Bohové planet učinili ze Země sídlo Království rozkoše a pověřili Daniela Nekonečného, aby založil královskou vibrační skupinu Šum svistu, která má za úkol působit blahodárnými léčivými vibracemi na receptory blaha všech lidí a zvířat a vytvářet nekonečné hudební slasti plné radosti pro všechny bytosti vesmíru. Tak se dělo, děje a bude dít. Navždy. (Veronika Koloušková)
Dva roky studoval na DAMU, ale se svým životním stylem se do denní výuky nevešel. Protože pečlivě rozlišoval soukromí a veřejné vystupování, vznikla kolem něj řada legend. Nekonečný se na veřejnosti prezentoval tak bizarně a originálně, že se stal oblíbeným pamlskem bulváru, což ještě víc posílilo vlnu výmyslů, která se za ním táhne dodnes. Ale byl muž, který se sám označoval za velvyslance, nebo dokonce ministra rozkoše opravdu blázen? Jeho nejlepší kamarádka Eva Pilarová naopak říkávala, že Dan je ten nejnormálnější člověk na téhle planetě. Mimochodem, Dan je pohřben na Malvazinkách jen nedaleko jejího hrobu.
Přichází tygr (z Laury)
Dan Nekonečný zazářil jako hvězda až koncem devadesátých let, ale v té době už měl za sebou víc než deset let vystupování v hudebních týmech postavených na kolektivním vyznění natolik, že jako tanečník a příležitostný zpěvák zůstal přes svůj přirozený exhibicionismus upozaděný. To platilo zvláště o jeho první velké štaci, kterou byla v letech 1987 až 1992 Laura a její tygři. Její šéf Karel Šůcha si dodnes dobře pamatuje na jeho příchod: „S Danem Nekonečným, tenkrát ještě Konečným, mě seznámil Zdeněk Suchý v klubu Na Rokosce během Akce v kleci v prosinci roku 1986. Zdeněk za mnou do šatny přivedl dva extroverty s tanečními hůlkami – Dan Konečný a Otakáro Schmidt –, že jsou skvělí tanečníci a mohli by s námi vystoupit. Kluci vypadali zajímavě, což v šedivé době socialistického realismu a divadelní nové vlny byla sama o sobě devíza. Písničku Zapomeň na to jsem klukům vysvětlil v šatně za pomoci nezapojené baskytary a šli jsme na věc. Vystoupení se povedlo. Kluci zdatně improvizovali, ale trochu nás potloukli svými tanečními holemi. Pódium Na Rokosce pro naši společnou akci nebylo dost velké…“
Šůcha byl s Danem a Otakárem moc spokojený a zajímala ho možnost další spolupráce. Kluci za kapelou přijeli do Mostu, odkud Laura pocházela a kde i zkoušela. Otakáro, který tehdy vystupoval s divadlem Sklep, to vzdal, ale Konečný vytrval v kapele celých pět let a významně ovlivnil ve své době jedinečnou koncertní akci Show Tomáše Tracyho, kterou Laura a její tygři realizovali na tehdy jediném možném místě, v Pakulu.
V létě 1988 přišel do kapely výtvarník a perkusionista Miloš Vacík a půl roku po něm také klarinetista a saxofonista Aleš Kudela. Právě tahle trojice se po nějaké době z Laury oddělila a založila Šum svistu.
S Laurou se Dan rozešel v dobrém a Šůcha na něj rád vzpomíná: „Dan u nás byl hlavně showman, jen příležitostně zpíval a naučili jsme jej pár tónů na trumpetu, což efektně využil, a o co méně tónů hrál, o to více parády s trubkou předváděl – podobně jako na počátku s taneční hůlkou…“
Vystupování s Laurou a jejími tygry se výrazně podepsalo na budoucí Nekonečného tvorbě. Dobře je to vidět na klipu k písni Bezcenná slova. Laura si libovala na svou dobu ve velkolepé a energické show, což bylo to, co Dana bavilo. Inspirovala se latinskou a vůbec exotickou hudbou, měla říznou dechovou sekci a její textaři si libovali v užívání nesrozumitelných, ale Afrikou vonících slov. Kilele bamba, kilele bamba… Nerozlučná trojka Nekonečný–Vacík–Kudela se výrazně uchytila na albu Nebudeme. Pod tlakem trojice se skupina alespoň na chvíli ještě silněji posunula do stylizované hudby vzdálených zemí. Dan si na ní konečně pořádně zazpíval a spolu s kolegy se podílel na tajemně znějící předehře a mezihře Amon Re.
„Spolupráce fungovala skvěle, ale postupem času se naše názory rozcházely,“ vzpomíná Karel Šůcha. „Dan toužil po stále větší exotice a barevné show. Já mám show rád, ale zásadní pro mě bylo textové sdělení, a ne všechny jeho nápady a exhibice podporovaly text.“
Šůchova mostecká skupina se i tak stala odrazovým můstkem budoucí bavičovy kariéry. Laura vystupovala v jednotném oblečení a muzikanti nosili černé brýle. To bylo něco, co Danovi imponovalo – stylizace. Roztančená podívaná, dechová sekce a v neposlední řadě zvukomalebná, exotikou vonící slova čili to, co bylo u písní Laury jen ozdobou, to vše využil Nekonečný jako základní kámen své budoucí image.
A kdy se stal z Konečného Nekonečným? Na to částečně odpovídá Miloš Vacík: „V roce 1989 natočila Laura a její tygři druhou desku pod názvem Nebudeme. Já jsem jako vystudovaný výtvarník na prosbu Karla Šůchy dělal cover – kresby na obal včetně všech textů, které jsem psal ručně. Obal už byl hotov a přesně v té chvíli mi volal Dan, že se nechal přejmenovat z Konečného na Nekonečný. Já mu říkal, že už je obal hotov včetně jeho původního jména, ale přemluvil mě a já to vše přepsal a překreslil. Byla to ještě doba, kdy neexistovaly počítače a všechno se dělalo ručně. Takže díky tomu si změnu jeho jména pamatuji celkem přesně.“
Dan, Miloš a Aleš v roce 1992 od Šůchovy skupiny odešli a založili vlastní seskupení Šum svistu.
Každej musí bejt dneska šťastnej
Pokračuje Miloš Vacík: „Dan žádné hudební znalosti neměl. Hrál trochu na kytaru, ale jen pár akordů. Studoval jsem v té době kubánskou a brazilskou hudbu, a tak přišla do Šumu svistu kubánská a brazilská rytmika. Já dělal rytmiku a její aranžmá a Aleš Kudela komplet dechovou sekci. Celou slávu nastartovalo album Tančírna, po kterém jsme s Alešem Kudelou společně odešli. Ironií osudu je, že Tančírna vůbec neměla být pro Šum svistu, ale projekt se měl jmenovat Bratři v rytmu, ještě spolu s Imranem Zangim. Z tohoto projektu ale nakonec sešlo. A my s Alešem jsme to tedy dali celé k dispozici Šumu svistu – včetně názvu i podoby bílých kostýmů. Dan a celý Šum svistu už jel po zbytek času (dle mého) na nastartované vlně a energie z této desky.“
To je v podstatě všechno, co se člověk od Vacíka a Kudely mohl dozvědět. Jinak se odmítají na téma Nekonečný bavit. Údajně jim způsobil mnoho zlého. Možná je to tím, že si i do budoucna přivlastnil název už zavedené kapely. Ne vždycky, ale často se nechával prezentovat jako Dan Nekonečný a Šum svistu. Ale důvodů až tak velké alergie mohlo být mnohem víc.
Nicméně Tančírna, kterou vydala gramofirma BMG v listopadu 1993, patří ze zpětného pohledu k tomu nejlepšímu, co v daném roce vyšlo. Má latinsko-americký, většinou sambu připomínající charakter, jen skladba Výletní parník po Amazonce paradoxně připomíná argentinské tango. Vedle už známé trojice se na desce podílí různobarevná špička tehdejších nejlepších českých dechařů od členů YoYo Bandu přes jazzmany až k lidem, které máme spojeny spíše s klasickou hudbou, jako je trumpetista Jan Hasenőhrl.
Album má dodnes zřetelnou silnou energii, působí spontánně a živelně. Uvádějí je dva slogany – „Tancuj se mnou, ať jsi kdekoliv“ a „Můj život leží v tvých rukou, ale nezapomeň, že naše životy jsou spojeny“. Zatímco první naznačuje, že Šum svistu se vymyká tehdejší hardrockové mánii, druhý je vzhledem k hudbě hůře interpretovatelný. Berme ho za jistý druh koloběhu srdcí, za mystické propojení obřadu tance, známé z primitivních náboženství.
Vacík zapomněl, že ještě předtím, v roce 1991, vydal Šum svistu skoro anonymně u Supraphonu album Murmur of Whizz. Za moc nestojí, ale dnes je to jedna z devadesátkových sběratelských rarit.
I když pánové Vacík a Kudela po vydání desky odešli, aby v příštích letech excelovali v souborech jako Sluneční orchestr, Tam Tam Orchestra nebo Tam Tam Batucada, následující deska „vibrační skupiny“ Šumu svistu Rytmy z ráje (1994), která už byla plně pod vedením Dana Nekonečného, pokračuje v duchu nezapomenutelné Tančírny. To znamená, že se doslova motá mezi všemožnými exotickými kulturami, podporuje taneční charakter a něco mezi radostí a humorem. Třeba chvíli trvá, než si uvědomí, že divošský pokřik demedemedemedemenato není z nějakého smyšleného afrického nebo amazonského indiánského jazyka, ale z češtiny.
Doba se začala měnit, tvrdý rock pomalu ztrácel na své dominanci a některá rádia zkoušela hrát skladby z Rytmů, ale s výjimkou skladby Aya Ariba, jež se stala jakousi Nekonečného hymnou, se písně neujaly. Šum svistu se na albu poprvé představuje jako stabilní devítičlenná kapela, jakoby inspirovaná tajemnou energií. Dan Nekonečný tu v závěru skladby Kos kokokos poprvé nahlas sděluje svou vizi hudebního entertainmentu: „Jsme spojeni spolu nezničitelnou silou. Každá naše molekula tepe v rytmu zářivého štěstí. Napili jsme se spolu z hudební laguny Šum svistu, která zásobuje naše těla a naše duše občerstvující světelnou energií. Bylo nám, je nám a bude nám fajn, božsky nádherně, milířové, koťátka, zlatíčka…“
Kos kokokos vyšel také jako singl a je pravděpodobně první českou skladbou, která se na desce objevila jako edit, a navíc ve dvou remixovaných verzích.
V roce 1996 vydal už zavedený bavič další album Nekonečný šum. Nic nového pod sluncem, pár personálních změn, víc ženských sborů a především největší Danův hit Jsem bos. Někdy je uváděn jako Jsem boss. Obě interpretace jsou možné. Pro druhou z nich hovoří úvod písně „Jsem boss a ty jsi bossa, bossa nova“ pro první zase verše „je mi božsky, když jdu po pláži bosky“.
Hrozilo opakování, takže v roce 1999 přišel Dan Nekonečný s deskou Magie ANBS. Dodnes je těžko říci, zda to byl úmyslný experiment nebo nesmyslný krok stranou. Velká část desky sice drží umírněnější, ale stále ještě afrolatinský charakter a co je hlavní, velká část skladeb je zpívána česky. Na desce najdeme dokonce dvě cover verze – Waldemarem Matuškou proslavené Ráno a Modrou zemi od Petra Rezka. Shodou okolností to jsou dokonce cover verze cover verzí. Nekonečný se v nich zrovna moc neblýskne. Stejně tak podivné, ne-li přímo špatné je nové provedení Jsem bos.
A to je všechno. V roce 2002 vyšla kompilace Best Of pod hlavičkou Šumu svistu a od té doby Nekonečný jen tu a tam hostoval na nějaké cizí desce. Vsadil jen a jen na živé koncerty.
Postavil kapelu se čtyřmi dechaři, jedním nebo dvěma perkusionisty, dvěma až třemi vokalistkami a pochopitelně s tanečnicemi. Jejich počet se hodně měnil, někdy byly dvě, někdy čtyři. Danův manažer Petr Znamenáček vypráví, že na show při jedné podnikové akci jich dali dohromady sto čtyřicet. Svezli je z celých Čech a Moravy, ba dokonce i ze Slovenska.
Dělat podobné show i v mnohem menších rozměrech nebylo snadné. Šum svistu v základní sestavě tvořilo hodně muzikantů a pořadatelé mnohdy nedokázali zajistit dostatečný pódiový prostor nebo přívod elektřiny. Dan byl více a více nucen omezovat skupinu a nezbývalo než jít do playbacků. Ostatně, těžko najít ve světě člověka, který by to při takové fyzické zabíračce utáhl. Takže jel často úplný playback, do kterého ale na (vypnutý) mikrofon na plné pecky zpíval. Místo na muziku proto vsadil na show. Bez Vacíka a Kudely, kteří uměli skládat rytmické skladby, mu nic jiného nezbývalo.
Je zvláštní, že Dan s kapelou byli častými hosty v televizních pořadech, ale koncertním turné se vyhýbali. Většinou hráli na různých městských slavnostech, kam se lidi chodili dívat, jestli je to takový šílenec, jak ho znají z obrazovky, nebo na V.I.P. akcích, kde chtěl pořadatel své hosty nebo zaměstnance rozparádit. Neexistovalo, aby se to Šumu svistu nepovedlo.
Nekonečný styl
Při pohledu na zachovalé záznamy z vystoupení Dana Nekonečného zaujme fakt, že na popovém tanečním půdorysu se sice objevily opulentní prvky world music, ale z každého kouta světa něco jiného. Kus Afriky, kus Dálného východu, kus Jižní Ameriky nebo Havaje. Nadšený cestovatel míchal nápady ze svých cest tak, aby do sebe zapadaly, a neohlížel se na to, že jede systémem každý pes jiná ves. Kupodivu jeho směska fungovala. Byla veselá a hlavně pozitivní.
Dan ji posiloval tím, že si liboval v drnčivých slovech a zdůrazňoval v nich zvonivé rrrr. Připomínalo to vrčení tygra. Své publikum oslovoval „Miláčkové!“. Pomáhalo to pumpovat do lidí energii: „Čarokrrrrrásný dobrrrý a půvabný večer, miláčkové, rrrroztoříme to dneska? Každej musí bejt dneska šťastnej, každej musí mít dneska obrrrovský orrrrrgasmus. Jedeme!“
Jeho show bylo něco mezi divadlem a cirkusem. Divadelního efektu dociloval tím, že každá postava v jeho představení měla svou jasně definovanou roli. Klidně tak mohl střídat tanečníky, muže imitujícího gorilu nebo muzikanty a pokaždé zachoval vyrovnaný děj. I když se spoustou improvizace, samozřejmě.
Nikdo netušil, jak vyparáděný přijde zrovna na pódium. Bude mít indiánskou čelenku nebo slaměný klobouk? Bude představovat tygra nebo krotitele tygrů? Bude mít havajský věnec kolem krku? V každém případě se ale vždycky ohodil do zlata a žluté barvy.
Proč právě žlutá? Dan ji prostě měl rád. Ale zároveň v ní měl velkou oporu i na scéně, protože odráží nejvíc světla, a jak sám tvrdil: „Zvětšená intenzita světla zlepšuje náladu.“ Žlutá je také barva, kterou máme hodně spojenou s exotikou. Interpreti významu barev říkají, že je jasná, rozveseluje, dokonce je prý také symbolem moudrosti a vysoké inteligence. Obsahuje uvolnění, svobodné vyjádření, a snad dokonce „napomáhá komunikaci při navazování kontaktů“. Tedy přesně všechno, čeho chtěl Nekonečný svým temperamentním vystupováním dosáhnout. A když se změnila ve zlatou, změnila se v cosi bohatého a velkolepého.
Za všech Danových triků bylo nejvíc potíží s pyrotechnikou. Rád ji používal a pamětníci vzpomínají, že měl ode všech prskavek a ohňostrojů své zlaté obleky notně propálené. Na mnohé akce s ním jezdil pyrotechnik, ale ani on nedokázal zabránit řadě malérů. Na různých prskavkách bazíroval: „Když mu nechtěli povolit ohňostroj, tak byl ochotný nevystoupit,“ vzpomíná Martin Hrdinka, který s ním absolvoval řadu vystoupení na diskotékách nebo na show mezi nákupními košíky při otvírání hypermarketů.
Kolem pyrotechniky bylo vždycky nejvíc malérů. Hrdinka s pobavením vzpomíná na jeden z těch nejšílenějších: „Jednou, to bylo tak v roce 2005, jsem uváděl show někde u Mělníka. Konala se v supermoderní hale vybavené nejnovější požární technikou. Někdo ovšem zapomněl vypnout požární hlásiče. Dan se v jedné chvíli otočil a vypálil rachejtli přímo proti plátnu, které měl za sebou. Plátno začalo hořet. V té hale byly ve střeše nějaké poklopy, které na ten oheň reagovaly tím, že se automaticky odpálily. Zároveň se spustila voda. Ten den hrozně sněžilo a byla zima. A my jsme najednou byli úplně mokří a v mrazu. Dan se přitom smál a lidi si mysleli, že je to součást show. Do toho přijeli hasiči. A co bylo korunou všeho? Dan trval na tom, že vystoupení dokončí, protože to dostal zaplaceno.“
„Dělali jsme jednou silvestra v televizi, všude hasiči, protože se vědělo, co přijde,“ vypráví zase Znamenáček. „A když se jelo naostro, chytl na Danovi plyšový tygří přehoz. Dan ho ze sebe strhl a hodil do kouta na zem. A hasiči jen koukali, mysleli, že to patří k jeho show.“
Součástí Danova stylu byla úcta k publiku. Na veřejnosti byl rád mezi lidmi a snažil se žádného svého diváka nezklamat. Byl prý ochoten se třeba až do úmoru podepisovat.
Vrcholem kariéry Dana Nekonečného měla být účast na Eurosongu. Psal se rok 2008, a dělalo se dokonce televizní předkolo, kterého se účastnil mimo jiné Čechomor, Sámer Issa, Gipsy.cz, Iva Frühlingová a další. Nekonečný překvapil publikum řečnickou pasáží hned na začátku: „Miláčkové, zvedněte se, necháme v sobě vyjít slunce a zvu vás na rrrej Holiday.“ Pak se nechal na pódium přinést v nosítkách a obklopen plyšovými zvířaty spustil jako o život ďábelskou sambu. No, v kvalifikaci nevyhrál. Do Bělehradu jela Tereza Kerndlová a neuspěla. Dnes už víme, že Dan se svým Holiday předběhl dobu. Při tom, co v této soutěži vídáváme, by měl se svým rozhýbaným cirkusem jako jediný určitou šanci.
Trochu ho to prý mrzelo, ale jeho povaha se tím ani zdaleka nedovedla trápit.
Dan Doubleface
„Dan byl podle mě samotář. Když vystupoval, na jevišti byl úplně jiný než potom třeba v šatně. Když jsme přišli do divadla, zalezl si vždy do svojí šatny a už ho nikdo neviděl, až potom na jevišti. To byl samý vtip, obrovská energie. A potom, když jsme jeli autem spát, už byl často vyčerpaný, většinou pospával, jako by všechnu svou energii dal lidem.“ (Eva Pilarová)
O soukromí Dana Nekonečného toho moc nevíme. Dá se dokonce říci, že ani okruh jeho blízkých spolupracovníků v posledních letech jeho života víceméně ani netušil, jak Dan pod vrstvami make-upu a samoopalovacích krémů doopravdy vypadal. V roce 1991 už jako člen Šumu svistu používal líčení, i když spíše domorodého afrického než v posledních letech latinskoamerického stylu. Jedinou výjimkou je pozdější klip k písni Jsem bos. Tam taky ještě vypadá jako lidská bytost. Dokonce s křivými zuby, které si nechal později nahradit umělým zářivě bílým chrupem. V jednom interview tvrdil, že jej několikrát denně drhne abrazivní zubní pastou.
Jak žil, většina jeho kolegů ani nevěděla. Nejen Eva Pilarová, ale i Martin Hrdinka vyprávějí, že se hned po koncertu schoulil do svého sedadla v autobuse a většinou celou cestu zpět mlčel. Bylo to vyčerpáním nebo povahou? Nikdo neví. Znamenáček ale tvrdí, že to, co předváděl na pódiu, bylo na fyzickou kondici tak náročné, že potřeboval aspoň půlhodinku na zotavenou. Navíc všechna ta pyrotechnika, kterou na vystoupení používal, mu dost podráždila plíce, takže se musel po představení vydýchat. Ale pak už to byl zase společenský člověk.
Velvyslanec Ministerstva rozkoše měl dva koníčky. Dalo by se říct, že sbíral obleky. Pochopitelně. Musely být zářivě žluté, se třpytkami nebo s tygřími vzory. Liboval si v různých kloboucích, nikdy nesměly chybět sluneční brýle. „Mám tak velkou kostymérnu, že bych mohl fundusem konkurovat filmovému Barrandovu nebo přímo Hollywoodu. Teď jsem si samozřejmě zase pořídil nové žluté obleky, abych v nich vstoupil do nového roku,“ řekl v jednom z interview pro MfD. Ve svém nejoblíbenějším zlatém kostýmu je i pohřben.
Druhým koníčkem bylo cestování. Samozřejmě do zemí, které souvisely s jeho zpěvácko-bavičskou stylizací. Afrika, Turecko, Egypt, Dálný východ, Latinská Amerika. Utratil za ně skoro všechno, co vydělal. Soudě podle novinových článků, v roce 2004 mu učarovala Havaj s pářením velryb, posvátnou husou Nene, činnými sopkami a hvězdnou observatoří na Mauna Kea. Ale věřte mu! Žádný jiný český zpěvák nenažvanil do novin, hlavně bulvárních, více blbin než on. Všechny ty řeči o šamanech, zástupech mágů, tajemných rostlinách, které sbíral, mohou nebo nemusí být pravda.
Z toho, co víme, je jasné, že doma byl úplně jiný než na pódiu. Původně bydlel kdesi na Plzeňské, ale ze Smíchova se časem odstěhoval, protože se tam nevešel kvůli své garderóbě a plyšákům, jimiž se obklopoval.
Nakonec se usadil v pronajatém, nepříliš hezkém řadovém domku v pražských Řeporyjích, čtvrti, kde dnes starostuje jeho kamarád, bývalý bulvární novinář Pavel Novotný, přezdívaný Řeporyjec. Občas byl prý viděn na nedaleké benzínce, jež byla jeho hlavním nákupním centrem.
Dan se prezentoval jako přelétavý miláček všech žen, o nichž mluvil jako o Bohyních, ale ve skutečnosti žil celých devatenáct let monogamním životem s o čtyři roky starší Zuzanou Kardovou a s její dcerou Terezou, o niž se prý staral jako o svou. Později účinkovala jako tanečnice v jeho souboru. Se Zuzanou se pět let před smrtí rozešel, ale i potom zůstali přáteli. Dokonce po rozchodu zůstala bydlet v sousedství. A byla to právě ona, kdo se postaral spolu s Danovou sestrou o zpěvákův pohřeb.
O převráceném denním režimu Dana Nekonečného se vyprávějí celé zkazky. Čas byl pro něj jiná dimenze, čas běžel jinudy. Spal ve dne, žil v noci. Jeho manažer vyprávěl, že vstával až večer, objednal si jídlo z nějaké thajské nebo indické restaurace, pak jel na masáž nebo něco podobného a teprve potom začal řešit telefony. Nejaktivnější byl mezi druhou a čtvrtou hodinou noční. Nějak si přitom neuvědomoval, že většina lidí, s nimiž chtěl komunikovat, dávno spí, takže jeho telefonáty v tuhle dobu vytrhovaly přátele a kolegy ze slastného spánku.
Každý, kdo na něj vzpomíná, neopomene také zmínit jeho noční esemesky. Martin Hrdinka dodnes lituje, že si je neschovával. V době, kdy SMS byla omezena jen na nějakých 162 znaků, byly nekonečně dlouhé. Muselo ho to stát hodně času a přemýšlení. Producentka Lucka Hájková na ně také ráda vzpomíná. Byly prý vtipné, měly jiskru. A že ji v nich oslovoval také jako Bohyni, o tom není pochyb.
Dvě tváře Dana Nekonečného svádí k dohadům, že trpěl bipolární poruchou. Na jedné straně až maniakální vystupování na veřejnosti, na druhé skoro neviditelnost, když nemusel být před lidmi. Potvrzuje to i jeho opatrnost v pití alkoholu. Málokdo ho viděl se sklenkou v ruce. Ovšem Zuzana Kardová tvrdí, že v soukromí tomu bylo jinak.
Drogy, další téma, které se o věčně žlutě oblečeném muži často probíralo. Paní Kardová sice po jeho smrti tvrdila, že se ho netýkaly, ale řada indicií naznačuje, že je při nejmenším v první fázi sólové dráhy bral. Už třeba zmíněný umělý chrup – pervitin ničí zuby. Nebo to věčné nejméně čtvrthodinové zavírání se v šatně před koncertem. Jak tam nabíral energii? Magickými obřady? Díváním se do prázdna? Žvýkal houbičky? Nebo si něco cvrnknul? Proměna z nenápadného chlapa na zářícího entertainera podle jeho spolupracovníků až vyrážela dech.
Až pitva prozradila, že trpěl epilepsií. Pečlivě ji tajil před veřejností. Nedbal rad lékařů a předepsané prášky Neurotyp měl sice v koupelně, ale neužíval je.
Konec Dana Konečného
V každém případě nebyl ani alkohol, ani drogy příčinou jeho smrti. Zemřel s největší pravděpodobností 23. března 2019. Příčinou byl „neléčený vysoký krevní tlak, následný infarkt a otok srdce a mozku“. Našli ho až po třech dnech na podlaze v koupelně. Pro lidi kolem něj to byl šok, s nímž se pokusili vyrovnat alespoň velkolepým pohřbem.
Všechno bylo ve žluté barvě. V den pohřbu hořely na okně baráčku v řeporyjské ulici Na Vrchu žluté svíčky. Jeden z jeho přátel dokonce přijel ve žlutém obleku na žluté motorce. Rozdávaly se žluté banány. Nebožtík byl do rakve uložen ve zlatém saku, tygrované košili a s havajským věncem kolem krku. Na rakvi ležel jeho slaměný (žlutý) klobouk. Havajský pozdrav Aloha zněl na každém kroku.
Kolem půl druhé už stála kolem domku celá kolona aut, v níž byli (často také ve žlutém) jeho přátelé a spolupracovníci. Jedna z žen si dokonce oblékla kostým gorily, známý z Danových veřejných vystoupení. Na cestu do Motola se vydala bizarně nazdobená kolona aut, která vypadala spíš jako karnevalová veselice z Rio de Janeira než jako pohřební průvod.
V obřadní síni v Motole kladli jeho přátelé a obdivovatelé k rakvi žluté květiny a slunečnice, nechyběli prý ananasy (rozkrojené, aby vynikla jejich žluť) a plyšoví tygři. V místnosti zněl Nekonečného hlas, tančilo se v rytmu latinskoamerické hudby. I něco pyrotechniky doprovodilo Danův odchod z tohoto světa. Bulvární tisk, který se v popisu pohřebního mejdanu vyžíval, neopomněl poznamenat, že vedení krematoria nepovolilo pořadatelům odpolední pohřební party do publika chrlit konfety. Ale i tak to byl mejdan, jaký v motolském krematoriu ještě nezažili. A když zajížděla Danova rakev za oponu za doprovodu ústřední melodie z filmu Vinnetou, mnozí si řekli, že tohle bylo snad nejlepší zpěvákovo vystoupení za celou jeho kariéru.
Na parte se objevila slova v Danově obvyklém stylu: „Vrrrr, moji milovaní pokrevní bratři a sestry, teď mám tvůrčí tsunami, a prrrroto tu dnes nemohu být s vámi. Přeji vám všem, ať máte krásný život, ať vaše pohoda vzkvétá, ať protančíte každý den svůj život s láskou a radostí. Vaše DNA – Daniel Nekonečný.“
A Znamenáček po letech dodává: „Nějaký čas po jeho smrti přišel covid a já si myslím, že by ho stejně asi nepřežil. To by pro takového člověka sedět dva roky doma na zadku, bez publika, bez příjmu, bez cestování bylo strašné. Skončil by stejně tragicky.“