S britskou folkovou scénou se alternativně laděná písničkářka vždycky míjela. Ne snad s nějakým záměrem, jen prostě odmítá tradiční repertoár a raději píše vlastní písně. Je pro ni stěžejní nepřemýšlet optikou jiných, natož někoho z dávných století, soustředí se na autobiografické prožitky, svět sleduje z osobní perspektivy a mezi okamžitě rozpoznatelné momenty její tvorby patří odzbrojující sociální poetika.
To je ta nejsnadnější charakteristika „nefolkové“ Ruth Theodore, ke všemu sedící na kohokoliv s ambicemi vybočit z obvyklých škatulek, takže musíme hlouběji, abychom zjistili, že její hudba nevznikla v hipsterském pokojíku, ale na ulici v drsné komunitě buskerů a mezi squatery. A pokud její přesvědčivý nadžánrový mix chytlavých melodií a názorové sebedůvěry v rychlosti k někomu přirovnat, napadnou nás Ani DiFranco s Anaïs Mitchell; tedy americké písničkářky se společenskou agendou zaměřenou na daleko vnímavější a kritičtější posluchače. Trefit se nebylo složité, ostatně srovnání se nebrání ani Ruth Theodore a vlastně nemá důvod: Ani DiFranco o ní chválou nešetří už dlouho, zařadila ji do katalogu svého labelu Righteous Babe Records a její dvorní kontrabasista Todd Sickafoose nekonvenční Britce už podruhé produkoval album, protože podle něho je v jádru ryzí punkovou sanfranciskou beatnickou básnířkou.
Za čtvrté album Cactacus sklidila v roce 2016 dalekosáhlý obdiv a vešla ve známost coby originálně hrající kytaristka, čemuž odpovídá neobvyklé ladění. To samé platí, když usedá za klavír. Každý učitel z hudebky by před ní zabouchl dveře, jenomže ona nikdy žádného neměla: je samouk a zprvu hrála pouze jedním prstem, což prý nebránilo v tom, aby na ulici zahrála jakýkoliv hit. Ocitla se na ní v Southamptonu ve čtrnácti letech z vlastní vůle: jako buskerka.
Zdokonalila si styl, začala skládat a po studiích sociologie odešla do Londýna, kde aktivistický squat na bezmála dvacet let zaměnila za hausbot. Se svou povahou večtvrti Hackney dokonale zapadla do místní umělecké komunity a založila gypsy punkovou kapelu Victor Menace.
„Vždycky jsem psala hudbu přesahující mé schopnosti ji zahrát, takže jsem postupovala stylem pokus omyl,“ vysvětlila Ruth syrovost prvních, samonákladem vydaných nahrávek. Zvukově dosud nejpestřejší album I Am I Am natočila v Toddově americkém studiu s perkusistou Mathiasem Kunzlim (Regina Spector, Lauren Hill), jazzovým trombonistou Timem Vaughnem, varhaníkem Brianem Marsellem od Johna Zorna a díky grantu si mohla dovolit smyčce a zpěváky z londýnského gospelového sboru.
„Snažím se být tím, kým mně chcete mít, ale zatraceně, vůbec mně to nejde. I ten nejhlasitější zvuk, jaký ze sebe odkážu vydat, se nevyrovná řevu v mé hlavě, když vidím peklo, které na nás valíte,“ slyšíme - shrnutě - od Ruth, řezající do politiků, aféry Windrush, ničitelů přírody, britských fašistů a zmínkou o vlastním otcem zavražděné íránské dívce Rominěa Ashraf připomíná náboženský fanatismus. Vrací se také k době, kdy jí diagnostikovali rakovinu prsu a léčbě uprostřed covidové samoty. „Zůstaňte tím, kým jste a zapomeňte na show, protože ne každý protest potřebuje transparent,“ zpívá ve skladbě Captured a čelist vám z ní padá, protože je vlastně báječně hitově odpíchlá. A tím jsme u největší přednosti Ruth Theodore: její písničkářství přetékající hořkosladkým vzdorem se nemračí, ale doslova svítí. Spíš než pochodovat se zaťatými pěstmi se vám proto chce tančit a zpívat s Ruth „we are the people“.