiálními a kamarádskými vztahy, protože když je třeba festivalová sezóna, jede omezený počet kapel a setkávají se v různých zemích. Tak s nimi občas paříš, občas si povídáš. Pro mě to byly silně formativní roky. Sledoval jsem, co se jak dělá. Vím díky tomu něco o zvuku, o světlech, spoustu věcí o backline. Později jsem se posunul na dlouhou dobu na merchandising.
Pro mě to byla důležitá doba, načerpal jsem zkušenosti a znalosti, které bych doma nezískal. Poznal jsem v zahraničí lidi, kterým můžu dodnes zavolat a zeptat se jich, jak se mají a také kdo za kolik hraje. Rozhlédl jsem se po světě.
Jaký byl rozdíl v pořádání koncertů v devadesátých letech a dnes?
Dneska mám pocit, že je doba korporátní. Nechci dělit scénu na nezávislou a komerční, všichni dělají, co umí, a je to tak dobře, ale tehdy šlo za rozumných ekonomických podmínek organizovat koncert, i když jsi přišel „odnikud“. Byla tu parta lepičů, v rádiu sis nakoupila spoty… Dneska mám pocit, že koncerty se dají rozumně dělat, jen když je děláš pořád, a služby, které s tím souvisí, například mediální prostor, nakupuješ kontinuálně. Dřív bylo možné udělat koncert jednou za čas, to mi vyhovovalo.
I když jsem dělal promotéra, nikdy jsem akce nepořádal jako na běžícím pásu. Pokaždé jsem si vybral, co mě hodně bavilo, a snažil se to lidem představit a přesvědčit je, že to stojí za poslech. Nikdy jsem nezačal tím, že bych se porozhlédl, co se zrovna hodně hraje v rádiu. Impuls musel jít ze mě, což je z obchodního hlediska nesmysl. Jako promotér musíš, spíš než co se líbí tobě a hraješ si to doma na gramofonu, sledovat, co letí.
Proto se už dnes věnuješ především bookingu?
Po několika letech jsem přišel na to, že vzhledem ke svému osobnostnímu založení mám spíš schopnost dělat booking než promotéra. Na to potřebuješ dávku až nezdravé odvahy. Do jisté míry se to dá vykalkulovat, ale především je to velký risk, a to já raději přenechám jiným, kteří na to mají větší talent. Dělal jsem pro různé klienty, větší i menší, a vždycky je pro mě důležité si s těmi lidmi „sednout“ a nemuset se bát, jak ta spolupráce dopadne. Dnes bookuju téměř všechno, co dělají Liver Music. Vyhovujeme si osobnostně, věříme si. To je pro mě hodně důležité.
Máš jako booker slovo v dramaturgii?
Do jisté míry. Já si dnes svou pozici užívám, protože jsem si našel klienty s obdobným vkusem, jako mám já. Nemusím až na výjimky vozit hudebníky, které bych si sám rád neposlechl. Ano, občas to udělám, beru to jako zakázku, ale většinou dělám věci, které se mi líbí. V případě Liver Music je to kolegiální spolupráce, někdy navrhují oni, jindy já, pokaždé se o těch jménech spolu bavíme.
Pojďme si říct nějaký příklad, jak zabookovat kapelu. Nyní vás čeká například říjnový koncert Tedeschi Trucks Band.
Tohle jméno jsme měli na wishlistu Blues Alive, kde se ocitlo díky Ondřeji Bezrovi. Blues Alive bohužel ale na některé kapely, které bychom si moc přáli, nemá kapacitu. Vejde se k nám tisíc lidí a kapely, které hrají pro víc, vzít nemůžeme. Tenhle náš seznam má přes sto položek, které pořád obměňujeme a doplňujeme. Je tam i sorta kapel, na které nedosáhneme, ale registrujeme je a občas se ptáme, kdyby náhodou.
Tohle bylo top 3 jméno – ta kapela je zvukem i projevem naprosto současná, ale přitom vychází z hlubokých bluesových kořenů. Jsme s nimi v kontaktu několik let a nyní si to sedlo. Kapacita ale musela být větší, než umožňuje Blues Alive, proto budou v Praze v režii Liver Music. Některé koncerty mají dlouholetou genezi.
Je to časté, že o koncertu vyjednáváte několik let?
To je různé, jindy je to během pěti minut. Musíš se trefit do chvíle, kdy koncert lidem na druhé straně zapadá přesně do konceptu. Kapela nahraje desku, vydá se na turné a pak leží nějaký čas ladem, jako pole po sklizni. V té fázi nemá moc cenu je nějak přeplácet. Když oproti tomu nahrávají desku a třeba zrovna změnili management nebo agenta, který se chce předvést, zabookuje jim za rozumných podmínek koncerty třeba ve Frankfurtu a Vídni a ty můžeš mít štěstí, že je získáš mezitím za dobrou cenu. Sladění očekávání s načasováním je klíčové. Kapelu občas můžeš ulovit za pětinu její obvyklé ceny, když počkáš na správnou chvíli.
Dnes je ovšem zásadní, aby kapela jela do Evropy na turné. Doba, kdy bylo možné přivézt někoho takřka na otočku, je teď po covidu úplně pryč. Máme velký problém s aerolinkami. Lety se ruší bez náhrady nebo letíš druhý den. To jsou pro organizaci turné smrtící věci. Když se něco o den posune, už se to neuskuteční. Na prvním místě se tedy vždy bavíme o logistice.
Z jakých úlovků máš ve své bookerské kariéře radost?
Pocit dobře vykonané práce jsem měl mockrát, třeba s Eltonem Johnem, Jamesem Brownem, Black Eyed Peas, Jay Z a dalšími, ale radost je možná ještě něco jiného. Z poslední doby jsem měl velkou radost třeba z Larkin Poe. S nápadem je přivézt přišel Romek Hanzlík. Měly být v Jazz Docku. Romek si pak nebyl úplně jistý a přišel za Radimem (Svatoněm, Liver Music), jestli by mu s tím koncertem nepomohl. Zabookoval jsem je a po rychlém vyprodání jsme je přesunuli do Akropole. Vystihli jsme správnou chvíli. Bylo to velmi rychlé, příjemné a efektivní jednání o skvělé kapele. Navíc se v tom angažoval Romek, se kterým jsem pracoval velmi rád. Už koncert ale bohužel neviděl. Naposledy byl pár týdnů předtím na The Residents. Byl to velmi cenný člověk. Vždycky, když Larkin Poe vidím, vzpomenu si na něj.
S nápadem přivézt Larkin Poe, jejichž popularita zde roste, přišel Romek Hanzlík.
Když Larkin Poe hrály na Colours, bookoval jsi je ty?
Ne, nehraji si na exkluzivitu. Když přijedou do klubu, budu je nejspíš vždy bookovat já. Když dostanou nabídku na festival, zeptají se mě, jestli to zapadá do koncepce na místním trhu. Řeknu jim, co si o tom myslím, ale nechám je domluvit si koncert napřímo. U některých kapel, třeba u finské kapely Värttinä nebo u Levellers, kteří tu hrají v říjnu, ale domlouvám i festivaly.
Nedávno jsi taky bookoval Jeffa Becka…
To se z obchodního hlediska povedlo naprosto skvěle. O Beckovi jsme jednali několik let a vždy to bylo příliš drahé. Tentokrát se nám ozval agent, že s ním pojede Johnny Depp, ale nesmí se to kvůli jeho probíhajícímu soudu používat k propagaci koncertu. I to jsme tedy bohužel museli odmítnout. Několik týdnů před možným datem se pak ozval, že už to není tajné a může se o tom mluvit. Tak jsme se rychle domluvili – a tady se ukazují kvality dobrého promotéra, což Radim rozhodně je – nebát se risku a využít příležitost.
Někdy se ale vyplatí být i opatrný, ne?
Když jsem jezdil s The Walkabouts, zaučoval mě kamarád Luc Wouters z Holandska. Říkal mi, že když si kupuješ auto, musíš vzít takové, které by sis mohl dovolit dvakrát. Stejné je to s kapelami – jejich honorář je jen půlka nákladů. Musíš mít v záloze ještě jednou tolik. Za 27 let, kdy jsem pořádal koncerty, se mi to mnohokrát vyplatilo, protože ono se to taky může nepovést. Druhá poučka byla, že nejdůležitější slovo, které se promotér musí naučit, je „ne“. Agenti ti budou nabízet a vykreslovat v nejlepších barvách cokoli. Ty se musíš rozhodnout, co ti za to stojí.
Ještě jednou zpět do minulosti – jak začala tvoje účast na festivalu Blues Alive?
Jedna z klasických štací pro menší klubové kapely, které jsem sem vozil, byl legendární klub La France ve Štítarech. Radek Tomek s Vláďou Francem, majitel knihkupectví a hospodský v Kolíně, tam vytvořili místo, kde se scházela zemitá a intelektuální síla. Jedna místnost byla výčep, druhá čtyři holé stěny – klub. V devadesátých letech se tam děly neuvěřitelné věci. Jezdili tam třeba Hugo Race a Gary Lucas – bluesrocková scéna. Myslím, že to byl právě koncert Huga Race, kde jsme se setkali s Ondřejem Bezrem, dramaturgem Blues Alive, kterého jsem do té doby znal jako novináře. Říkal jsem mu, že mám nabídku na projekt Blues Caravan. Vyvalil oči, protože to byla trojice legendárních bluesmanů: Paul „Wine“ Jones, T-Model Ford, R. l. Burnside spolu s 20 Miles. Byl to zlomový okamžik, já dělal do té doby spíš americanu, přestože i blues jsem měl rád. Bylo to moje první profesní setkání s blues a hned takové.
Jaké?
Tahle oblast North Hill Country je od zbytku scény v Deltě trochu oddělená. Jedou hypnotické figury a moc nedodržují harmonické postupy dvanáctky. Někoho to děsně štve, musíš se chvíli zaposlouchávat, ale je to jízda. Přijeli do Šumperku a předvedli to své nejlepší, u nás do té doby asi neviděné blues. Úplně boží koncert, i když část bluesmanů odcházela ze sálu, protože se nemohli dopočítat těch svých dvanácti taktů. Od té doby jsem začal vozit zahraniční kapely na Blues Alive, ale tohle byl vrchol hned na začátku. Nevěděl jsem sice tehdy, o co jde, ale Ondřej to moc chtěl, tak jsem je domluvil. To bylo přelomové. Další důležitá kapela byli hned o rok později The Holmes Brothers z Virginie, později přesídlili do New Yorku. Všichni tři chodili do sboru, jako většina jižanů byli školení z kostelů. Další skvělý zážitek.
V posledních letech bývá festival Blues Alive dopředu vyprodaný. V čem je jeho úspěch?
Je v tom synergie nápadu, místa, lidí, co to dělali a dělají. Nějak to tam funguje. Není to nic, nad čím by někdo extra spekuloval a vymýšlel. Festival se hezky přirozeně nabaluje. Pořád sílí a hezky roste. Znáš to: klidná vnitřní síla.
Bookují se díky dlouhé historii festivalu kapely snáz?
Stoprocentně. Dnes už nevysvětlujeme, kdo jsme. Máme stručné představení, když jednáme s managementem, který o nás ještě neslyšel. Hodně pomáhá seznam účinkujících, kteří u nás hráli, a hodně funguje cena Keeping the Blues Alive Award. Většina agentů už nás ale zná. Jsme součástí Blues Foundation a Blues European Union, ví se o nás. Patříme k top bluesovým festivalům v Evropě.
Kingfishe by Štěpán Suchochleb rád viděl na Blues Alive.
Co je tedy aktuálně kromě již zmíněné logistiky největší výzva?
Teď se například snažíme zabookovat držitele Grammy, který si říká Kingfish. On je wunderkind, asi od třinácti hraje na profesionální úrovni. Hodně letí. Blues je hodně rozdělená scéna v tom smyslu, že na jedné straně je velmi omezený okruh hvězd, jako jsou Buddy Guy a podobní, kteří hrají velké sály a jsou součástí mainstreamu. Pak je přelom, kde se dostáváš do klubů, kde hrají i nám relativně dostupní bluesmani. A Kingfish se zrovna nedávno přehoupl do té první kategorie. Má stejný management jako Buddy Guy a agenta, jehož první nabízená cena převyšuje mnohonásobně náš rozpočet. To bude obtížné.
Co jste si s Ondřejem Bezrem, dramaturgem Blues Alive, říkali, když jste jeli přebírat do Memphisu cenu Keeping the Blues Alive Award?
Nic moc jsme si neříkali, protože nám nedocházelo, co to všechno znamená. Váha ocenění nám došla až na místě. Pozice autority The Blues Foundation, která cenu uděluje, se nám vyjevila, až když jsme tam přijeli. Na recepci jsme oba valili oči na kytaristku Rory Block a novináře Arta Tipaldiho a další hvězdy, které s námi seděly u stolu. Byl tam výběr z hroznů. Nadace Blues Foundation je významná a ceny, které uděluje, tě na bluesové scéně posunují o dost dál. Jsme opravdu hrdí nositelé této ceny.
Ty ses nedávno po dvou dekádách bookování kapel pro Blues Alive stal majitelem festivalu. Co se pro tebe změnilo a jakou máš pro Blues Alive vizi?
Změnilo se hodně. Jak už jsem říkal, v posledních letech mi osobnostně vyhovovalo, že nejsem promotér, ale booker. Jsem v tom kolotoči sice namočený po uši, ale nenesu tu hlavní finanční zodpovědnost. To je něco, co mi přestalo vyhovovat i kvůli rodině. Bylo to vědomé rozhodnutí, že jsem si našel svou parketu, která v sobě nezahrnuje risk…
A najednou…
Jsem zase zpátky. Snažím se o tom tentokrát neuvažovat jako o břemeni, ale jako o příležitosti. Dělat věci jinak a uvažovat o nich jinak. A zcela upřímně, moje vize pro první rok bez přehánění byla, že se s novou pozicí musím důkladně seznámit. Přes dvacet let jsem vozil kapely, v posledních letech jsme s Ondřejem měli silný poradní hlas u ředitele Vládi Rybičky. Nyní nastala doba, kdy generace otců zakladatelů předává žezlo mladším. Tak se teď seznamuji s novou rolí. Trval jsem na tom, že pan Rybička zůstane ředitelem a jsem vděčný, že mě vyslyšel. Má podle mě před sebou řadu plodných let.
Mělo by se podle tebe něco změnit?
Uvažovali jsme už loni, že budeme expandovat. V poslední době nás mrzelo, že musíme odmítat návštěvníky. Věříme, že festival může kapacitně narůstat. Letos to v malém vyzkoušíme na Pavlínině dvoře, kde postavíme stan pro závěrečné jam sessions. V létě je to velký prostor pro dva a půl tisíce lidí, ale my tam chystáme skromný stan pro pár stovek lidí. Mírně tak navýšíme kapacitu oproti prostoru, kde se jam sessions pořádaly dříve. Do budoucna zde vidíme velký potenciál rozvoje.
Nežijeme v lehké době pro kulturu. Jak vidíš budoucnost?
Obávám se, že se blížíme do nepěkných let. Všichni budou muset trochu zatnout zuby a ekonomika nás trochu dostihne. Bojím se, že pro festival našeho typu, který zdaleka není soběstačný a závisí na podpoře partnerů a státních institucí, bude zásadní, jestli si budou stále uvědomovat, že kultura sice v první řadě peníze nevydělává, ale je důležitá pro integritu společnosti. Poskytuje lidem určitou úlevu i naději. Ve chvíli, kdy se podpora utne, protože nebude čím topit, bude zle. Nejprve pro ty, kteří kulturu provozují, a poté v průběhu několika let to bude průšvih pro celou společnost. Toho se opravdu bojím. Covid byl hustej, ale v kontextu s Ruskem rozpoutané války se to dnes zdá jako drobná epizoda. Obávám se při pohledu na současnou agresivitu Ruska a všechny navazující ekonomické a společenské konsekvence, že tohle drobná epizoda nebude, ať válka na Ukrajině dopadne jakkoli. No ale přežili jsme covid, tak snad přežijeme i Putina…
Čtvrtstoletí Blues Alive
V podhůří Jeseníků, ve městě Šumperk, roste v posledním čtvrtstoletí festival Blues Alive, jehož kvalit si všimlo nejen publikum ze široka daleka, ale i věhlasná Blues Foundation v Memphisu. Ta mu v roce 2019 udělila ocenění Keeping the Blues Alive. Dramaturgem akce je Ondřej Bezr, kapely bookuje Štěpán Suchochleb. Díky nim se stalo standardem, že aniž by ignorovali domácí scénu a hudbu z okolních zemí, bývají jádrem programu protřelí hudebníci i nové naděje z kolébky blues. 26. ročník proběhne od 17. do 19. listopadu a jeho hlavními hvězdami jsou Sugaray Rayford, Ana Popović, Popa Chubby, Jontavious Willis či Carolyn Wonderland.