Loni Tindersticks oslavili 30 let od vydání debutového alba, ale odmítají se ohlížet zpátky. Stuart mluví zaníceně o vnitřních pocitech, poezii a hledání emocí a prožitku, ale také o tom, jaká je to magie mít kapelu a i po letech všechny důležité věci dělat společně v jedné místnosti. A falešně se u toho nedojímat nad minulostí. Ani nad přítomností.
Koukám, že tentokrát začínáte turné v Praze. Proč u nás?
Popravdě? Nikdy nemáte úplně na výběr, kde šňůra začne. Záleží na termínech, dostupnosti a spoustě dalších věcí. Tohle turné třeba mělo začínat až ve Vídni, kde budeme hrát tři koncerty v malém divadle. Ale pak přišla nabídka zahrát i v Praze a my s ní souhlasili. Přišlo nám to jako správná věc, máme to u vás rádi. Ostatně náš klávesák David v Praze žije, je to jeho domovské město…
To vím. A trochu jsem právě doufal, že máte s Prahou spojené nějaké speciální vzpomínky. Ne že vám tak prostě vyšlo turné…
Ale to my máme. A máme jich hodně! Jezdíme k vám už tak dlouho a viděli jsme na vlastní oči, jak se Praha změnila. Poprvé jsme u vás byli asi v roce 1993. A už tehdy jsme koukali, jak rychlá změna to je. Naposledy jsme v Praze byli předloni, a tehdy jsme se dokonce chvíli zdrželi, měli jsme totiž asi čtyři dny volna. Dokonce jsme v jednom malém studiu začali pracovat na některých písničkách, které teď vyšly na albu. Ale musím říct, že celé město se za ta léta hodně změnilo.
Města evidentně sledujete. Jeden ze singlů z nového alba, který jste nazval Falling the Light, prý odráží vaše vzpomínky na Londýn. Jaké?
Cestou vlakem do Londýna mě napadla představa světla, které ozařuje určité vzpomínky, jež na to město mám. A taky jsem se snažil zachytit tu melancholii, když se světlo z těch okamžiků vytrácí… Tu písničku by mohl vlastně každý z fleku přepsat. Stačilo by, aby do ní vložil svoje vlastní životní okamžiky.
To, co říkáte, dobře vystihuje, že k psaní textů máte velmi poetický přístup…
Nevím, jestli mám. Tohle lidi říkají o autorech, jako jsou Leonard Cohen nebo Nick Cave. To jsou pro mě umělci, kteří se řídí slovem a taky jím vládnou. Za takového se sám nepovažuju. Mám pocit, že ze mě se slova musí mačkat, rozhodně ze mě nepadají s lehkostí. To opravdu jen zřídkakdy. Slova jsou pro mě jenom kus celku – a ne nutně ten nejdůležitější. Jsou stejně důležitá jako všechno ostatní. Není to tak, že bych řekl: „Tady jsou slova a teď je pojďme vyjádřit melodií nebo písní.“ U mě je to v mnohem větší rovnováze. Nikdy jsem třeba nepracoval s papírem, moje texty jsou pořád hlavně myšlenky, které se mi honí v hlavě. Snažím se je dohnat a zachytit. A takovým způsobem tedy o poezii nutně neuvažuji.
To mi ale připadá zajímavé – jak uvažujete o skládání?
Píseň může vzniknout i ze sebemenšího nápadu. Jde o to, jak se ten nápad propojí s něčím, co ve vás vězí hluboko. Může to být verš, nebo jen pár slov, melodie, rytmus, nebo všechno dohromady. Cokoli, co ve vás vyvolá silný prožitek. A když už ho máte, můžete začít zkoumat, co je to za pocit. A může vás vzít, kam jste nečekali. Když se vrátím k písni Falling Light, ten okamžik vypadal následovně. Dan Mckenna seděl u piana a začal hrát melodii. A to už byla ta písnička, protože jsem v tu chvíli silně cítil, že je to ono. Pak to sice zabralo ještě dva nebo tři týdny, než jsme tu písničku dopsali, ale už tehdy jsem věděl, že jsme na dobré cestě. Později jsem seděl ve vlaku do Londýna a v hlavě dal asi za pět minut dohromady text. A o to, myslím, vždycky jde. O spojení s něčím, co má člověk hluboko v sobě.
To zní, jako že za sebou skutečně máte přes třicet let kariéry. Psal jste takhle i na začátku?
Víceméně ano. Jen to bývalo mnohem intenzivnější. Když mě dřív napadla nějaká písnička, zvlášť u těch prvních songů, bývala to pro mě až brutální zkušenost. Časem se to změnilo, začal jsem si užívat, že můžu nápady ve vlastní hlavě zkoumat. Některé z písniček, které mám rád a měly i úspěch… měl jsem radost, že mě napadly a že se lidem líbí. Ale ještě víc se mi líbilo zkoumat, jak se mi klubaly v hlavě. Jak jsem je probíral ze všech možných úhlů, než jsem si řekl: „Dobře, teď je na čase to uzavřít a o tomhle ta píseň bude.“
A měl jste takhle dobrý pocit z tvorby hned od začátku?
No, upřímně, když se na to podívám z odstupu, tak prvních deset písniček, které jsem složil, znělo, jako bych chtěl napsat něco od Joy Division. Ale takový jsem tehdy byl…
Pro britské kapely to není neobvyklý začátek…
David, já a Neil pocházíme z Nottinghamu. Tedy menšího britského města. Všem nám bylo patnáct nebo šestnáct kolem roku 1980. A to byly pro hudbu bohaté časy. S odstupem času si uvědomuju, v jak výjimečném prostředí jsme vyrostli. Čím víc jsme později jezdili po Evropě, tím víc jsem si všímal, že jinde se to, co nás obklopovalo, nedělo. Jasně, na různých místech byly různé scény. Ale to, co jsme prožívali, bylo tak intenzivní. Jen o něco starší kluci než já byli úžasní zpěváci v úžasných kapelách. Ian Curtis, Marc Almond, Kevin Rowland a spousta dalších – byli z podobného prostředí jako my. Nebyli nijak privilegovaní, jenom vyjadřovali sebe sama. A ničeho se nebáli. Skutečně mi tím otevřeli dveře. Začal jsem díky nim přemýšlet, jak vyjádřit věci, které zajímají mě. Neuměl jsem moc zpívat, nevěděl toho moc o hudbě. Ale díky nim jsem se dostal na místo, které neexistovalo do té doby, než přišel punk rock.
Takže platí, že ta scéna skvělých nezávislých britských kapel, k nimž patříte, by bez punku nebyla?
Jasně, dvacet let předtím tu sice byl rokenrol. Ale v půlce sedmdesátých let byla hudba strašně elitářská. A nedotknutelná. A najednou dělali hudbu lidi, kteří vypadali jako moji spolužáci ze školy! Lidi jako já. Mám o pět let starší sestru, a když jsem byl ještě kluk, když mi bylo asi deset let, tak jediná hudba, na kterou jste v Británii mohli jít tancovat do klubu, byl northern soul. V půlce sedmdesátek nebyly diskotéky, kde by hráli aktuální hity. Všude pouštěli tuhle undergroundovou soulovou hudbu, písničky, které v hitparádách nikdy nebyly. To byla jediná muzika, kterou jsem dokázal vstřebat jako kulturní fenomén. Sice jsem pořádně nevěděl, o co v ní jde, ale nic jiného jsem neposlouchal. A pak se najednou objevil punk. A to byla moje první vlastní hudba! Ale když už jsem předtím zmínil Kevina Rowlanda, myslím, že on je první produkt toho období.
Myslíte jeho Dexys Midnight Runners?
Jejich první deska je přesně tou směsí punk rocku a soulové hudby, o níž mluvím. A on taky stejně jako já vycházel z northern soulu. Byla to jediná hudba, kterou jsem poslouchal snad dva roky v kuse. A nejen já. Vezměte si písničku Tainted Love od skupiny Soft Cell – to byla v originále taky northernsoulová klasika. A najednou z ní bylo synťákové number one v hitparádě. Takže tyhle dvě scény v půlce sedmdesátých let – punk a northern soul – zformovaly zdaleka nejen mě.
Ty časy i ty scény jsou už dnes minulost nebo při nejlepším nostalgie. Vy s Tindersticks vydáváte čtrnácté album Soft Tissue. Je těžké po těch letech vymýšlet nové písničky?
Řekl bych, že je vzácnější najít motivaci. Když už ji máte, je to v podstatě pořád stejné. Jde jenom o to, snažit se zachytit pocity kouskem hudby. Ale aby ten kousek hudby vyvolal emoce, je nutné mít potřebu něco sdělit. A právě to je vzácnější. V pětadvaceti je toho tolik, co chcete vykřičet do světa! Je jedno, jestli je to k věci, nebo ne. Až později začnete řešit, jestli je potřeba ty věci vůbec říkat nahlas, jestli vyslovujete něco platného a nového. Víc všechno zkoumáte a to samozřejmě jakékoli skládání trochu komplikuje.
Buďte klidně konkrétnější, o čem mluvíte na novém albu?
U Tindersticks platí, že každá píseň má svůj příběh. Už jsem zmínil Falling the Light. Ale ostatní písničky vznikaly jinak – nemáme žádný ustálený vzorec skládání. Když to přijde, jsme prostě spolu a máme nápady. Někdy stačí drobnost, před námi ale bez varování exploduje. Na albu bude písnička Don’t Walk, Run a u té to tak bylo. Začalo to tím, že mě zaujal rytmus, pak tónina, jenom trochu melodie. To jsem předhodil kapele a doslova za patnáct minut jsme měli hotovou nahrávku, kterou si budete moct poslechnout na desce. Naštěstí se mi povedlo na jeden mikrofon nahrát bicí Earla Harvina. Jedna šňůra vedla z bicích, druhá z kláves. A nám se povedlo dát dohromady takový sound, že jsme si deset minut říkali: „Tak to je něco!“ Bylo to plné života!
Skvělé! Co další songy?
Songy Always a Stranger a New World jsem složil na akustickou kytaru a pak jsem je přinesl na zkoušku. O New World jsem přitom vůbec neuvažoval jako o soulové písničce. Měl jsem v hlavě spíš Cata Stevense. Jenže kapela to slyšela jinak, což ostatně uslyšíte na albu. A tak je to s každou písničkou – každá měla svoji cestu od prvotního nápadu k tomu, jak ho slyší nás pět.
Jak vám to po těch letech vůbec v kapele funguje? Každý žijete jinde, pracujete na dálku, jak je dneska běžné?
To vůbec. My musíme být spolu. Jsem přesvědčený, že k hudbě může dojít, jenom když jsou lidi spolu. Nevěřím, že muzika může doopravdy vznikat na dálku. Jasně – do jisté míry ano, můžete si vyměňovat nápady, posílat si soubory a domlouvat se, co se komu líbí. Ale až když jste spolu v jedné místnosti, tak to všechno ožije. Když si pustím Soft Tissue, tak z té desky slyším atmosféru v nahrávací místnosti. Chtěl jsem nahrát album, na němž bude mít každý své místo a každý si zahraje, jak nejlépe umí. A z kterého bude patrné, že na něm hrají David Boulter, Neil Fraser, Dan McKinna a Earl Harvin. A že každý z nich do toho dává všechno. Jde o náladu, pocit, důvěru, společné přání. Všechny ty věci jsou důležité, a když při nahrávání nejsou, žádná magie se nekoná.
A to je přesně ono, to žádná umělá inteligence nezreplikuje. Pocit v místnosti.
Rozhodně. To samé platí o koncertech. To vytvoří jenom živí muzikanti. Je to minimálně padesát procent koncertu. A o tu druhou půlku se zase stará publikum. Reakce lidí v sále a jejich bezprostřední pocity jsou zásadní v tom, jak koncert dopadne. Když jste otevření vy i publikum, dějí se věci. Čas i místo se můžou ztratit. Stejně tak pódium a samotný dojem koncertu. Najednou jde zase jenom o všechny lidi v jedné místnosti, kteří společně něco vytváří.
Řekl bych, že to na tom všichni – z obou stran barikády – milujeme. Ale ještě zpátky k albu. Všiml jsem si, že jeho vizuál dělala vaše dcera Sidonie. Jaké to bylo zatáhnout ji do toho?
Beru to jako požehnání. Prostě se to sešlo ve správný čas. Zrovna končila studium, dělala státnice, experimentovala se spoustou výtvarných věcí a já jí navrhl, že by mohla udělat něco pro kapelu. A když jsem viděl, co vytvořila, okamžitě jsem věděl, že to musí být na obalu alba. Prostě jsme si o tom povídali. Viděl jsem, že dělá takové miniatury a to by se hodilo pro kapelu… Šlo to spontánně. A mám z toho radost.
Je to dítě, které poslouchá kapelu svého otce?
Haha! Neoznačil bych svou dceru jako nekritickou! Ale ona s těmi týpky z kapely vyrostla. Když se narodila, ještě jsme všichni bydleli ve stejném domě. Takže to byla do velké míry rodinná věc.
Až skončíte turné k albu, čekají vás prestižní koncerty v londýnské Royal Albert Hall. O těch už představu máte?
Popravdě ani ne. Soustředíme se na podzimní koncerty. Co bude v Royal Abert Hall zatím netuším. Není to ale žádné lajdáctví. Vydat nové album je vždycky výzva. Konkrétně u Soft Tissue jsme hodně přemýšleli, jak písničky z něj zahrát živě. Veškerá energie je teď upřená k tomu.
Takže v Praze toho z novinky zazní hodně?
Abych byl upřímný, my bychom bez nových písniček na turné vůbec nevyrazili. Právě nové věci nám dávají motivaci a pocit, že chceme pořád hrát. Chceme je lidem předvést. Bez toho je dělání hudby příliš abstraktní. Jenom sedíte ve studiu, natáčíte, vydáte album na cédéčku nebo nahrajete na Spotify. Ale z toho nezískáte opravdovou zpětnou vazbu, jestli za to vaše práce stojí. Hraní koncertů je ta nejtěžší věc a zároveň ta nejlepší věc, kterou může jakýkoli muzikant dělat. Jsou to ty jediné okamžiky, kdy dostáváte opravdickou odměnu za všechno, co jste do těch písniček vložili.
Přesto spousta zavedených umělců z nového alba zahraje jednu dvě písničky a sází jenom na osvědčené hity…
My jsme si asi před patnácti lety dali pauzu. A když jsme to dali znovu dohromady, řekli jsme si jedinou věc: žádná nostalgie! Teď je teď. V roce 2007 jsme natočili album The Hungry Saw a naplánovali k němu jenom pět koncertů. Nevěděli jsme, co se stane, ale rozhodli jsme se, že na nich odehrajeme to album celé a k nim přidáme pět nebo šest starších věcí. Netušili jsme, co to udělá. Ale koncem roku jsme za sebou měli těch koncertů šedesát. Nakoplo nás to do další práce – nové písničky nesou nové písničky. A já chci, aby se lidi bavili a chci, abychom byli napojení. Ale současně vím, že bych nechtěl vyjet na koncerty a podstupovat všechno, co s nimi souvisí, jen kvůli penězům. To by za to nestálo.
Co je pro vás tedy ta pravá hodnota?
Že jsme věnovali spoustu času a energie tomu, abychom natočili nové písničky. A teď je čas je lidem předvést. To je totiž jediná opravdová hybná síla naší kapely. Kdyby mi někdo oznámil, že nás čeká 60 koncertů, na kterých budeme hrát jenom naše best of, tak bych to nezvládl. Zdvořile bych odmítl: Promiňte, ale na to nemám energii.
Seznamte se
Tindersticks vznikli v roce 1991 v Nottinghamu. O dva roky později na sebe upozornili eponymním albem. Soft Tissue je jejich 14. album – od dob začátků se přitom jejich zvuk vyvinul. Hrají silné, náladové písně, jejichž melodie často podbarvují smyčcové i dechové nástroje. Charakteristický je zpěv a poetické texty frontmana Stuarta A. Staplese. Klávesák kapely David Boulter žije a tvoří v Praze už od roku 1998, mimo jiné je podepsaný i pod soundtrackem k filmu Pustina. Tindersticks u nás pravidelně koncertují od roku 1993. Letos se vrátí 30. září do divadla Hybernia.