V jedné z brněnských kaváren jsem se sešel se zpěvačkou Barborou Hora, kytaristou Dagem Marklem a bubeníkem Danielem Vladíkem. A na úvod mě zajímalo, jak se vlastně nevšední skupina se dvěma zpěvačkami dala dohromady.
Barboru jsem vídal na pódiích jako písničkářku s kytarou a najednou se zjevila jako jedna z frontmanek nové skupiny. Takže první otázkou mířím hlavně na ni. Co tě vedlo k založení kapely?
Bára: Ono to bylo opačně. My jsme úplně na začátku začali hrát se Soničkou, ale to jsou fakt úplně pravěký věci. Vzájemně jsme se podporovaly v tvorbě, hrály jsme zvlášť moje písničky a zvlášť její písničky a jenom jsme v nich dávaly dohromady naše hlasy. Potom se přidali další muzikanti a začali jsme tvořit nové písničky. To bylo tak před třemi čtyřmi lety, docela dávno. Byla jsem trošku frustrovaná z toho, že to všechno hrozně trvá a stagnuje a rozhodla se udělat bokem svůj sólový projekt, abych ze sebe mohla některé věci dostávat rychleji. Takže jako první vznikla kapela, až potom jsem začala hrát sama. Tím se pro mě všechno najednou uvolnilo a přestala jsem na lidi v kapele tlačit. Některé z těch úplně prvních písniček jsou dokonce i na albu Bruises.
Pokud to tedy chápu dobře, tak whyohwhy už od prvopočátku vznikli na souhře vašich dvou hlasů?
Barbora: Ano, tak se to dá říct.
Líbí se mi, že Sonin hlas nevyužíváte primárně jako zpěv k vyjádření textu, ale spíše jako další hudební nástroj…
Bára: To byl samozřejmě od začátku záměr, aby to na nich stálo.
Dan: To, že považuješ Soniččin vokál za další hudební nástroj, myslím souvisí s tím, že ona pasáže, ve kterých se nezpívá, doplňuje svým hlasem. Protože může a protože to umí. Já se musím přiznat, že mě osobně právě ty vokály oslnily natolik, že jsem se k whyohwhy nakonec přidal. Soničku jsem sice znal, ale nikdy předtím jsem ji neslyšel zpívat. A když jsem ji uslyšel, řekl jsem si: Ty vole to je úžasný, takhle nezpívá nikdo.
Zasněná atmosféra vaší muziky dle mého vychází z textů. Jak jsou pro vás důležité, i s přihlédnutím k tomu, že zpíváte anglicky, a že je proto přenos sdělení, která obsahují, na posluchače složitější?
Bára: Nevím, jak pro kluky, ale pro mě hodně, protože je píšu. Teď jsme se bavili o tom, že bych ráda příští nahrávky dělala jinak. Abychom v kapele víc mluvili o tématech písní a co pro nás znamenají. Abychom prostě čerpali nápady z nějaké vzájemné konverzace. Protože album Bruises, a vlastně je to tak i přiznaný, obsahuje písničky posbíraný za těch pár let, co spolu tvoříme. Jsou to moje pocity a modřiny, ze kterých jsem měla potřebu se nějakým způsobem vypsat. Proto jsou pro mě ty texty důležitý. Ale asi je pro mě důležitější se z toho vypsat, než aby posluchači texty vyloženě pochopili. Proto se z pocitů vypisuju pomocí metafor, a možná i proto píšu texty v angličtině. Přijde mi prostě dobrý, že si v nich člověk ve finále najde, co jeho samotného trochu bolí nebo pálí. Kdybych chtěla, aby mně české publikum na první dobrou rozumělo, tak bych to psala daleko konkrétněji a psala bych texty česky.
Angličtina pro mě je prostředek k tomu cítit se svobodněji. A také mi přijde, že v angličtině smutek nezní tak pateticky jako v češtině.
Dan: Přiznám se, že asi jako většina českého publika nedokážu anglický text vnímat na první dobrou. Zpěv je pro mě skutečně spíš jako další nástroj. Vím, že slova mají nějakou rytmiku, vím, že frázování je uděláno tak, že sedí do melodie songu, a podobně. Ale když chci text pochopit, musím si ho přečíst nebo slyšet vícekrát. Když začne Bája ve zkušebně zpívat nějakou novou písničku, nějak tuším, o čem je. Cítím z ní emoci. Ale stejně si to potom musím přečíst.
Dag: Je pravda, že u českých textů taky zpozorním mnohem víc, protože jsou srozumitelnější. Ale tím si nestěžujeme na to, že holky zpívají anglicky. V naší muzice angličtina dokáže zprostředkovávat emoce, i když posluchač úplně nerozumí každému slovu.
Na křtu alba Bruises v Kabinetu Múz jste ale na závěr koncertu hráli nový song s českým textem. Byl to pokus nebo je to nějaký příslib do budoucna?
Dag: Ano, to je úplně nová věc, kterou Bája začala hrát na zkoušce, a přišla nám úplně geniální. Právě v kontrastu s angličtinou, která na koncertě celou dobu zněla, mi to přišlo jako hezký gesto.
Bára: Je to spíše pokus. Já jsem si ji začala brnkat ve zkušebně a dodnes si pamatuju obličeje kluků, když zjistili, že zpívám česky.
Dan: Protože já jsem z toho byl úplně odvařenej. Ten text je mimochodem moc pěknej.
Dag: No ale zároveň mě to chvilku zmátlo. Chvíli jsem nevěděl, jestli Bája zpívá anglicky nebo česky. Ona je čeština oproti angličtině taková hranatější. Ale tahle písnička si držela zaoblenost.
Bára: Přijde mi dobrý, že jsme si to vyzkoušeli. Teď víme, že to funguje a že s tím i do budoucna můžeme pracovat.
Jak už tady zaznělo, atmosféra vašich písniček je poměrně temná a melancholická. Jste spíše optimisté nebo pesimisté? Máte rádi melancholii nebo smutek?
Bára: Nevím, ale myslím, že jsem optimista. Obecně mi však přijde snazší se vypsat z něčeho, co mě trápí, než psát o něčem, co mi dělá radost. Ale nerada bych se zasekla na tom, že to musí být smutný nebo melancholický, protože by mi nedávalo smysl dělat to jenom proto, aby to takový bylo. Já třeba písničky na albu nevnímám všechny jako smutný. Prostě jsou o věcech, které mě trápily, a tím pádem mají melancholickou náladu. A do budoucna máme i nějaký pozitivní nápady, písničky postavené na naději. Obecně mám ale sama ráda melancholickou muziku.
Dag: Pro mě je smutek fet. Já ho stopuju, vyhledávám. Neskutečně mě uklidňuje a vždycky mě úplně zkalibruje. Většinou, když se vracím třeba z hospody v ranních hodinách, poslouchám smutnou hudbu, a to je jako spadnout do peřinek. Dělá mi to moc dobře.
Dan: Smutek, zmar, prostě deprese. Já to mám taky tak, já se v tom cítím bezpečně. Moc tomu rozumím. Třeba Shallov. to umí skvěle. Když začnou hrát, tak mě to vždycky úplně obejme. Přitom je to smutná a melancholická hudba. Poslouchám je a jsem jako Jób, ten trpící muž, a je mi dobře.
Takže album je venku, třikrát jste ho pokřtili. Jaké jsou vaše další plány?
Dan: Budeme hrát na několika letních festivalech, který ještě nejsou oznámený, takže se o nich nemůžeme zmiňovat.
Dag: Ale Beseda už je oznámená.
Dan: Tím pádem tedy budeme hrát na Besedě v Tasově, na což se moc těšíme.
Dag: Nedávno jsme vydali nový klip k písničce moving sand a na květen máme domluveno takové mini turné, v rámci kterého navštívíme i Slovensko.
Dan: No a dnes, než jsme se s tebou sešli, jsme se domlouvali na plánech na nahrávání druhého alba. Mohlo by to teoreticky vycházet někdy na podzim.
Chápu to tedy tak, že kontinuálně pracujete na novém materiálu. Na co se můžeme těšit?
Dan: Samozřejmě tvoříme dál. A myslím, že určité instrumentální změny tam budou.
Bára: Paša pořád hodně básní o zapojení nějakého uvědoměle a funkčně použitého synťáčku. A já tak trochu sním o tom, že odložím kytaru. Alespoň třeba na jeden song. Protože já Soničce trochu závidím, samozřejmě v dobrém, že se nemusí soustředit na dvě věci. Takže ano, o nějakých instrumentálních změnách přemýšlíme. A také o tom, že by bylo fajn, kdybychom spolu více mluvili o tématech i o formě. Taky by se mi líbilo, kdyby i ostatní členové kapely přicházeli se svými věcmi, přinášeli nějaké prvotní nápady, beaty, riffy a podobně, na kterých bychom stavěli nové písničky. Ono už to tak pomalu začíná fungovat a směřuje to k tomu. Za to jsem ráda.
Seznamte se
Skupinu whyohwhy tvoři pětice Soňa Amran (zpěv), Barbora Hora (zpěv, akustická kytara), Dag Markl (kytara), Pavel (Paša) Boika (basa) a Daniel Vladík (bicí). Společně tvoří muziku postavenou na neotřelém přístupu k vokálům a synergii hlasů Soni Amran a Barbory Hora, zvukové souhře elektrické a akustické kytary a celkové organické sehranosti všech nástrojů. Žánrově whyohwhy lavírují, dominuje však slowcore a dream-pop, ale je u nich možné slyšet i vlivy shoegazu. Více o jejich muzice si můžete přečíst v recenzi alba Bruises v březnovém čísle Headlineru. Letos v únoru jsme je zařadili do žebříčku 50 nadějí české hudby.