Sigrid se s Českou republikou poprvé seznámila z pódia O2 areny. V roce 2019 předskakovala Maroon 5 a hlavní hvězdu tehdy svým elánem takřka drtila. Když o tři roky později hrála v Roxy, prosytila klub euforií. Bylo to v dobách poznamenaných pandemií covidu, každý koncert měl stále ještě punc vzácnosti a její optimistická hudba byla skvělým soundtrackem k návratu k lepším časům. Když jsme se letos v létě sešly v backstagi hlavního pódia Rock for People, na němž později zářila svou neposednou energií, nemohla jsem vzpomínku na předchozí koncert vynechat.
„Jasně že si na Prahu vzpomínám! Byl to skvělý den. My s kapelou o té tour pořád ještě mluvíme. Já jsem do té doby nikdy nevyrazila na „interrail“ – vlakem po Evropě, jako to dělá po škole spousta mladých lidí. Vezmou si třeba i rok volna a cestují,“ vzpomínala Sigrid. „Já hned po studiu začala koncertovat, chtěla jsem se věnovat umění, ale tenhle přechod mezi studiem a prací mi trochu chyběl. A zrovna tohle léto, kdy jsme v rámci evropského turné navštívili i Prahu, jsem měla pocit, že to konečně doháním. I když v tourbusu s kapelou a týmem. A ve vašem hlavním městě jsme si udělali památnou noc.“
Co tím myslíte, památnou noc? opáčila jsem bezelstně. „Vzpomínám si i na koncert, velmi mě bavil, publikum bylo skvělé a my pak šli ven a bylo z toho další den nejvíc opilecké ráno za celé turné. Taková zábava! Takže ano, mám pro Prahu speciální místo v srdci. Miluju ji a doufám v další návštěvu,“ usmívala se zpěvačka a z dálky si prohlížela monumentální stage Fat Lady, která na její vystoupení teprve čekala. „Je pro mě obrovská čest tu hrát. Miluju Fontaine’s D.C., Wunderhorse, Biffy Clyro a pak samozřejmě Linkin Park. Šílené. Nemůžu uvěřit, že hraju na stejném pódiu,“ radovala se na Rock for People.
S Kygem na Trolím jazyku
Já pro změnu nemohla uvěřit, že když před rokem nahrála se svým krajanem Kygem videoklip k písni The Feeling, tančila na slavném norském skalním monumentu zvaném Trolí jazyk jako by nic. Ale Norové jsou, co se týká strachu z výšek, zjevně někde úplně jinde. „V tu chvíli jsem se nebála. Na horách v Norsku jsem vyrůstala, pořád jsem po nich chodila a lyžovala. Jsem zvyklá být na strmých okrajích skal. Ale je pravda, že když jsem pak stála dole, najednou jsem vyděšená byla. Je to takový plovoucí kámen v nebi. Nahoru a dolů jsme letěli vrtulníkem. U toho natáčení byla i moje máma a celou dobu si zakrývala oči,“ vzpomínala Sigrid. „Když to skončilo, třásla jsem se. Říkala jsem si najednou: co to, sakra, bylo? V tom videu je vidět, že se držím blízko klavíru, ten mi dával pocit bezpečí. Je to mimochodem první písnička, kterou jsem si nenapsala sama. Když mi ji poslali, říkala jsem si, tohle je fakt dobré, takže to šlo rychle.“
Sigrid, které bylo dvacet jedna let, když okouzlila mezinárodní publikum singlem Don’t Kill My Vibe, si od začátku své kariéry nejenže píše texty, ale podílí se i na produkci svých písní. „Don’t Kill My Vibe bude navždy moje poznávací píseň. Na každém albu je nějaká obzvlášť důležitá, z toho prvního je to stoprocentně tahle. Moc ráda ale zpívám třeba i Strangers nebo Don’t Feel Like Crying, všechny tyhle naprosto miluju.
Z druhé desky How Did It Go je důležitá It Gets Dark, ta je pro mě vždycky speciální. Skvělá je i Mirror a titulní How Did It Go. A Hype ze stejnojmenného EP je jedna z mých nejoblíbenějších písní, které jsem napsala,“ rozpovídala se Sigrid na mé přání o svých favoritech. Superzábavné bylo prý i nahrávání písně Bad Life s Bring Me the Horizon, kteří se na stejných místech na Rock for People pohybovali jen o rok dříve a zase za rok budou. Užila si i nahrávání coveru Everybody Knows Leonarda Cohena pro film Liga spravedlnosti. Tohle ohlédnutí za oblíbenými melodiemi je krátká rekapitulace před další kapitolou.
V létě totiž premiérově zněly skladby z nové desky There‘s Always More That I Could Say. Ta vyšla na konci října, a když jsme spolu se Sigrid seděly naproti sobě na letním festivalu, ještě o její tvorbě mluvila v přítomném čase. „Dělám na nových věcech mezi koncerty a festivaly, a postupuju proto pomalu,“ říkala zpěvačka s tím, že si aktuální koncerty užívá o to víc, že může sledovat reakce fanoušků na hned čtyři nové písně.
Náhodná feministická hymna
Již zmíněným debutovým singlem Don’t Kill My Vibe se Sigrid světu představila jako feministka nebo minimálně někdo, kdo si nenechá nic líbit. Rozvíjí tohle poselství?
„Feministkou jsem byla odjakživa. Přijde mi divné jí nebýt, protože to znamená chtít rovnost pro všechny. Don’t Kill My Vibe je ale vlastně feministická hymna tak trochu náhodou. Protože jsem jen psala z vlastní zkušenosti. Byla jsem na hrozné writing session, kde jsem se necítila respektovaná. Nikdo neposlouchal můj názor. Bylo mi devatenáct, právě jsem začala. Ze strany starších mužů ve studiu jsem necítila žádný respekt, a to mě dost naštvalo. Říkala jsem si: proč spolu vůbec pracujeme, když mě neposlouchají?
Jsme si rovni. Já jsem umělkyně, ty jsi autor a producent, spolupracujeme na tom, abychom udělali co nejlepší píseň. Z téhle situace vše vzešlo,“ vysvětlila mi Sigrid. A já jí řekla, že je skvělé, že mají nejen mladí lidé dnes vzory v ní či třeba Taylor Swift v tom, že je dobré se umět postavit sama za sebe.
„Žijeme v chaotické době a člověk se může občas cítit bezmocně. Ale snažím se svou hudbou, s tím málem, co mám, šířit radost a lásku, zvídavost,“ reagovala zpěvačka na kompliment. „Chci vytvářet radostné momenty uprostřed všeho, co se děje – každému v publiku chci dodat sílu, aby se ozval, použil svůj hlas a cítil se dobře aspoň tu jednu hodinu, kterou spolu trávíme. To je v hudbě můj cíl,“ zamyslela se Sigrid. Podle mě je v tom dobrá.
Seznamte se
Když šla Sigrid Solbakk Raabe studovat politologii, měla už rozjetou hudební kariéru, takže její univerzitní zkušenost trvala jen tři týdny. O roce, který následoval po vydání jejího debutového singlu Don‘t Kill My Vibe, říká, že to bylo nejlepší vzdělání, kterého se jí mohlo dostat.
Následně létala z Norska každý týden do Lodýna a songwritingu se věnovala každý den. Když se pustila do své třetí desky There‘s Always More That I Could Say, která v těchto dnech vychází, rozhodla se poprvé, že na to půjde víc zlehka. A tak častěji skládala v parcích a po kavárnách než ve studiu. A nikdy se prý nebavila při vzniku desky lépe než tentokrát.