Obrázek k článku "Škorpíci só na špici." Rozhovor se Scorpions o novém albu i koncertech v SSSR
| Ondřej Horák | Foto: Universal Music

"Škorpíci só na špici." Rozhovor se Scorpions o novém albu i koncertech v SSSR

Poté, co kytarista Matthias Jabs přišel na konci 80. let do Scorpions, z ambiciózních rockerů během několika málo let vyrostla jedna z největších kapel světa. Německé hardrockové sestavě táhne na neuvěřitelných 60 let, nedávno přitom vydali řadové album Rock Believer a chystají se na další turné.

Vyrůstal v kosmopolitním Hannoveru, přesto žil v zemi rozříznuté na dvě půlky kilometry ostnatého drátu. Matthias Jabs vzpomíná na koncerty v Západním Berlíně obehnaném zdí i na moskevský „hardrockový Woodstock“. Právě na něm vznikla píseň Wind of Change, jež doprovázela pád Berlínské zdi.

Dočetl jsem se, že jste přišel do Scorpions v roce 1978 poté, co vás basák Francis Buchholz doučoval matematiku. Působí to trochu bizarně, mohl byste to rozvést?

Haha, já vůbec netuším, kde se tahle historka vzala, ale není na tom ani špetka pravdy. Mně bylo tehdy dvaadvacet, už třetím rokem jsem studoval právo a nemyslím, že bych potřeboval, aby mě někdo doučoval matematiku. A už rozhodně ne pan Buchholz…

Jak jste se tedy do Scorpions dostal?

Kytarista Uli Jon Roth odešel, aby se mohl věnovat sólové kariéře, a Scorpions hledali nového. Dokonce odletěli do Londýna, kde uspořádali konkurz, tuším, že tam bylo kolem 40 hráčů a celé to trvalo tři nebo čtyři dny. Když se vrátili zpět do Hannoveru, Rudolf (Schenker, rytmický kytarista a hlavní skladatel kapely, pozn. red.) se mě zeptal, jestli bych to s nimi nechtěl zkusit. Já ani nevěděl, že někoho hledají. Takže jsme si zahráli takový průřez a za pár dní se mě zeptali, jestli se k nim chci připojit. A já samozřejmě souhlasil.

Byl jste fanoušek?

Jasně, sledoval jsem je dlouho. Dobře jsem se znal s Ulim, chodil jsem do školy s jeho mladším bratrem, pocházíme ze stejného předměstí. Scorpions byli jiní než všechny ostatní kapely z Hannoveru a okolí. Měli skvělé písničky, výborného zpěváka a já jsem vždycky obdivoval Uliho hru. Byl hodně ovlivněný Hendrixem, což mi vlastně občas přišlo až příliš. Svět nepotřebuje druhého Hendrixe, jeden stačí…

Můžete mi popsat Hannover v polovině 80. let?

Hannover byl důležitou obchodní křižovatkou, pořádaly se u nás obří veletrhy, tuším, že ten s výpočetní technikou byl dokonce největší na světě. Takže se k nám čas od času sjížděli lidé z celého světa, což bylo příjemné. Hannover nejspíš není nejzábavnější město na světě, ale když jsem během 70. a 80. let vyrůstal, měli jsme se dobře, cítili jsme se svobodní. Bylo to skvělé.

Připadal jste si, že žijete v kosmopolitním městě?

Asi ano. V té době se dokonce dařilo i fotbalovému klubu! Teď jsou v druhé lize, tehdy ale patřili ke špičce.

Kde jste bral hudební inspiraci? Co vás přitáhlo ke kytarové hudbě?

Začal jsem poslouchat Hendrixe a velké kapely, jako jsou Led Zeppelin, Cream a další. Všechno z konce 60. let a především hlavně bluesové kytaristy, Johnnyho Wintera jsem měl moc rád. No a jednoho dne jsem vzal do ruky kytaru a začal hrát. Učil jsem se poslechem, snažil jsem se zahrát všechny písničky od kytaristů, které jsem měl rád, například od Jeffa Becka.

Kdy jste zjistil, že potřebujete kapelu?

První jsem založil po půl roce hraní. Byli jsme jen tři, pravděpodobně jsme hráli příšerně, ale nám připadalo, že jsme docela dobří. V repertoáru jsme měli věci od Cream, Hendrixe, Ten Years After a dalších. Prošel jsem několika kapelami, učil jsem se, jak se chovat na pódiu, poznával jsem cestování. Když jsem se dostal do Scorpions, byl jsem mladý, nějaké zkušenosti jsem už ale měl. Chodil jsem do školy a o víkendech jsme hráli.

A pak vzal váš plán stát se právníkem za své… 

On to nebyl úplně plán, jen jsem nemohl žít pouze z muziky, tak jsem začal studovat právo. Po celou tu dobu jsem dával lekce hry na kytaru. Když jsem se připojil ke Scorpions, neměli za sebou ani jedno evropské turné. Hráli pár koncertů v Belgii, Francii, Spojeném království, myslím, že jednou letěli do Japonska, ale vesměs to byla kapela na samém začátku.

Zmínil jste, že Hannover byl svobodné a otevřené město, přesto jste žil v rozdělené zemi. Jak jste to tehdy vnímal? Protože jedna vaše píseň se měla o několik let později stát jedním ze symbolů sjednocení Německa…

Dodnes si pamatuji moment, kdy jsem poprvé četl o stavbě Berlínské zdi. Byl jsem hodně malý, ale už jsem uměl číst. Vybavuji si, jak byli rodiče vyděšení, když o zdi mluvili. Bylo mi asi šest let, takže jsem to moc nechápal, celá ta hrůza mi začala docházet, až když jsem chodil do školy. Vždyť oni všechny ty lidi zavřeli do vězení. Měli velkou celu, pořád to ale byla cela a nemohli ven. Tuším, že někteří východní Němci mohli do Maďarska, nejspíš i do Československa, pořád to ale bylo jen pro vyvolené. Představte si, že žijete ve Východním Německu, kolem vás staví zdi a plot a vám pomalu dochází, že se kolem vás stahuje smyčka…

Hrávali jste v Západním Berlíně?

Často. Dokonce jsem tam hrával ještě před Scorpions. Museli jsme projet hranici, kde nám pokaždé důkladně prohledali auto, všechny kufry i nástroje. Měli jsme dlouhé vlasy, takže se k nám chovali jako k odpadu. Přesto jsme chtěli v Západním Berlíně hrát, bylo tam hodně klubů. I když Hannover leží na přímé dálnici do Berlína, cesty byly pokaždé jako noční můra.

Krátce poté, co jste se připojil ke Scorpions, jste vydali album Lovedrive, jež definovalo zvuk kapely a znamenalo první větší úspěch. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Lovedrive bylo první album, které jsem kdy natočil. Všichni dnes tvrdí, že od chvíle, kdy jsem přišel, byl zvuk kapely soudržnější. Na předchozích deskách byly písně různých žánrů, na Lovedrive jsme našli náš osobitý zvuk. Bylo také prvním albem s distribucí po celém světě, grafiku dělala londýnská umělecká skupina Hipgnosis a časopis Playboy ho vyhlásil za hudební obal měsíce. Zničehonic se nám dostalo velké pozornosti, která vedla například k turné po Japonsku. Také jsme vyjeli na první světové turné, a co bylo nejdůležitější, poprvé jsme letěli do Ameriky, což bylo pro nás neuvěřitelně nové.

Jak vypadaly vaše první americké koncerty?

Otevírali jsme pro velké kapely, poprvé jsme hráli na stadionu v Clevelandu spolu s Aerosmith, AC/DC, Thin Lizzy a Journey. Byl to fantastický festival, my jsme ho začínali a naučili jsme se toho tolik, že jsme se mohli rychle rozvinout v profesionální kapelu. Byla to zásadní zkušenost.

Na albu Lovedrive je skladba Is There Anybody There, hrají v ní zkreslené kytary, přitom jde o reggae. Jak jste k tomu došli?

Reggae tehdy občas hráli Rolling Stones, dokonce i Led Zeppelin. S tou písní jsme se snažili experimentovat, zkoušeli jsme různé aranže, a jakmile se ozvala reggae kytara, řekli jsme si: Ok, tohle zní zajímavě! Ten rytmus tomu dal hezkou barvu. Reggae skladbu máme i na novém albu, jmenuje se Shining of Your Soul Sample. 

Uvědomoval jste si úspěch? Nebo se to prostě dělo a nebyl čas to vnímat?

V Japonsku i v USA se k nám všichni chovali jako ke hvězdám, cítil jsem, že je to začátek něčeho výjimečného. Ale že bychom si řekli: Ty jo, tak jsme to dokázali, to ne. Tahle fáze přišla až později. Následující album Animal Magnetism bylo ještě úspěšnější, obrovský skok přišel, když jsme odjeli první headline turné v Americe. Vyprodali jsme velké haly jen s naším jménem, díky hitům Rock You Like a Hurricane a Still Loving You jsme se stali jednou z největších rockových kapel světa. To vše během pěti nebo šesti let od doby, co jsem přišel do kapely.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste měl pocit, že jste „to“ dokázali?

Jednou jsem pozval rodiče do New Yorku, kde jsme hráli tři dny za sebou v Madison Square Garden a bylo vyprodáno. Přebírali jsme zlaté a platinové desky, načež se mě moje matka zeptala, jak dlouho tohle ještě budu dělat. Kdy se prý zase vrátím k právničině nebo k něčemu podobnému. Tak jsem jí řekl, že znám právníky už dostatečně, haha. Ale tohle matky prostě říkají. Tehdy byl úspěch skutečně cítit. Nikdo ale nečekal, že jednou budeme slavit padesát let Scorpions.

Autorem přebalu alba Lovedrive je Storm Thorgerson z umělecké skupiny Hipgnosis, kteří se proslavili prací pro Pink Floyd a Led Zeppelin. Proto jste je oslovili?

Obaly Led Zeppelin jsme milovali, ale kdo je tehdy nemiloval. Hipgnosis měli fantastickou pověst, jejich grafiky byly neskutečné. Jakmile jste je jednou spatřili, vypálily se vám do paměti. Vezměte si třeba hořícího muže od Pink Floyd, měli úžasné nápady. Storm přišel do studia, ukázal nám pár návrhů a bylo rozhodnuto. Byl to skvělý člověk. Spolupracovali jsme s nimi i na nahrávkách Animal Magnetism a Crazy World. Je škoda, že už nejsou s námi, udělali spoustu ikonických obalů.

Singl Wind of Change se stal jednou z písní, které doprovázely pád Berlínské zdi, dnes jde také o nejlépe prodávaný singl z Německa. Uvědomovali jste si, že vám pod rukama vzniká hit?

Vůbec ne. Ta balada se nám líbila, zároveň pro nás byla dost netypická. Byla moc měkká. Dlouho jsme řešili, zda ji skutečně začít hvízdáním. Tu melodii jsem nahrál na spoustu kytar, vyzkoušel jsem mnoho různých zvuků, jenže nic nefungovalo. To pískání tam bylo jen proto, že Klaus neumí na nic hrát, a všichni jsme předpokládali, že to nakonec bude hrát kytara. Až pak nám došlo, že pískání dělá skladbu výjimečnou. Takže jsem napsal doprovodnou linku na akustickou kytaru a najednou to začalo hrát krásně dohromady.

Máte pravdu, že se Wind of Change vaší tvorbě spíš vymyká, neměli s ní fanoušci ze začátku problém?

My jsme jako první dva singly vydali Tease Me Please Me a Don't Believe Her a šílenství kolem Wind of Change nastartovala francouzská televize. Přijeli na první koncert Crazy World Tour v Belgii, kde jsme hráli ve Forrest National, což je tamní největší hala. Měli jen jednu kameru, natočili Wind of Change a celé to vydali, aniž by se nás zeptali. Pokračovali jsme ve šňůře, dva měsíce poté jsme byli v Americe a najednou se dozvídáme, že Wind of Change je v čele francouzské hitparády, aniž bychom tu písničku vůbec vydali jako singl. Nedlouho na to se dostala na první místo i v Německu.

Přišel další zlom?

Dostali jsme nabídku na účast ve velmi populární televizní show, byla to taková soutěž, ale každou sobotu ji sledovalo asi 18 milionů lidí. My jsme ale zrovna byli na Aljašce, takže jsme letěli do Seattlu, pak do Chicaga a pak do New Yorku, kde nás naložili do Concordu, abychom to stihli do Evropy včas. Zahráli jsme pár písniček v televizi a otočili jsme to zpět do Ameriky. Turné jsme přerušili na dva dny, ten pořad byl opravdu důležitý. Díky němu se na první místo německé hitparády dostalo celé album Crazy World a udrželo se tam asi rok. Tu skladbu milovali lidé po celém světě, nás přitom nikdy nenapadlo, že by z ní mohl být hit. Nepřikládali jsme jí žádnou důležitost. Jen nám přišlo, že se moc nehodí do repertoáru.

Wind of Change se zrodila v hlavě zpěváka Klause Meineho během Music Peace Festivalu v Moskvě, jemuž se přezdívá hardrockový Woodstock. Hráli jste tam s Ozzy Osbournem, Mötley Crüe, Cinderella, Skid Row a dalšími. Jak na ten festival vzpomínáte?

Bylo to fantastické. My jsme znali Rusko, respektive Sovětský svaz, z našeho prvního výletu do Leningradu, což bylo v březnu 1988. Byla tam strašná zima a tma, což jen umocnilo naši představu o Sovětech, kterou jsme měli z médií. Opravdu to tam bylo příšerně studené a šedivé. Ale lidé byli přívětiví…

Moskva vaši představu o zmrzlé zemi změnila?

V Moskvě panovala úplně jiná atmosféra. Nejen že bylo teplo, ale poprvé jsme v Sovětském svazu viděli bistro s pizzou nebo červený náklaďák s Coca-Colou. Nechápali jsme, jak je to možné. Mluvili jsme s našimi fanoušky, byly to ještě děti, a říkaly, že se poměry mění. Sovětský svaz nedlouho nato opravdu zkolaboval a celý svět se změnil. Wind of Change zachycuje proměnu atmosféry mezi naší první a druhou návštěvu SSSR.

Nedávno jste vydali album Rock Believer, od předešlého uběhlo šest let. Co bylo na nové desce nejtěžší?

Předchozí Return to Forever jsme vydali v roce 2015, načež jsme vyrazili na turné, které trvalo až do začátku roku 2020. Objeli jsme Austrálii, Asii, celý svět. Jednoduše jsme neměli dost času na to, abychom psali nebo šli do studia. Pak jsme si řekli, že by bylo hezké nahrát desku se zvukem, který jsme měli na začátku 80. let. Mám na mysli alba Blackout a Love at First Sting. S tou myšlenkou jsme začali seriózně pracovat a chtěli jsme přizvat producenta Grega Fidelmana z Los Angeles, kterého jsme poznali na turné asi o rok dříve. Jenže přišla pandemie, on nemohl do Německa, my jsme nemohli do USA, a my museli rozhodnout, jestli čekat, nebo ne. Nikdo nevěděl, jak dlouho to celé může trvat, takže jsme začali desku nahrávat sami. Tak jako tak jsme měli napsáno už mnoho skladeb a nakonec jsme to nahráli u nás ve městě, kde máme hezké studio.

Většinu alba jste nahráli naživo, což u vás není běžné. Proč?

Všechny základy jsme nahráli spolu, protože to je nejlepší způsob, jak si ty skladby osahat. Chtěli jsme zjistit, jestli nám skutečně sedí. Zároveň jsme neměli žádný deadline, takže jsme si mohli pohrát s aranžemi. Házeli jsme do placu nové nápady, rostlo nám to pod rukama.

Rock Believer je první album, které s vámi nahrával Mikkey Dee. Bubnoval s Motörhead od roku 1991 až do Lemmyho smrti v roce 2015. Jak podle vás proměnil zvuk kapely?

Myslím, že vůbec. Mikkey je ale naprosto vynikající bubeník s hromadou energie. Ve studiu je to pro bubeníky náročnější než při koncertě, klidně můžete hrát šest až osm hodin. Mikkey je ve skvělé kondici a do hraní vkládá spoustu energie. Taky je s ním sranda, což se odrazilo na atmosféře při nahrávání. V kapele teď máme skvělé vztahy.

Jak byste popsal svou práci na albu? Co jste se tam tentokrát snažil dostat?

Prostě to zní jako já. Po celou dobu. Jsou tam moje lead kytary, všechny kytarové aranže jsou moje, co k tomu říct. Je do toho vepsané moje jméno.

Seznamte se…

Německý kytarista Matthias Jabs se narodil v říjnu 1955, v roce 1978 vstoupil do Scorpions, předtím působil v lokálních hardrockových kapelách Lady, Fargo nebo Deadlock. Jeho styl hry znatelně proměnil zvuk kapely, výsledkem bylo přelomové album Lovedrive. V březnu 2008 otevřel na mnichovské Pariser Straße obchod MJ Guitars, jenž se specializuje na prodej a servis elektrických vintage kytar a bas. Se Scorpions vydal 22. února 2022 devatenácté řadové album Rock Believer.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.