Obrázek k článku Wolf Alice: Rozkvést se dá navzdory nepřízni osudu. Sledovat Harryho Stylese byla škola
| Ondřej Kubín | foto: Sony Music

Wolf Alice: Rozkvést se dá navzdory nepřízni osudu. Sledovat Harryho Stylese byla škola

Je málo kapel, na které letos byla před vydáním alba upřena taková pozornost. Britští rockeři Wolf Alice se vrací po krátké pauze, které předcházelo obří turné s Harrym Stylesem. Čtvrté album The Clearing vychází nově u velkého labelu. A i z koncertů, které skupina odehrála v létě, byla patrná ohromná energie a aura, kterou kolem sebe tahle parta má. Jsme v Berlíně, den po exkluzivní klubové show a na rozhovor přichází celá kapela…

Přede mnou sedí zpěvačka Ellie Rowsell, kytarista Joff Oddie, baskytarista Theo Ellis a bubeník Joel Amey. Na úvod se jich ptám na jejich dojmy z hraní v malém klubu, kde jsem je včera viděl, ve srovnání s arénami, kde vystupovali s Harrym Stylesem. Joff se směje: „My jsme na malé kluby zvyklí mnohem víc než na stadiony.“ Theo navazuje: „Hráli jsme teď asi jedenáct takových malých koncertů a mezi nimi pár festivalů. Bylo to fajn, dostat se do hraní zpátky zrovna takhle, připomenout si repertoár a taky jak vystupovat na pódiu. Před velkým davem je to někdy paradoxně snazší než v malém klubu, kde lidem vidíte do tváře.“

Co si myslíte, že vám jako kapele přineslo to turné s Harrym Stylesem?

Joel: Dostalo nás před spoustu nových posluchačů, což bylo super. Nejdřív jsem se bál, že nás sežerou zaživa, protože je zdržujeme od Harryho, ale nakonec byli naší hudbě otevření a přijali nás moc hezky. A sledovat Harryho Stylese je velká škola v práci s publikem, protože on dokáže i ve velké hale navodit atmosféru menšího klubu.

Ellie, u práce na novém albu The Clearing vás prý ovlivnilo, když jste viděla dokument Get Back o Beatles.

Ellie: Beatles jsou taková legenda, že nám už skoro nepřipadají jako skuteční lidé, takže bylo zajímavé a zábavné je vidět, jak blbnou ve studiu a jak skládají písničky úplně normálně a není v tom žádné velké tajemství. Prostě vyzkoušejí víc různých věcí a pak si jdou dát kafe. Neexistuje na to žádný recept, jak napsat dobrou písničku.

Takže jak jste skládali na nové album vy?

Ellie: S písničkami většinou začínáme samostatně, pak je přineseme ostatním a vylepšujeme a dotahujeme je společně. Někdy nahráváme i jednu nebo více demo verzí, než jdeme do studia točit finále.

O čem pojednává váš nový singl Bloom Baby Bloom?

Ellie: Jsou tam témata moci a osobního vývoje. A napříč celým albem se objevuje motiv předstírání, ať už to je každodenní maska, kterou se někdy chráníme před okolím, nebo nějaký výstup hrané odvahy. Chtěli jsme, aby ta písnička byla expresivní, a taky jsme v ní vzali určitá rokenrolová klišé a přepracovali je tak, aby nám seděla a bavilo nás to.

https://www.youtube.com/watch?v=lBGcloF8LIY&list=RDlBGcloF8LIY

V refrénu se zpívá, že každá květina musí sousedit se špinavou hlínou. Květinu chápu jako protagonistku té písně, ale co znamená ta špína?

Ellie: Není na to jedna správná odpověď, doufám, že posluchači se do toho vcítí a doplní si tam konkrétní význam sami. Ale v zásadě zpívám o tom, že rozkvést se dá navzdory nepřízni osudu, takže špína může být nějaká špatná situace, špatné místo, špatný člověk.

Joffe, nedávno jste měl projev před parlamentní komisí na téma podpory hudby. Jak to teď v Británii s živou muzikou vypadá?

Joff: Mluvil jsem tam o poplatku, který by některé organizace chtěly zavést u vstupenek. Konkrétně by to byla jedna libra z každého lístku na stadionové koncerty a výtěžek by se investoval do malých klubů a začínajících umělců. Protože tenhle sektor na tom teď není moc dobře. Hodně klubů se zavírá a pro muzikanty je dnes vyrazit na turné těžší než před pár lety, protože všechny náklady vystřelily nahoru, přitom ale koncertovat je potřeba, aby kapela rostla a stala se soběstačnou. Takže pokud tady chceme mít novou generaci umělců, musíme jim pomoct, nemůžeme se spoléhat, že se to nějak zvládne samo.

Myslíte, že se to zlepší?

Joff: Když budu úplně upřímný, tak spíš ne, přinejmenším v blízké budoucnosti. Válčí se na Blízkém východě, válčí se v Evropě, zdražuje se benzín a to všechno má a bude mít dalekosáhlé důsledky. Nemyslím si, že kultura bude pro Británii ještě nějakou chvíli prioritou, i když já bych si přál, aby byla.

Britským kapelám navíc zkomplikoval zahraniční koncertování i brexit.

Joff: Jo, brexit – to jsme se my Britové rozhodli, že si úplně zbytečně zkomplikujeme život.
Joel: Asi se nám zdálo, že věci jdou příliš dobře.

Jak vnímáte cestu vaší kapely od začátků, kdy jste během turné přespávali u kamarádů, až sem?

Ellie: Až do luxusního hotelu? Je to super!
Theo: Jsem pyšný na to, co jsme dokázali, a kam jsme se dostali. Myslím, že jsme společně rostli jako kapela i jako jednotlivci a máme štěstí, že jsme se vlastně celé naše dospělé životy mohli opřít o naše vzájemné přátelství. Sóloví umělci to musejí mít mnohem těžší.

S novou deskou jste se přesunuli k velkému hudebnímu vydavatelství. Co vám ta změna dává? A mění to něco na vašem tvůrčím procesu?

Joff: Je to příležitost dělat věci jinak. Není to tak, že bychom utíkali od našeho starého labelu Dirty Hit, ale chtěli jsme po třech albech zkusit něco nového. Sony nám nechává volnost dělat to, co chceme, a pak hledají, jak nás v tom mohou podpořit. Neříkají nám, co máme a nemáme dělat. A v tvorbě máme úplnou svobodu, což jsme naštěstí měli vždycky.

Z čeho jste čerpali pro album The Clearing? Já tam slyším hodně vlivů popu a rocku sedmdesátých let.

Ellie: Ano, zajímalo nás období, kdy populární hudbu hrály kapely a hrály ji na skutečné nástroje. Takže sedmdesátky a šedesátky, to byl náš základní stavební kámen.

https://www.youtube.com/watch?v=UXOgzXmd5Zo&list=RDUXOgzXmd5Zo

V textu skladby Sofa se zpívá o tom, že jste neodjeli do Kalifornie, ale zůstali jste „trčet“ ve čtvrti Seven Sisters na severu Londýna. Lákalo vás někdy odstěhovat se do Los Angeles? Láká vás to pořád?

Ellie: V určitém bodě života se už můžete ohlížet za věcmi, které jste udělali, ale také za věcmi, které jste neudělali, a za sny, které jste si nesplnili, a za cíli, které se mezitím proměnily. Kalifornie tady představuje ten stereotyp ve smyslu „jednoho dne odjedu do Hollywoodu a budu slavná“. Jednu dobu mě to opravdu lákalo, ale to už bylo dávno.

Nakolik autobiografické to album je, co se týče textů?

Ellie: Je autobiografické do určité míry. Vždycky čerpáte z vlastních prožitků a pak je adaptujete do něčeho, co stojí za píseň, a zároveň je upravíte tak, abyste byli ochotni to sdílet. To album je osobní, ale ne doslovné.

Joele, v písni White Horses máte i vokální party. Napsal jste si sám i text?

Joel: Ano, sloku a refrén. Vychází to z jednoho mého dema, které bylo hodně hrubé, ostatní k tomu pak vymysleli předrefrén a mezihru.

Živé verze vašich písní jsou často tvrdší než ty studiové. Je to záměr?

Joff: Naživo to mnohdy bývá energičtější, je to přirozené a nebráníme se tomu. Jsme nadšení, že můžeme být na pódiu a ideálně nám energii dává i publikum, tak se do toho klidně opřeme.
Theo: Myslím, že tak to má většina kapel.
Joel: Já kolikrát hraju podobně jako ve studiu, ale když jste pár metrů od pódia, tak vás ty bicí praští do ucha víc.

Seznamte se

Wolf Alice založili v roce 2010 zpěvačka Ellie Rowsell a kytarista Joff Oddie jako akustické duo, o dva roky později se k nim připojili ještě basák Theo Ellis a bubeník Joel Amey, od té doby kapela hraje v neměnné sestavě. Na kontě má celkem čtyři nejen kritikou chválené studiové desky, nejnovější The Clearing vyšla letos v srpnu.