Disco v polovině 70. let vylétlo v popularitě až na oběžnou dráhu, ale ještě na konci dekády následoval rychlý sešup. Zopakujme několik důležitých údajů z minulého dílu, protože dobře ilustrují, jak hudební průmysl dokáže během pár měsíců prakticky zaříznout celé jedno odvětví. V červenci 1979 bylo v USA šest z deseti nejhranějších skladeb disco, na začátku září už nebyla v top ten jediná. Pořadatelé Grammy po jednom jediném roce zrušili kategorii disco. Velká hudební vydavatelství zavírala disco divize.
Disco je sprosté slovo
„Stalo se z nás oddělení taneční hudby. Disco bylo najednou sprosté slovo,“ vzpomínal pro USA Today Vince Aletti, hudební novinář z časopisu Rolling Stone, který tehdy pracoval jako hledač talentů pro label RFC Records. Taneční hudba byl obrat, jenž se velmi rychle ustálil jak mezi manažery a producenty, tak rozhlasovými moderátory a dýdžeji.
Z disco se stal výraz, ke kterému se nikdo nechtěl hlásit. Symbolizoval komerci a zvuk na jedno brdo, na čemž měly samy labely velkou zásluhu, když se snažily kopírovat úspěšně konkurenční hity a interprety vlastními klony. A umělci v takovém vnímání samozřejmě cítili křivdu, protože pro ně žánr znamenal mnohem, mnohem víc.
„Disco si zasloužilo lepší pojmenování. Nějaký krásný výraz, protože to byla krásná forma umění. Když jste poslouchali disco, byli jste krásní. Byli jste hvězdy,“ pravil kdysi Barry White. Tu tenzi mezi fanoušky a odpůrci, ať už jde o umělce, nebo posluchače, dobře vystihl i Lou Reed, hudebník disku na hony vzdálený. V rozhovoru pro newyorské rádio WPIX v roce 1978 řekl: „Mám to bezmyšlenkovité disco rád. Říká se o něm, že je to pořád dokola a že texty jsou pitomé. No a co? Pitomé a dokola je i válení se na sluníčku. Nemusíme brát pořád všechno vážně.“
Nesmrtelná basa
Vývoj zkrátka nešlo zastavit a disco se po čtyřech letech dominance v hitparádách, rádiích a klubech rychle odporoučelo na smetiště dějin. V té podobě, v jaké zazářilo v Horečce sobotní noci, už se nikdy znovu nevrátilo. Jenže taktéž zcela nevymizelo, naopak. Položilo základy několika žánrům, na které se pak tančilo po celé osmdesátky, devadesátky a řada umělců včetně Lady Gaga nebo Justina Timberlakea si z něj bere inspiraci dodnes.
Nejradikálnější proměnou prošla samozřejmě instrumentální stránka. Velké kapely s dechovými sekcemi vystřídaly synťáky. Elektronika byl zvuk budoucnosti a v tomto směru mutovalo i disco. Na přelomu 70. a 80. let se zrodil žánr hi-NRG (čtený jako high energy), což byl mezikrok mezi discem a housem. Hi-NRG si zachovával pozitivitu, rytmus i určitou lascivitu disco textů, zároveň už ale stál na osekaném nástrojovém obsazení. Sílu mu dodávaly elektronické podklady, které to hrnuly dopředu ve 140 BPM, sem tam na razanci přidávala elektrická kytara, ale to bylo všechno. Písňovou strukturou to pořád bylo disco, ovšem produkované tak, že si znovu našlo cestu do klubů.
Mimochodem, za jednu z prvních hi-NRG, potažmo rovnou house skladeb, je považovaná I Feel Love od Donny Summer. Její autor a producent Giorgio Moroder tehdy předběhl dobu a v éře velkých kapel a orchestrálních aranží přišel s plně elektronickou nahrávkou, což samozřejmě inspirovalo řadu následovníků, a I Feel Love je bezpochyby jedním ze základních kamenů elektronické taneční hudby. Nezaměnitelná bublavá basová linka se stala nesmrtel-nou, dodnes se jí mezi housem, trancem a breakbeatovými dýdžeji říká Moroder bassline. „Jakmile ji jednou uslyšíte, těžko si dokážete představit lepší basu,“ pravil neskromně Moroder v rozhovoru pro časopis DJ Mag. A má pravdu.
Zrození house music
Historie má občas zvláštní smysl pro humor, a tak se stalo, že ve městě, kde disco zemřelo, se rovnou zrodil nový taneční fenomén. V minulém díle jsme popisovali výtržnosti v Chicagu, tzv. Disco Demolition Night. A v témže místě se záhy vyloupla house music.
„Nikdo nemůže určit, kdo vymyslel blues nebo rokenrol, ale není pochyb o tom, že house nám dal Frankie Knucles,“ napsal časopis Rolling Stone v nekrologu poté, co Knuckles nečekaně zemřel v březnu 2014 v nedožitých šedesáti letech. Byl rezidentním dýdžejem klubu The Warehouse (odtud zkráceně house díky místu vzniku), kde začínal pouštěním a mícháním disco a R&B skladeb. Parťáky mu dělali Steve „Silk“ Hurley a Marshall Jefferson a společně experimentovali s hledáním nového tanečního zvuku.
„Když jsem začal vystupovat jako DJ,“ vyprávěl Hurley chicagské novinářce Rondě Racha Penrice, „přišlo mi, že bych měl zkusit něco víc než jenom pouštět písničky jako všichni ostatní. Chtěl jsem mít na každý večer připraveného něco jiného. Takže co začínalo jako re-edity, úpravy písniček tak, abych měl své verze, skončilo nakonec jako vlastní tvorba. Na začátku jsme měli vždycky nějakou disco nahrávku, jedna z nich byla I Can’t Turn Around od Isaaca Hayese. A končili jsme tím, že jsme si z ní každý vytvořil něco vlastního, klidně i několik verzí. Navzájem jsme si půjčovali techniku, třeba automatické bicí, až jsem si koupil vlastní klávesy.“
Zvuk, který Knuckles, Hurley a Jefferson na přelomu 70. a 80. let přinesli do chicagských klubů, byl tak jedinečný a průkopnický, že se dnes označuje jako Chicago house, nejstarší druh house music. A ano, kromě vinylů s disco písněmi i v něm hrála roli „Moroder bassline.“
Zajímavé je, že Frankie Knuckles, jemuž se dodnes přezdívá Kmotr housu, svou tvorbu dával do přímé souvislosti s koncem diska. „Vlastní skladby jsem nezkoušel do roku 1980,“ vyprávěl Knuckles pro Red Bull Music Academy. „Ale pak přišla chvíle, kdy najednou všichni říkali, že je disco mrtvé. Vydavatelství rušila disco oddělení, takže už nevycházely žádné nové použitelné nahrávky, najednou všechno bylo downtempo. To byl okamžik, kdy mi došlo, že musím začít skládat sám, protože jinak nebudu mít co nového hrát a můžeme to v klubu zavřít.“
Obrazně tak můžeme říct, že house music se zrodila na hrobu diska, a ani nebudeme daleko od pravdy. Nový, teď už ryze elektronický žánr válel v tanečních klubech po celá 80. léta a na jeho historii a dopad třeba v Headlineru přijde taky někdy čas, protože je to materiál na samostatný seriál. Linku dalšího směřování taneční hudby v klubech bychom tedy měli načrtnutou, pojďme se ale ještě podívat, jak konec zlaté éry diska ovlivnil mainstream.
Synťákům vstříc
„Chtěl jsem dělat takovou muziku, na kterou jsem chodil kdysi na diskotéky a na kterou jsem tak rád tančil. Funky, trochu elektroniky, ale zároveň hranou živě v klasické kapelní sestavě. Řekl bych, že právě tak vznikl zvuk typický pro Frankie Goes to Hollywood.“ Tak pravil Holly Johnson, když před novináři přibližoval zlomové album Frankie Goes to Hollywood nazvané Welcome to the Pleasuredome. Kromě titulní písně z něj na diskotékách svého času zněly Relax, Two Tribes nebo nesmrtelný ploužák The Power of Love.
Podobnou filozofii zastávala řada umělců, kteří měli na kontě hity dnes považované za esenciální taneční osmdesátkový mainstream. Typickým příkladem jsou Kim Wilde nebo Dead or Alive, jejichž You Spin Me Round (Like a Record) frontman Pete Burns v rozhovorech opakovaně popisoval slovy, že chtěl zkrátka s kapelou složit ryzí disco. Krásně čitelnou písní, v níž cítíme snahu navázat na old school disco a přenést je do synťákových osmdesátek, je Forget Me Nots od Patrice Rushen z roku 1982, jeden z mála podobných hitů, jež se dodnes hrávají a, to je důležité dodat, samplují současnými producenty. Stejně dobře se to povedlo Indeep s Last Night a DJ Saved My Life, které u nás dokonce před pár lety přezpívala Dara Rolins.
Někdo to zvládl, jiní skončili
Není to zkrátka tak, že se noví autoři museli od starého diska distancovat, aby měli šanci zabodovat u publika a labelů. Jen se na to muselo jít trochu jinak. Papírově už to nebylo disco, ten obrat byl skutečně alespoň na nějakou dobu mrtvý. Jak si ale vedli žánroví veteráni a hvězdy? Měli utrum, nebo jejich kariéra pokračovala dál?
Na to není jednoznačná odpověď, každý se s tím popral nějak jinak. Bee Gees, obří hvězdy disco éry, se stáhli z aktivního hudebního života a několik let skládali pro jiné hudebníky.
Chic, jednu z komerčně nejúspěšnějších kapel zlaté disco éry, památná „Disco Demolition Night“ prakticky zničila. Ještě v červnu 1979 byli na špici hitparád s Good Times, ale žádný jejich další singl už se nedokázal prokousat ani do Top 40. Sice hráli dál, ale jejich kapelník Nile Rodgers se dal raději na dráhu producenta, načež v 80. letech dělal s Bowiem, Madonnou nebo Duran Duran.
Kool & The Gang měli ještě v roce 1980 velký hit Celebration, ale pak je potkal stejný osud jako Chic. Úplně vylítli z hitparád a do žebříčků prodejnosti se dokázali vrátit až pořádně s albem Emergency z roku 1984. Na něm ale zásadně překopali zvuk nově stojící především na kytarách a synťácích.
Jakž takž se dařilo držet i Donně Summer, i když její poslední skutečně velký hit She Works Hard for the Money už byl typický osmdesátkový hi-NRG pop v duchu It’s Raining Men od The Weather Girls nebo titulní písně z filmu Flashdance, kterou mimochodem Irene Cera složila s Giorgiem Moroderem.
Na konci 70. let zkrátka proběhl disco armagedon, který někdo přežil, někdo ne. Hudební branže od té doby nezažila takovou vlnu nevole, která by dokázala překopat celý mainstream během několika měsíců. Dá se předpokládat, že by disco stejně odeznělo, tehdejší vývoj v hudební technice, resp. nástup synťáků a elektroniky byl tak výrazný, že na scéně změnil hodně věcí, a taneční hudbu by dřív nebo později do víru proměn strhl taky. Jenže historie byla rychlejší. Tak jako menšiny v USA vynesly v polovině 70. let disco rychle na vrchol, tak rychle jej z něj (nejen) naštvaní rockeři strhli zpátky a zlatá éra disco díky tomu dodnes zůstává jednou z tuze zajímavých kapitol ve vývoji populární hudby i šoubyznysu.