Thom se stal tátou. Vinohradská kavárna, kde jsme se setkali i minule, když vyšla deska All I Know, se v mezičase přesunula o pár domů níž, kávu má však stále mimořádnou. A stejně tak je stále příjemné si s tímto hudebníkem povídat. Na stolku mezi námi leží zbrusu nové album Trhám mraky, proto jsme se sešli tentokrát. Prohlížím si postavičku v klobouku, která na obalu leze po žebříku k obloze.
Máte asi radost…
Jasně, pořád je to čerstvé. I když vás práce samozřejmě moc baví, v závěru hlavně řešíte, aby se stihla a dotáhl se master a mix. Zabýváte se posledními detaily. Jsem rád, že už se to stalo a po šesti letech opět držím placku v ruce. Ulevilo se mi.
Říká se, že na první desku máte celý život, druhou zase obvykle hudebníci obhajují tu první. Ta třetí pak dává možnost začít tak trochu znovu. Jaká je ta třetí pro vás?
Opravdu trochu jako bych začínal znovu. Nový pomyslný start. Protože je to moje první deska v češtině.
Byl to pro vás tak velký rozdíl?
Ze začátku bylo psaní docela těžké. Vlastně podobně, jako když jsem dřív začínal s angličtinou – taky to byl celkem porod. Dokud si člověk trochu nezvykl, nešlo to úplně hladce. Objevování češtiny pro mě byla úplně nová věc. Proto to trvalo tak dlouho. Musel jsem najít nový přístup k psaní i aranžování. Myslím, že pokud bude další česká deska, nevyjde za dalších šest let, ale třeba za dva. Nechci nic slibovat, ale mám pocit, že jsem si prošel něčím ne úplně snadným, čím jsem si ale projít musel. Ten čas jsem potřeboval. Teď jsem si jistější. Už to každopádně muselo ven, vznik té desky jsem natahoval dlouho.
Říkáte, že jste potřeboval čas, ale nezačne být člověk třeba pátý rok bez alba poměrně nervózní?
Já mezitím samozřejmě nějaké písně vydával, i v angličtině. Nestál jsem na místě. Před vydáním desky jsem pustil asi šest singlů. Nicméně jsem velký tlak necítil, protože jsem singlový člověk. Už od mala – na gramofonu jsem si vždy našel tu jednu písničku. Ani u ostatních interpretů mi nevadí, když vydávají jenom singly. I když jsem rád, že vyjde deska, tak přeskakuji a vybírám si. Je jen málo interpretů, které si zapnu, posadím se, neřeším nic jiného a poslouchám. Jsem si ale vědom, že je potřeba jednou za čas nějaký celek uzavřít. Myšlenku na album jsem tedy v hlavě měl, ale netlačil na sebe. To až když jsem si dal opravdu finální deadline.
Písně na první album jste skládal převážně sám, na druhé jste hodně psali spolu s Alasdairem Bouchem, nyní v kreditech vidím daleko víc lidí.
S Alasdairem jsem zjistil, že mi je dobře, když píšu s někým. Proto jsem se do toho nyní ponořil víc a spojil se se čtyřmi kamarády hudebníky a textaři. Díky tomu je album různorodější – asi i proto, že jsem hledal svůj jazyk.
Myslím, že to je z něj znát. U dalšího bych byl radši ve svém vyjádření jasnější. Abych byl v textech co nejpřirozenější. Tady je znát, že někdo z mých spolupracovníků je víc poeta, jiný chce zas víc do písně schovat své pocity… Musel jsem vše směrovat tak, abych nakonec mohl píseň zpívat a nebyl to cover – skladba někoho jiného. Aby byla moje. S tím bylo dost práce, po každé společné session jsem vyhodnocoval, jestli tohle jsem nebo nejsem já. Jsem moc rád za to, že teď s odstupem můžu říct u každé písně, že to jsem já a stojím za tím.
Překvapuje mě, že říkáte, že jste se té češtiny opravdu bál.
Vždycky jsem říkal, že budu zpívat jen anglicky, že mě česky zpívat neuslyšíte. Jen v noci pozdě u táboráku. Myslel jsem, že mi to nikdy nepůjde. Ale trhám mraky, začíná svítit. Strachu jsem se zbavil. Je ale pravda, že když teď poslouchám ty první pokusy… Jednou jsem posílal písničku Davidu Stypkovi a on, jak byl skvělý, mě nechtěl urazit. Napsal: dobrý, dobrý, rozebereme to na kafi. Když jsem pak po čase slyšel, co jsem mu poslal… bylo to vlastně dost strašné. Ale patří to k mé cestě, nespadl jsem z nebe. Ani nová deska není perfektní. Další bude určitě zase o něco lepší. Jsem teď mega vděčný a je pro mě důležité, že jsem to udělal. Opravdu se mi ulevilo. Mám ale nevýhodu, že lidé mají srovnání – pár lidí mi už řeklo, že dobré, ale líbily se jim víc písničky v angličtině. Kdyby srovnání neměli, tak to tak třeba nevnímají.
Ale pro spoustu lidí teď teprve začnete být zajímavý.
To se děje. Lidé mi po vydání desky vždy psali hezké zprávy, ale je to jiné, když tomu najednou opravdu rozumí.
Album se i hudebně, nejen textově, pohybuje ve více náladách. Od „obyčejnějších“ písniček až třeba po absolutně meditativní Svět, co zdá se mi.
Ten je takový díky Beatě Hlavenkové. Koprodukovala šest věcí. Měl jsem je z většiny hotové, ale u některých jsem si nevěděl rady, jak je dokončit. Tady konkrétně Beata objevila kytarové linky v předchozím Barevném městě, dala je do smyčky a použila jen útržek té písně. A já seděl u ní ve studiu a měl jsem husinu z toho, co vytvořila. Nicméně obecně mě baví jak písnička třeba jen s kytarou, tak naprosto vyprodukovaná synťáková věc. Že album nějak začíná a končí úplně jinak. Přesně tak to mám rád – úplně všechno. Nestydím se, že je to takhle různorodé. Ostatně podobně to bylo i na druhé desce. Pořád jsou to ale v základu až na výjimky věci, které jde zahrát u táboráku s kytarou. Chtěl jsem si splnit písničkářský základ, ale na desku pak udělat pestré provedení. Nicméně bych si někdy přál udělat i desku, která bude třeba jen dřevní. Omezit si nástroje například na kytaru, klavír, violoncello… Vím, že bych tak zvládl nahrát EP, ale nevím, jestli celé album.
Některé písně mají dost popovou produkci. Slyším tam chvílemi třeba i Coldplay.
To je možné, mám je moc rád. Na druhou stranu jsou tam písničky, které jsou divné, nebo spíš jiné, že? Artovější. To je prostě tím, co poslouchám. Coldplay i Glena Hansarda. Tak to je, co člověk přijme, dává nějakým způsobem ven. Ještě jsem si nevybral a myslím, že si nikdy nevyberu, protože mě baví všechno. Nebo třeba jo, uvidíme, kde na té cestě budu za pár let.
Dřív jste hledal inspiraci třeba na Sumatře nebo jste se stěhoval za klidem na soustředění za Prahu. Jak váš tvůrčí proces funguje dnes?
Domluvím se s některým z těch mých parťáků a sejdeme se ve studiu, abychom zkusili něco napsat. Někdy přijdu s nápadem na hudbu nebo text, jindy nemám nic. Buď něco napíšeme, nebo si přinejhorším dáme ve studiu jen kafe. Což se vlastně nikdy nestalo, vždy něco vzniklo. Když jsem začal na desce pracovat, psala se mnou nejvíc Patricie Fuxová. V začátcích jsem všechno bral dost vážně, ke konci jsem cítil větší lehkost. To je znát třeba v písničce Za Staromákem, kde se najednou neberu tak vážně, je to nadsázka. O co jde, je hudba, měla by dělat radost. Cítím, že s touhle deskou přecházím do fáze, kdy se toho čím dál míň bojím, a udělám klidně i věc, kterou by ode mě lidi možná nečekali.
Ta lehce hravá nadsázka mi k vaší hudbě velmi sedí.
Už je to nějaký pátek, co venčila jsi psy za Staromákem, jeden kousal mě do boty, druhej trhal mi svetr. To je něco, čeho jsem se dřív bál, a říkal si, že to patří Pokáčovi a jiným písničkářům. Já se bral děsně vážně, ale přitom mám tohle rád – že se trochu usměješ.
K písničce Na vlnách přispěla Markéta Irglová, s níž máte duet na první desce…
Bylo to na dálku, i když jsme se loni docela často vídali, protože jsem s ní hrál třeba na Českých lvech Falling Slowly. Vlastně vždycky když je v Česku, a nemůže s ní vystupovat Glen Hansard, tak je ze mě takový béčkový Glen.
Vy se smějete, ale to je čestná pozice!
Jasně, říkám to s nadsázkou a jsem pokaždé moc rád, že si s ní můžu zazpívat. Oba je miluju. Párkrát jsem se přidal na jejím turné, hráli jsme koncert pro Moravu. Tentokrát jsem s Markétou nechtěl nahrát klasický duet, ale jen aby písničku svými vokály a pianem dotvořila. Na vlnách se opravdu houpe, přál jsem si, aby mi s tím pomohla. Nahrávala u sebe doma na Islandu.
Nechtěl byste někdy nahrávat v jejím islandském studiu?
Dnes jsme s bubeníkem řešili, jaký tam má výhled. Zrovna tam s Glenem nahrávají nové písně pro The Swell Season. Mám to v hlavě, že bych u ní jednou chtěl s Miem, jejím mužem a producentem, něco nahrát. Rád bych tam někdy zavítal, ještě jsem ani na Islandu nebyl.
Jsou vlastně na albu, kterým trháte mraky, nějaké temnější momenty?
Buď se mnou je písnička psaná v covidu, je o strachu, jestli tě, až to všechno skončí, bude ještě někdo poslouchat. Bylo to dlouhé, ztrácel se kontakt s lidmi. Ale je udělaná tak, že bych ji do temného pytle neházel. Spíš tam asi patří písnička Chrám, ale i ta má dvě strany. Je to vzpomínka na mého tátu. Taky ovšem končí nadějně. Není to depka. Nechtěl jsem, aby byla. Protože když člověk chybí, je to těžké a smutné, ale nepřál jsem si zobrazovat jen tohle, protože jsme spolu zažili ty nejlepší věci. Proto je i ta vzpomínka a trochu pochmurnější a emotivnější písnička zakončená hezky.
Měl táta blízko k hudbě?
Měl ji rád. Doma jsme měli hodně desek. Queen, Uriah Heep, Omega… Teď je mám doma já. A hodně rád měl Petra Nováka, to mám po něm. Byl bigbíťák, ale sám nehrál.
Byla pro vás vlastně umělecká cesta jasná volba?
V osmnácti jsem vůbec nevěděl, že se budu hudbě věnovat profesně. Myslel jsem si, že asi budu dělat nějakou školu a pak někde pracovat. Něco mi ale napovědělo, že to možná půjde. Od té doby jsem se toho pocitu nevzdal. Pořád věřím, že to půjde – dělat to, co mě nejvíc baví. Spíš než abych třeba počítal nějaké vzorečky a vrtal se v tabulkách, se rád projevuji zpěvem, bavím lidi a dělám jim písničkami radost.
Co v posledních letech dělalo největší radost vám?
Vždy je skvělý pocit, když vznikne písnička, kterou člověk napíše třeba za dvě hoďky a nemusí se ani moc snažit. Jdu pak domů ze studia, z diktafonu si ji pouštím třeba stopadesátkrát. Další den ráno vstanu a mám chuť ji poslouchat znovu a znovu. Jsem úplně hotový, že se to stalo, že vznikla úplně z ničeho. To jsou krásné okamžiky, které se naštěstí teď děly často. Nebo když člověk najde správnou aranž a má pocit, že právě tak to má být. Díky bohu, že jsem tam dal tuto notu! Může se to zdát jako relativně malá věc, ale pro mě je velká. To jsou moje radosti. A pak mám radost z toho prcka, co tu spí za námi, a doufám, že ještě chvíli bude. Tím teď doma žijeme. A samozřejmě když se extrémně povede koncert, je to taky bomba.
Čeká vás turné. Jak moc je to teď jiné, když na něj odjíždíte od rodiny?
Teď bude miniturníčko, to je v klidu, ale když jsem byl minulý rok v Americe na 11 dní, už jsem přemýšlel, jestli nechybím doma. Ale mám skvělou ženu, myslím, že mě to nemusí trápit. Na koncerty, které mě teď čekají, se moc těším. S kapelou budeme hrát většinu desky a samozřejmě budu zpívat i anglické písničky, to nekončí. Chci je i v budoucnu hrát a psát. Skvělé je, že si můžu dělat, co chci, to jsem si uvědomil a je to pro mě důležité – aby mi zůstala ta radost. Měl už jsem i období, kdy se trochu vytratila.
Víte proč?
Asi se to stane vždy, když má někdo očekávání a představu, jak to má s mou hudbou být. Věří, že je správná, ale já si to nemyslím, ale nechám se do něčeho navézt. A zjistím třeba až po čase, že jsem to tak udělat nechtěl. Jsou to momenty, kdy nedám na intuici, ale na rozum. Nejsou to časté chvíle, ale stane se to. Třeba i proto, že samozřejmě chci, aby mé písně taky někdo poslouchal… Musel jsem si například vyhodnotit, jestli desku nevydat u velkého vydavatelství, a zjistit, co to obnáší. Nebo jestli to udělat sám, což zase obnáší něco jiného. Kolikrát to zamotá hlavu.
Zmínil jste Ameriku. Jak se vám tam hrálo?
Měli jsme čtyři koncerty, dost blízko sebe. V New Yorku jsme hráli v Bohemian National Hall, pak kousek od Filadelfie a dva koncerty ve Washingtonu. Hráli jsme pro krajany, ale do New Yorku přišla i tak polovina místních, to bylo fajn. Jel jsem s bubeníkem a natočili jsme tam klip k Nebedálkám. To byl úžasný zážitek. Máme totiž rádi kapelu War on Drugs, která je z Filadelfie. Má oblíbená písnička je Stranger Things a klip k ní dělal skvělý fotograf Shawn Brackbill. Když už jsme v Americe, zkusím někomu napsat, řekl jsem si. Napadlo mě, že by bylo hezké mít odtud jednoduchý klip. Tak jsem na drzáka napsal jemu. Sice nemohl rozumět textu, ale nastínil jsem mu, o čem je. V té písničce je ostatně zvuk snare, který může War on Drugs připomínat. Možná proto Sean kývl. Strávili jsme s ním velmi příjemné odpoledne.
Občas vyjedete koncertovat do zahraničí. Máte tam fanoušky?
Statistiky na Spotify mi napovídají, že ano. Dost jsme hráli v Německu a tam mám pocit, že trochu fungujeme a mohli bychom i líp. Ale co si budeme povídat, jsme česká kapela a konkurence všude kolem je mega velká. Když jsme se s minulými deskami snažili o export, hráli jsme showcasy, jeli jsme na turné, věřili jsme, že to dokážeme… získali jsme z toho minimálně skvělé zkušenosti.
Rozhodně nejčastějšími tématy rozhovorů s vámi je busking a nyní se samozřejmě mluví o češtině. Co vás ale jako muzikanta vlastně definuje?
Kdo vlastně jsem? Hele, zpěvák. A producent. Mám rád hudbu a zpívám o sto šest. Asi se nazvu radši zpěvákem než písničkářem. To může být Kryl, Pokáč nebo já a každý můžeme dělat něco úplně jiného. Mně vyhovuje zpěvák… A co se buskingu týká, pořád ho využívám. Jdu z pódia mezi lidi a najednou je z koncertu ulice. Mám rád, když je to takhle intenzivní. Proto totéž dělají i velké hvězdy, mají B-stage a najednou se objeví v davu. Já to dělám pokaždé, ať hraji menší koncert, nebo na větším koncertě v pivovaru. Tu ulici mám v sobě pořád.
Trhám mraky
Trhám mraky je optimistická deska, Thom Artway na ní poprvé zpívá v češtině. K jejímu vzniku přizval řadu dalších hudebníků, kteří se albem prolínají v různých rolích. S některými psal texty a skládal, jiní mu pomohli písně spoluprodukovat. Kromě Lukáše Chromka, jenž produkoval i jeho předchozí desky, se na Trhám mraky podílela především Beata Hlavenková, která je podepsaná pod produkcí poloviny desky. Dále autorsky přispěli Patricie Fuxová, Natálie Schejbalová či Kristian Komedie. A jako hosté se objevují Markéta Irglová či Štěpán Urban.