Mezi všemi písněmi Ivana Mládka, které zná celý národ, není ani jedna smutná. Přitom nejméně tucet jich patří do zlatého fondu české pop music. Jeho písničky nadčasově fungují napříč generacemi. Pro pohodový humor je milují děti, pro vazby na absurdní a trampský humor zase dospělí. Písničkář s banjem si dnes užívá zvolněného životního režimu a slaví osmdesátku.
Už dlouho nebyla slyšet žádná vaše novinka. Kdy jste napsal zatím poslední písničku?
Písně s úmyslem je někde nahrát jsem přestal vyrábět někdy v polovině osmdesátých let, pak mě to přestalo bavit. Dost dalších písniček jsem nasekal po roce 1994, když jsem začal natáčet zábavné pořady pro TV Nova. Musel jsem. Moje povinnost jako autora scénářů tkvěla nejen v psaní všech klipů, scének, dialogů a monologů, ale také ve skládání doprovodných písniček. Většinou to byly jednorázovky a smysl dávaly jen ve spojení s televizním obrazem. Málokterá se ukázala být samonosná a dala by se zařadit na nějaký ten audio nosič. Ale dodneška si občas jen tak pro zábavu udělám český text na nově objevený americký jazzový evergreen, který se mi líbí a který dosud ještě nikdo neotextoval.
Jak jste se dostal k psaní textů? Co bylo spouštěčem?
Pro svoje potěšení si jen brnkám na kytaru a maluju. A co se mé písničkářské a bavičské práce týká, jako vystudovaný ekonom vyrábím jen to, co se dá prodat. Takže když přijde zakázka nebo když vyvstane nutnost. S Banjo Bandem jsme původně hráli jen instrumentálky, ale agentury si přály, abychom taky zpívali. A tak jsem začal dělat písničky. Zpočátku jen melodie – a když jsem nesehnal žádného pravidelného textaře, vhodného pro náš styl „a la New Orleáns“, začal jsem i textovat.
Měl jste někdy v mládí literární ambice?
Nikdy. Co si o mně myslíte?
Vaše písničky mnozí označují za „trempírny“. Jakou roli hrála ve vašich začátcích trampská hudba a vůbec prvorepubliková kultura?Asi ve třinácti letech mě oslnila kytara – a mí starší spolužáci a kamarádi, kteří mě s ní seznámili, nic jiného nehráli než trampské písničky a prvorepublikové swingové songy. Občasné hloupé texty a občas i hloupé melodie jsem nevnímal, zajímaly mě jen kytarové akordy a prstoklady.
V šedesátých letech, v době, kdy začínal Banjo Band, letěla i ve Spojených státech revivalová vlna. Objevily se například nové jug bandy. Inspiroval vás ten trend?
Když začínal Banjo Band, hrál jsem už víc než deset let v dixielandech, v malých swingových seskupeních anebo i sólově na banjo na různých country akcích, ale asi nejčastěji po trampských hospodách. Inspirace přišla mnohem dříve. Prvním okamžikem okouzlení nebyla pro mě americká, ale australská revivalová kapela Graeme Bell and His Dixieland Jazz Band. Amerických jazzových velikánů, jug bandů a washboard bandů jsem se dočkal až po letech. Za komunistů jsem dřív neměl šanci, jazz byl pro soudruhy nástroj imperialistické propagandy.
Pamatujete si na svou první nahranou píseň?
Myslím, že to byla Upírova píseň. Dělal jsem muziku i text, ale zpíval ji Jeňýk Pacák. Tenkrát jsem ještě ani netušil, že budu donucen nejen zpívat, ale i mluvit.
Existuje někdo, na kom jste se učil psát texty? Máte oblíbenou píseň od nějakého autora, kterou si rád zazpíváte?
Budete se asi divit, ale neinspirovaly mě ani prvorepublikoví trampští písničkáři, ani Voskovec a Werich, ani Kainar, ale dva choromyslní naivní básníci, které nebudu jmenovat. Když jsem si přečetl jejich šílenosti, hned mi bylo jasné, že to je ono, že takhle chci psát, že to se k naší muzice hodí. A jestli si myslíte, že si občas zazpívám svou oblíbenou píseň v koupelně, v kuchyni při žehlení nebo na procházce v kvetoucí zahradě, tak to ne. Ani v dětství jsem si neprozpěvoval. Poprvé jsem otevřel pusu v Divadle Ateliér před plným hledištěm. Musel jsem, Jeňýk Pacák nepřišel a já jediný ty písničky uměl nazpaměť.
Skládáte na hudbu nebo dáváte přednost zhudebnění už hotového textu či vzniká obojí zároveň?
Zpočátku jsem dělal nejdřív hudbu a pak text, ale když jsem zjistil, že slogan a text lidi zajímá víc než muzika, tak jsem to otočil. Že bych někdy dělal současně hudbu a text, si nedovedu představit. Tak to asi dělali černoši na plantáži, když z nich při práci v tom horku vyhrknul současně najednou text i s melodií. Ale byly to krásné žalmy, nebýt spirituálů, nebyl jazz ani žádná současná moderní muzika.
Od čeho běžně začínáte? Od refrénu, od prvního verše... Prostě, jaký je váš postup při skládání? Pokud se dá zobecnit...
V poslední době mého písničkaření jsem začínal od nějakého, pokud možno vlezlého, sloganu. Pak už nevím. Nepamatuji se, kam jsem dal včera klíče od auta, natož na to, co a jak jsem dělal před třiceti lety.
Máte nějaké ideální prostředí, ve kterém se vám nejlépe píše?
Při jízdě autem, v běžném denním rumraji, ve vaně, na záchodě. Rozhodně jsem nikdy nic neudělal u psacího stolu, vlastně jsem nikdy žádný neměl, byl to pro mě zbytečný kus nábytku.
Na internetu se před nějakou dobou probírala inspirace pro píseň Jožin z bažin. Prý byla inspirována fiktivní osobou, kterou vymyslel zlíňák Zdeněk Kňučík Navrátil. Mě zajímá otázka takového podnětu – bývá ve vašem případě spíš okamžitý nebo věci „docvaknou“ až později?
Už jsem mnohokrát napsal, že Jožin byla písnička na zakázku a honorářem za ní měl být demižon slivovice. Pro nečekaný úspěch jsem pak naopak slivovici vozil já objednateli.
Máte nějakou teorii, v čem je tak fenomenální úspěch Jožina
Mám. Vlezlá melodie a vlezlý text, který nic neřeší, nic nekritizuje a je neodolatelně nablblý. Pražská kavárna promine, je to jenom sranda.
Mimochodem, překvapilo vás, že tuhle písničku hrála v Praze Metallica?
Zpočátku nepřekvapilo, myslil jsem, že je to nějaká skupina z Ústí nad Labem. Když jsem zjistil, že je to světově proslulá americká kapela, začal jsem si toho považovat, i když je mi jejich muzika hodně cizí.
Spoustu vašich písní milují děti. Napsal jste nějaké písničky s vědomím, že jsou pro ně?
Jo, párkrát se to stalo, ale byly to také písničky na zakázku. Svévolně bych se do něčeho takového nikdy nepouštěl.
Kdysi se v rádiu hrála písnička Dva kohoutky od Ladislava Štaidla a s vaším textem. A existuje také několik skladeb pro Luďka Sobotu. Psal jste texty i pro jiné interprety? Jak se lišily skladby pro ně od těch, co jste psal pro Banjo Band? Bral jste při tom v potaz osobu budoucího zpěváka?
Nebral, a s výjimkou komiků Luďka Soboty a Josefa Dvořáka nikdy moc nevyzněly a po právu se neujaly.
Máte rád parodie?
Nemám moc rád parodie. Udělal jsem snad jen jednu, jmenovala se podle kdysi slavného fotbalisty Eusebio a byla to parodie na známý song O Sole mio. Myslím, že jsem ji původně napsal pro jednoho fotbalistu a pak se nedopatřením ocitla na jedné naší desce. Asi jsem s tím někde u piva souhlasil.
Zkratky, další vaše známá skladba a zároveň často zmiňovaná shoda s podobnou písní Zdeňka Svěráka. Byla to náhoda nebo nějaký společný úmysl?
Byla to náhoda, ani jeden bychom to tomu druhému neukradli, na to jsme oba dva dost velcí autorští ješitové. Naopak jsme pak udělali společný zabavný pořad, ve kterém se hádáme, kdo tu písničku napsal dřív a která je lepší.
Když dnes slyšíte své písničky, máte někdy pocit, že byste v nich něco změnil? Jiné slovo, jiný verš?
Svoje staré písničky zásadně neposlouchám. Hlavně právě proto, abych na taková místa nenarazil, Nejsem masochista. A už se s tím stejně nic nedá dělat.
Textař Mádek
Příští rok oslaví Ivan Mládek osmdesáté narozeniny. Vyrostl v pražské úřednické rodině a vystudoval průmyslovku a Vysokou školu ekonomickou. Od roku 1966 začal vystupovat s jazzovými a country kapelami. Od 70. let se proslavil díky humorným písničkám, které hraje a zpívá se svým Banjo bandem. Dočkal se i vlastního revivalu Děda Mládek Illegal Band, který dal jeho songům druhý život. S nejslavnějším z nich, Jožinem z Bažin, se proslavil po světě a na pražském koncertě jej do repertoáru zařadila i Metallica. Nové písně přesto už nepíše. Kromě hraní se proslavil i svými obrazy a jejich antiperspektivou.