Když se zpěvák Brian Fallon rozhodoval, jestli dát znovu dohromady svou kapelu, obrátil se pro radu na toho nejpovolanějšího. Využil, že má číslo na samotného Bosse. Ten se s ním sešel na své narozeniny a povzbudil ho k akci. I díky tomu mohl později bubeník Benny Horowitz, který poskytl Headlineru před blížícím se koncertem v Praze rozhovor, prožít ten zvláštní moment, kdy mu při kontrole mixů alba History Books naplno došlo, že hraje ve stejné písničce, jako Springsteen zpívá. Návštěvníci koncertu se mohou těšit i na předskokana, kalifornskou kapelu Spanish Love Songs.
Než jste vyrazili na turné, měli jste speciální vystoupení. Vaše písnička je takzvaný goal song hokejového týmu New Jersey Devils a vy jste ji při každém gólu zahráli naživo. To zní zábavně!
NHL dělá stadionovou sérii, každý rok v jiném městě uspořádá venkovní zápas na fotbalovém hřišti. Tentokrát hráli New Jersey Devils proti Philadelphia Flyers. A protože Devils už roky naši písničku Howl pouští po každém gólu, postavili nás na stadion spolu s nimi. Celou hru jsme byli v pohotovosti a pokaždé, když skórovali, vyskočili jsme a hráli. Bylo to napínavé, ve sluchátkách nám producent říkal, kdy máme začít, a odpočítával, kdy musíme přestat. První gól Devils střelili už po dvaceti vteřinách, takže jsme do toho skočili rovnýma nohama. Mrzlo, teploměr ukazoval asi sedm pod nulou. Byl to ale výjimečný zážitek, jako dítě jsem na stadionu MetLife téměř vyrůstal, s bráchou a tátou jsme tam chodili na fotbal. Být na hřišti a zažít ho úplně jinak než vysoko z tribuny bylo cool.
Howl je „goal song“ hokejového týmu New Jersey Devils.
Chápu správně, že protihráč „svou“ kapelu na hřišti neměl?
Ne, jen domácí tým, Flyers jsou z jiného státu. Navíc mají jako svůj goal song Sad But True od Metalliky a nevím, jestli by se vůbec podařilo, aby přišla zahrát, pokud by se hrálo ve Filadelfii. Možná by to byla těžší domluva než s námi.
Na místě vás sledovalo sedmdesát tisíc lidí. Kolikrát jste hráli pro tak velké publikum?
Párkrát ano, ale nikdy to nebylo jen „naše“ publikum. Už jsme něco podobného, i když pořád menšího, zažili, když jsme někomu předskakovali nebo vystupovali na velkých festivalech. Třeba před Killers ve Wembley nebo na koncertech Foo Fighters. Tohle mělo ale přidanou hodnotu, protože jsme byli doma v New Jersey. Dost mě bavilo, že jsem večer jel vlastním autem domů a dal si horkou sprchu.
V březnu jste na loňské album History Books navázali EP History Books – Short Stories. Je na něm cover písně Ocean Eyes od Billie Eilish. Jak jste si její nahrávání užil?
Velmi. Myslím, že lidé mají občas mylné předsudky a představují si, že muzikanti musí být nonstop zažraní do progresivního rocku nebo třeba avantgardního jazzu. Já miluji přímočarý rock i pop stejně jako cokoli jiného. Už dřív jsem vlastnil alba Billie Eilish a rád je poslouchal. Nevím, jak přesně Briana napadlo nahrát tenhle cover, ale když to napsal do kapelního chatu, rychle jsme souhlasili. Byl to skvělý nápad, tak jsme si to párkrát prošli a vymysleli, co s tím. Ve studiu s producentem Butchem Walkerem pak všechno dopadlo trochu jinak, ale to je na hudbě skvělé. Jde prostě o naši malou poklonu Billie.
Briana to prý napadlo, když jel s dcerou v autě a poslouchali ji. EP jste nahrávali letos v únoru, jak vznikalo?
Nahráli jsme ten cover a novou verzi naší starší skladby Blue Jeans & White T-Shirts. A pak vznikly poloakustické jednodušší verze History Books a Positive Charge. History Books je tentokrát bez Bruce Springsteena. Bylo by dost troufalé ho požádat, aby s námi stejnou píseň nahrál dvakrát. Je docela velká věc, že to udělal jednou.
Vaše společná historie už ale začíná být poměrně bohatá. Springsteen byl vaším hostem na Glastonbury v roce 2009.
Bylo to šílené. Obzvlášť ve fázi naší kariéry, kdy jsme jeli v punkrockovém módu.
Na novém EP si The Gaslight Anthem troufli na cover Billie Eilish.
Tehdy jsme spíš inklinovali ke kapelám jako Social Distortion. Bylo to jako hrát s prezidentem, má obrovský vliv. Ale každá moje zkušenost s ním říká jednu věc, je to opravdu milý chlap. Vřelý a upřímně nadšený z mladých kapel, které dělají něco, co ho zaujme. Nemá v sobě elitářství. To je v jeho pozici ohromně milé, že dokáže ocenit ostatní a necítí se jimi ohrožen. Z některých lidí se s úspěchem stávají podivíni. On prostě klidně přišel za námi na pódium do malého stanu a vůbec se s tím nepáral.
Jaký je to pocit s ním nahrávat písničku nebo společně vystupovat? Pomáhá fakt, že to je milý chlapík, abyste z toho nebyl nervózní?
Ne! Navíc poprvé jsem nevěděl, že je tak v pohodě, sotva jsme ho předtím potkali. Jednou jsme se viděli na koncertě Against Me! v New Jersey. Jeho syn je jejich fanoušek a Brian si s ním tehdy krátce povídal. Na Glastu jsme se půl hodiny před koncertem dozvěděli, že chce přijít a hrát s námi. Ani jsme se nestihli vzpamatovat z překvapení. Teď s deskou to bylo jiné. Byl zrovna na turné a my potřebovali dokončit album a nahrát jeho vokály. Bylo to logisticky náročné, ale podařilo se. Jednou jsem pak řídil, poslouchal pro kontrolu mixy a najednou slyším jeho hlas. Teprve to byl nereálný moment, kdy jsem si říkal, hrome, Bruce Springsteen zpívá na mojí desce. Wow! Do té chvíle to byla jen práce a nedocházela mi ta váha, ale najednou jsem ho slyšel ve svém autě a bylo těžké uvěřit, že jsou to moje bicí a jeho hlas dohromady. Cítil jsem se být v exkluzivní společnosti.
Neumím si to představit, ale jistě to byl výjimečný moment. Jakou vůbec mělo nahrávání History Books, vaší první desky po několika letech pauzy, energii?
Přišli jsme do studia k Peterovi Katisovi, se kterým Brian už předtím nahrával sólově, a dali jsme dohromady písničku Positive Charge, abychom zjistili, jestli nám to spolu funguje. Bylo to fajn, sedli jsme si, a Peter, který pracoval na řadě skvělých desek různých stylů, potvrdil, že spolu můžeme udělat velkou rockovou desku a bude znít cool. Byl to o dost přirozenější proces, než na jaký jsme bývali zvyklí. Dřív jsme mívali všechno pečlivě nazkoušené a věděli přesně, co budeme ve studiu hrát. Nyní jsme se snažili být spontánnější, a když nás něco napadlo, rádi jsme to vyzkoušeli. Nechtěli jsme být tak rigidní, spíš se nechat unášet. Dojížděli jsme navíc do Connecticutu, což je asi tři hodiny cesty, a vraceli se domů na víkend. To bylo nové, dřív jsme se prostě zdekovali a byli dlouho pryč. Celkově to bylo dost příjemné, pracovali jsme s velmi chytrými a kreativními lidmi.
Titulní skladba History Books má vzácného hosta.
Zdá se, že onen „positive charge“ – pozitivní náboj s kapelou máte. Co se po pauze změnilo?
V tomhle směru je stárnutí ve společném projektu hezká věc. Začínali jsme, když nám bylo asi dvacet, mně dokonce osmnáct, a dávno jsme regulérní dospělí. Máme šedivé vlasy a rodiny. Řada lidí se narodila, jiní zemřeli, prožili jsme kus života. Dvacet let jsme v tom spolu. Člověk si musí dovolit růst. Lidé se mění, okolnosti také. Proto už se nesnažíme psát, jako by nám bylo znovu náct. Hudba musí vznikat autenticky a být o něčem, co pro vás má doopravdy význam.
Bál jste se, že se The Gaslight Anthem nevrátí?
Určitě jsem během naší pauzy prožil okamžiky, kdy jsem neviděl další cestu. Jo, byly chvíle, kdy jsem si myslel, že máme poslední notu za sebou. Kromě toho teď už všichni víme, že někdy věci mohou ze dne na den skončit a není to ničí vina, jen se zastaví celý svět. Ale na to už všichni zapomněli. V tom je krása a prokletí lidstva. Umíme se úžasně adaptovat, ale pozornost udržíme jen velmi krátkou chvíli.
Zápis v učebnicích dějepisu
Newjerseyská kapela The Gaslight Anthem debutovala deskou Sink or Swim v roce 2007. Nepotopila se, nýbrž obstojně plave, a History Books je její šesté studiové album. Jak by si přála být zapsána v dějepisných knihách? „Čím jsem starší, tím víc si cením, že se můžu ohlédnout a bez ohledu na hudbu si říct, že to byla upřímná snaha dobrých lidí něco dobrého vytvořit. Nechci, aby vzpomínky obalila kontroverze nebo něco špatného,“ říká bubeník Benny Horowitz. „Pokud se nám dekádu za dekádou daří dělat písničky, které uspokojují nás samotné a má je rád i někdo další, jsem spokojený,“ vysvětluje hudebník, jehož v sestavě doplňují zpěvák a kytarista Brian Fallon, kytarista Alex Rosamilia a baskytarista Alex Levine. „Každý další krok v naší kariéře mě příjemně překvapuje. Vyrůstal jsem jako součást malé punkrockové a hardcorové scény, kde se za úspěch považovalo, když na vaši show přišlo padesát lidí, cokoli dalšího je navíc. Mým cílem je zachovat pozici. Když porosteme, budiž, ale netlačím na to.“