Kytarista Casper Hatlestad a klávesista Benjamin Rekstad studovali jazz a ve škole měli řadu dalších projektů. Pro We Are Domi se rozhodli po začátku pandemie. Tehdy si Dominika svou kapelu, která hraje hudbu blízkou skandinávskému popu, přivezla do rodných Pardubic, kde spolu spadli rovnou do více než třítýdenní karantény, která stmelila jejich přátelství. „Stala se z nás jednotka, kterou jen tak nerozdělíte,“ směje se Casper během rozhovoru pro Headliner.
Na co se na Eurovizi nejvíc těšíte?
Benjamin Rekstad: Jsem nadšený velikostí celé akce. Nemůžu se dočkat, až konečně předvedeme, na co se teď ještě pár měsíců budeme poctivě připravovat.
Dominika Hašková: I já se těším na setkávání s ostatními hudebníky. Ještě nedávno člověk nemohl chodit na tolik koncertů a různých akcí, jako jsme bývali zvyklí, a já se vždy s lidmi setkávala ráda, takže už představa, že tam bude mnoho hudebníků z různých zemí, je báječná. V hlavě mám takový vysněný scénář, jak se tam všichni sejdeme, padneme si do oka a po večerech spolu budeme zpívat u piana. Vím, že to je ujeté, ale já si to tak představuji. A samozřejmě mě těší, že budeme vystupovat na největším pódiu, na jakém jsme kdy hráli. To je ale zároveň něco, co mě trochu děsí, i když takovým tím hezkým způsobem.
Casper Bjelland Hatlestad: Ben i Dominika zmínili tu velikost a já se jim nedivím, protože až poté, co jsme se stali součástí, jsme si uvědomili ten reálný rozměr a dosah, jaký Eurovize v Evropě má.
Dominika se v minulosti účastnila soutěže Československo má talent. Máte i vy, Bene a Caspere, nějakou zkušenost s televizními kamerami?
Ben: Vůbec nic podobného jako Dominika jsem nezažil, vlastně jsem se s kamerou setkal jen při natáčení videoklipů naší kapely. Až teď jsem nasbíral první čerstvé zkušenosti díky národnímu kolu Eurovize, po semifinále množství mých zkušeností naroste exponenciálně. Musíme si na to teď rychle zvyknout, ale pro mě to není hlavní zdroj úzkosti, která je se soutěží spojená. Ta nepramení z kamer, ale ze všech těch lidí, kteří jsou za nimi a na druhé straně televizní obrazovky.
Jak jste si, Dominiko, své účinkování v talentové televizní soutěži užila? Dá se to podle vás v něčem srovnat s tím, co vás čeká?
Dominika: Hlavně nevím, jestli můžu srovnat svůj vlastní přístup. Účastnila jsem se před jedenácti lety a jako teenager věci prožíváte a vnímáte jinak. Nicméně si vybavuji, že jsem si natáčení užívala. Byla to pro mě zábava, jsem totiž docela extrovert, takže jsem radši před kamerou než za ní. Vystupuji před lidmi, nebo spíš pro lidi, ráda. Nicméně nyní jsem nadšená z toho, že do toho nejdu sama, ale budu tam se svou kapelou. Budeme tam spolu, můžeme vtipkovat a dělat si legraci, trochu to napětí shodit. Nebudu tam tentokrát sama, ale se svými nejlepšími přáteli. Bude to teď v dospělosti jiné, myslím, že ještě o hodně lepší.
Tvrdíte, že přátelství je superschopnost vaší kapely. Na čem je založené?
Casper: Na společně prožitých lockdownech v Anglii a v Pardubicích. Nějakou dobu jsme spolu bydleli a stala se z nás jednotka, kterou jen tak nerozdělíte. Jsme na stejné vlně. Nebojíme se říkat si věci narovinu. Ať už jde o hudbu, oblečení, vystupování.
Dominika: Oblečení? Jako že bych ti řekla, že nesnáším, co máš na sobě?
Casper: Měl jsem teď na mysli naši debatu o kostýmech pro Eurovizi. Ne že bychom se vyžívali ve sledování toho, co má kdo na sobě.
Dominika: Je to tak. Karanténa v Pardubicích a všechny tyhle věci nás ještě víc sblížily. Covid byl nanic, ale tohle mu můžeme uznat.
Poznali jste se na univerzitě v Leedsu. Co konkrétně vás svedlo dohromady?
Casper: S Benem jsme hráli v několika kapelách. Odhadoval bych, že jsme jich na škole i po jejím skončení měli tak deset. Důvod, proč jsme si nechali právě tuhle, je samozřejmě už zmíněné přátelství, ale také, že jsme cítili, že spolu dokážeme napsat dobrou hudbu. Vzájemně se při skládání, hraní a obecně při práci inspirujeme. Všichni téhle kapele věříme a chceme to dokázat. Chceme, aby žila.
Jak vaše kapela fungovala ještě v Anglii?
Ben: Nebylo to tak navážno jako teď. Samozřejmě jsme jí věnovali hodně energie a přistupovali k ní seriózně, ale jak Casper zmínil, měli jsme i jiné skupiny, a tak jsme neměli tolik času se soustředit jen na nás. To přišlo vlastně až s covidem – díky společnému bydlení jsme přirozeně získali daleko víc času pro tento projekt. Protože nás to hodně bavilo, rozhodli jsme se na něj vsadit.
Máte vlastně smlouvu s nějakou nahrávací společností?
Dominika: Nejsme u žádného labelu. Nechtěli jsme si stavět velký tým v době, kdy bychom ho neměli pořádně z čeho zaplatit. Proto se o nás zatím dá mluvit jako o zcela nezávislé kapele. Když někoho potřebujeme, obracíme se na naše talentované přátele, kterých máme naštěstí požehnaně. A pak tu máme Caspera na statistiky, Ben je dobrý na videa a Instagram, já na sebe zase beru většinu mluvení tady v ČR, protože kluci ještě česky úplně nemluví. Uvidíme, jak to s námi bude do budoucna, protože teď práce hodně přibylo.
Loni jste chtěli vydat EP, zatím ale došlo pouze na singly…
Dominika: Měli jsme to v plánu, ale pro nás to bude debut. A když vydáváte debut, chcete jet na turné. A protože na to nebyla dobrá doba, rozhodli jsme se to odložit a pouštět ven jen singly. Byla by škoda vydat naše vymazlené děťátko a nemoci koncertovat. Každopádně nyní se to blíží, nehodláme do konce života jenom vydávat singly.
Vaše hudba má blízko k severskému popu. Myslíte, že byste obstáli i doma v Norsku?
Ben: Doufám, že ano. Bylo by hezké, kdyby se naše hudba líbila i tam, kde jsme vyrůstali. Jsme norskou hudbou přirozeně hodně ovlivnění, a nejen my dva, ale i Dominika ráda poslouchá novou norskou hudbu. Měl bych radost, kdyby tato náklonost byla vzájemná a v Norsku by ocenili, co tvoříme.
Kam byste se svou hudbou rádi zamířili?
Ben: Všude! Chceme hrát všude.
Casper: Do Evropy pro začátek. Evropské turné je vysoko na našem seznamu snů. A byl to i jeden z důvodů, proč se nám zdálo rozumné se přestěhovat do Česka. Je oproti odříznuté Británii i Norsku pěkně v centru.
A jak vypadá kompletní seznam snů?
Ben: Je to prosté – pokud na nás budou chodit lidi a budou s námi zpívat naše písničky, budeme šťastní.
Dominika: Bylo by krásné, kdyby nás hudba uživila. To byl vždycky můj sen. Přála bych si mít kolem sebe milou komunitu lidí, kterým naše písničky dělají radost. Je to klišé, ale je to tak. A taky sním o koncertech na dobrých festivalech.
Casper: Chtěl bych cítit, že má naše hudba pro někoho význam. Ať už ten, že se ho dotknou slova, nebo ho roztancuje. A když Dominika zmínila festivaly, musím zmínit ten svůj vysněný. Dánský Roskilde!
Když jste přišli do České republiky, objevili jste na zdejší hudební scéně něco, co vás nadchlo?
Casper: Měli jsme možnost se porozhlédnout na Rock for People. Tam jsem objevil spoustu dobrých českých kapel.
Dominika: I Love You Honey Bunny byli skvělí. A viděli jsme spolu Českou filharmonii, to bylo krásné.
Ben: A samozřejmě dobrý způsob, jak objevit zdejší kapely, bylo národní kolo Eurovize. To byl takový výběrový balíček a na mě udělaly skvělý dojem všechny písně, které zazněly.
Čí to byl vlastně nápad přihlásit se do Eurovize?
Dominika: Mám pocit, že jsme k tomu dospěli všichni v podobný čas. Nikoho jsme nemuseli přesvědčovat, jakmile ten nápad padl, byli jsme všichni tři pro.
Ben: Napadlo nás to ve stejnou chvíli poté, co nám o své zkušenosti vyprávěli Lake Malawi. Jeli jsme s nimi v jednom autě po onom zmiňovaném společném koncertu a oni zněli dost nadšeně. Takže když jsme dorazili domů, podívali jsme se na sebe a řekli si, že bychom do toho měli jít. Jsem šťastný, že jsme dostali příležitost reprezentovat Českou republiku.
Casper: Ano, za to děkujeme. Cítíme velkou zodpovědnost. A děkujeme za veškerou podporu, která nám dodává energii.
Vaše soutěžní píseň Lights Off vznikla na songwriting campu. Vyhovovalo vám skládat tímto způsobem?
Dominika: Naprosto. Jela bych na další třeba hned zítra. Zajímavé je, že když jsme se dozvěděli, že Lights Off vybrali, byla to úplně čerstvá skladba, dalo by se říct nehotová. Demo, které vzniklo asi za tři hodiny, bylo ještě tanečnější. S naším norským producentem jménem Einar Eriksen Kvaløy jsme se ale pak na tři dny zavřeli do studia, trochu jsme tam vyšilovali a tu písničku jsme hodně změnili, aby víc odpovídala naší koncertní představě. Mám z ní velkou radost.
Celý rozhovor vyšel v únorovém Headlineru.