Vaše předchozí album Ha Ha Heartbreak je rozchodové. Přiblížíte mi v hudební i osobní rovině cestu od něj k aktuální desce Karaoke Moon?
Minulé album vznikalo organicky s kapelou ve studiu, jako v 70. letech. S další deskou pak vždycky chcete jít proti tomu, co jste dělali předtím. Tentokrát jsem chtěl zase použít víc elektroniky a dělat hudbu víc jako producent. Trochu jako u mého prvního alba, které jsem celé složil sám a hodně jsem při tom používal smyčky.
Osobně se teď cítím líp, vyléčil jsem si zlomené srdce, koupil dům v Gentu, pořídil si psa. Zkrátka trochu jsem se usadil, což mi dalo možnost vydat se na spirituální cestu, protože když se cítíte dobře, máte na tyhle věci kapacitu. Bral jsem psychedelika, zkoušel hypnózu, zapisoval sny. Chtěl jsem čerpat inspiraci z nevědomí, protože už mě nebavilo skládat písničky normálně. Udělat rozchodové album je velmi snadné, v tu chvíli nemůžete myslet na nic jiného, a písničky se píšou samy. Kdežto když se cítíte v pohodě, musíte je víc hledat.
Jaká byla hypnóza?
Byl to pro mě experiment, zajímalo mě, jestli se v ní dokážu přiblížit své kreativitě. S hypnoterapeutem jsem pod hypnózou vedl dlouhé rozhovory a všechny si nahrával. Pak jsem z toho čerpal inspiraci pro písničky. Jednou jsem si donesl klávesy a pod hypnózou půl hodiny improvizoval. Vzal jsem si z toho pak různé melodické útržky. Třeba motiv ve skladbě JackyN.
Ta sezení pod hypnózou si pamatujete?
Ano, pamatuju. Původně jsem měl zkreslenou představu – jako z filmů –, že budu úplně mimo. Ale tak to nefunguje. Pořád si uvědomujete, co děláte, všechno ale plyne snadněji. Myslím, že je to v tomhle ohledu podobné jako s psychedeliky.
Jaké textové nápady jste z hypnózy získal?
Třeba skladbu No Surprise, ve které zpívám „přivlastnil sis zásluhy za píseň, která se
na obloze napsala sama“. Mluvili jsme s terapeutem o tom, odkud se berou písničky, a říkal jsem, že mám pocit, že je nepíšu sám, že jsou pro mě napsány a já jim jen dávám průchod. Umělci to říkají často, je to trochu klišé. Pak se mě ale terapeut zeptal, odkud přesně ke mně ty písničky přicházejí, a já mu odpověděl, že z Měsíce Karaoke.
Co jste si odnesl z užívání psychedelik?
Velmi osobní věci. Když skládáte písničku, samozřejmě chcete, aby byla upřímná, do některých věcí ale ostatním nic není. Proto používáme poezii a metafory, abychom mohli říct něco, co ve skutečnosti nechceme se světem sdílet, ale co přitom potřebujeme zpracovat. Abych odpověděl na otázku – právě to si nechám pro sebe.
Nevím, jestli znáte Junga a archetypy; každý v sobě máme vnitřního válečníka, hada a tak dál, jsou to symboly. S psychedeliky nebo ayahuaskou tyhle věci vypluly na povrch. Najednou jsem měl pocit, že skutečně jsem had. Všechno to dávalo dokonalý smysl. Není to pro každého, nemyslím si, že psechedelika dokážou vyléčit psychické problémy. Ale pro mě jako umělce je to ohromně zajímavé a inspirující.
Takže nějaké písničky jste z toho dostal?
Ano, hlavně texty. A nakonec taky skladbu Zero One Code. Je inspirovaná šamanistickou náladou. Ale těžko říct, ve skutečnosti člověka inspiruje všechno. Když půjdete do obchodu a v rádiu bude hrát Britney Spears, taky vás to může inspirovat. Každý impulz si najde cestu.
Co jste dělal se sny?
Vedl jsem si deník, protože sny – asi jako každý – vždycky rychle zapomenu. Asi rok jsem si je hned po probuzení zapisoval. Šlo hlavně o způsob generování nápadů, obrazů, ze kterých bych mohl čerpat inspiraci, když pak sedím u stolu a snažím se skládat.
Dáte mi příklad z alba?
Opakovaně se mi vrací sen, že se dívám sám na sebe z pohledu třetí osoby. Snažíme se dotknout, ale nikdy se nám to nepodaří. To byla inspirace pro písničku Hands of a Clock. Zní jako love song, jako že zpívám ženě, ale ve skutečnosti je to určené části mě samotného, která je mimo můj dosah.
Osvědčily se vám techniky, které jste během prací na tomto albu použil? Nebo to byl jen experiment a příště zkusíte něco jiného?
Zkusím něco jiného. Nemůžete se opakovat, ani když to funguje. A jestli to fungovalo… Těžko říct. Já bych řekl, že ano, protože jsem s albem spokojený, ale na druhou stranu nemůžu vědět, jak by to dopadlo, kdybych zkoušel něco jiného. Třeba by bylo ještě lepší, kdybych s těmi spirituálními blbostmi nestrávil tolik času a prostě jen poctivě makal na desce. Ale když už je člověk starší a má za sebou víc nahrávek, zjistí, že vždycky je potřeba najít něco, čím bude nové album jedinečné. A to hledání něčeho nového je zábavné.
Rád bych se ještě zeptal na skladbu Winning Numbers. Zaujala mě mluveným slovem a cítím z ní trochu Davida Lynche.
Pro kapelu Balthazar i pro Warhaus jsem už napsal spoustu popových písniček. Sám sebe jsem už nepřekvapoval. I Jasper, můj producent, mi občas písničku vrátil s tím, že je to jen variace na něco, co jsem složil už dřív. Takže jsem cítil tlak zkoušet nové věci. Jedna z nich bylo třeba právě mluvené slovo ve stylu beatnické poezie. Ta písnička je jako dopis bývalce. Celá báseň, celý text je jen příprava k tomu, abyste se na konci mohli omluvit. Je to kroužení okolo tématu, než se dostanete k závěrečnému „promiň“. Taky mě trochu inspirovala skladba Everybody’s Free to Wear Sunscreen od Baze Luhrmanna.
A co skladba Jim Morrison?
Ve skutečnosti to s Morrisonem nemá moc společného, tedy kromě toho, co symbolizuje. Je to píseň o mužnosti a dospívání, o rozdílu mezi chlapcem a mužem a o syndromu Petra Pana, kterým spousta hudebníků trpí. Posmívám se vlastní maskulinitě, líbí se mi to napětí mezi ženským a mužským elementem v jednom člověku. Je to hlavně o někom, kdo si říká: „Co to sakra znamená, být mužem?“ Není na to žádná odpověď, nebo aspoň ne ode mě. Je to složité, a o tom ta písnička je. Jsem na ni docela hrdý.
Bavíme se o vašem projektu Warhaus. Co to slovo znamená?
Vlastně je to jen název. První album jsem složil a nahrál na malé lodi v Gentu, byl to starý remorkér; na YouTube je o tom krátký dokument. Slovo „warhaus“ bylo na té lodi na jednom místě vyryté. Zaujalo mě to, nevěděl jsem, co znamená, ale líbilo se mi. Potřeboval jsem název pro projekt a tady byl. Není to tak, že bych si vybral slova „war“ a „haus“ pro jejich význam. Zároveň se mi ale líbí napětí, které to slovo obsahuje a které, myslím, je i v mé hudbě.
Jaká byla hudební scéna v Belgii, když jste vyrůstal a začínal s muzikou?
Měli jsme velmi alternativně smýšlející scénu. Taky jsme rádi poslouchali rádio Studio Brussel, tehdy bylo rockovější a podporovalo hodně alternativních indie kapel. Ta nejslavnější se jmenovala dEUS. Vyrůstal jsem na ní, byli to národní hrdinové, všichni je milovali. A na to, jak slavní byli, byli docela alternativní.
Myslím si, že Belgie měla vždycky něco do sebe, byli jsme otevření experimentům a míchání žánrů. Vyrůstat v takovém prostředí je dost inspirativní. Tehdy ještě nebyl internet a najít si vlastní vzory nebylo nic jednoduchého. A skupina jako dEUS byla, myslím, dobrý vzor. S Balthazar jsme jim později předskakovali na turné. Bylo skvělé, že jsme se s nimi mohli seznámit.
Měl jste před Balthazar ještě jiné kapely?
Párkrát jsem někde hrál s kamarády, ale kapela to nebyla. S Balthazar jsme začali v sedmnácti, hrajeme už přes dvacet let. Teď ale máme pauzu. Nerozpadli jsme se, jsme pořád velmi dobří přátelé. Určitě zas nahrajeme album, nic konkrétního ale zatím v plánu nemáme.
Seznamte se
Belgický hudebník Maarten Devoldere se proslavil se skupinou Balthazar, s níž dosud nahrál pět studiových alb. Aktuálně se věnuje především sólovému projektu Warhaus, jehož diskografie čítá už čtyři alba. To nejnovější se jmenuje Karaoke Moon. Devoldereova hudba se vyznačuje jemnými melodiemi, nádechem francouzské romantiky a poetickými texty.