Yungblud: Kašlu na tlak. Je mi 27 let a za rok můžu být klidně mrtvý

A jaká že ta deska bude? „Když jsme se rozhodovali, jak ji natočíme, vzpomněl jsem si sám na sebe, když jsem jako devítileté skákal na posteli. Chtěl jsem být Freddiem Mercurym, Billym Joelem, Mickem Jaggerem nebo Davidem Bowiem,“ vypráví Yungblud. „Proč už se dnes nedělají takové desky jako tehdy? A tak jsme se rozhodli, že moje deska bude rocková opera!“

Rád bych ti řekl příběh. Je rok 2018, pár týdnů po vydání tvého debutu 21st Century Liability. Poslouchám váš koncert na festivalu na Slovensku. Odpoledne, v malém stanu pro pár stovek lidí. Nikdy předtím jsem o vás neslyšel, ale zapamatoval jsem si tě a od té doby tvou kariéru sleduju.

Už v té době jsme se snažili nebýt jen obyčejnou kapelou, ale vytvořit nějaké hnutí – aby nás fanoušci milovali nejen pro naši muziku a koncerty, ale i pro to, jací jsme. Za každého jednoho fanouška jsme strašně vděční. Brzy vydáme novou desku. Máš se na co těšit, bude to rocková opera!

Cože? To je dost zvláštní koncept.

Bude to asi moje nejambicióznější deska. Když jsme se rozhodovali, jak ji natočíme, podíval jsem se na sebe, když jsem jako devítiletý skákal na posteli. Kým jsem tehdy chtěl být? Chtěl jsem být Freddiem Mercurym, Billym Joelem, Mickem Jaggerem nebo Davidem Bowiem! Proč už se dnes nedělají takové desky, jako se dělávaly tehdy? Takže jsme rozhodli, že naše deska bude rocková opera. Cítím, že se rocková hudba vrací, že brzy budou na vrcholech žebříčků opět hlavně rockoví muzikanti. Nejlepší věc na rockové hudbě je, že se vrací ve vlnách: vlna metalu, vlna glamrocku, vlna punku, vlna hadcoreu a uvidíš, že teď přijde vlna dobrého starého rocku. Přitom je to nejtěžší žánr. Nemůžeš nafejkovat rokenrol, nemůžeš jen předstírat, že jsi rokenrolová hvězda, lidé ti to neuvěří. Lidé tu energii poznají. Když tam není, neuvěří ti.

Ta deska je už hotová? Kdo ji produkoval?

Ano, je víceméně hotová, a produkoval jsem ji já spolu s Mattem Schwartzem, se kterým jsem dělal svůj debut. Pracovali jsme na ní v malém týmu ještě s mým kytaristou. Bylo to strašně moc práce, ale vlastně jsme se jen snažili udělat desku, jakou bychom chtěli poslouchat my.

Co tě inspirovalo při psaní textů? 

Víš, co je šílené? Je to poprvé, kdy jsem texty nepsal hlavou, ale srdcem. Dosáhl jsem v kariéře určitého bodu, kdy jsem se rozhodl, že za sebe nechám mluvit svého ducha. Když otevřu své nitro, začnou se dít kouzla, a já věřím, že se nám to fakt povedlo. Dokud jsem neměl husí kůži, nebyl jsem spokojený. Jsou autoři, kteří tohle umí skvěle, třeba Bono z U2 nebo Chris Martin z Coldplay. Když tě písnička nezasáhne přímo do srdce, není to dobrá písnička. 

Rád bych ještě slyšel o tom, co se stalo mezi koncertem, kdy jsem tě viděl prvně, a momentem, kde jsi teď. Hraješ v hlavních časech na největších festivalech, vyprodáváš haly.

Mám pocit, že to bylo něco naprosto šíleného. Snažil jsem se něco sdělit a lidé po celém světě si mé písničky vzali za své a věří mi. Na to jsem v životě nejpyšnější. Ta komunita! Nestal jsem se slavným díky nějaké podivné talentové soutěži nebo díky bizáru. Tam, kde jsem, jsem se dostal i díky všem fanouškům, díky každému koncertu, který jsem odehrál, díky každému festivalu, který mi dal šanci. Když se dneska lidé podívají na stage a zeptají se, jestli dokážu takový festival headlinovat, odpovím jim: „Já vám kurva ukážu, že dokážu!“ Umím strhnout sto lidí, ale i sto tisíc. Jsem v pozici, kdy mě lidi milují i nenávidí. Ale i ti, co mě nenávidí, musí uznat, že jsem tady za ty roky odvedl pořádnou práci.

Zároveň ale musíš být pod velkým tlakem.

Samozřejmě že jsem pod tlakem. Ale je mi 27 let a za rok můžu být klidně mrtvý. Takže srát na to! Kašlu na tlak, dělám to, co miluju. Dělám písničky a vždycky ze sebe vydám úplně všechno. Mám svoje fanoušky, svoji komunitu, a komu se to nelíbí, ať si trhne. Už jsem v pozici, kdy si to můžu dovolit říct. Když se zeptáš devatenáctiletého kluka, jestli mu vadí, že ho někdo pomlouvá, odpoví ti, že ne. Ale vevnitř ho to mrzí, což je přirozené. Já už jsem ale dál.