Před osmi lety se The Cinematic Orchestra předvedli v narvaném pražském klubu a na festivalu v Ostravě. 5. září se vrací na vlastní open air koncert v Ledárnách Braník v Praze. Jason Swinscoe se za ničím nikdy příliš nehnal, a tak má za celou tu dobu na svém kontě pouhá čtyři studiová alba. Příležitostně ale zavítal i do světa filmové hudby, který ho, jak už napovídá název kapely, vždy zajímal.
Jak se máte?
Výborně, turné mě česká až na podzim, ale už mám za sebou pár příjemných koncertů. Jeden byl v Řecku, v rámci athénské série volně přístupných koncertů. Moc hezká akce, měl jsem z ní radost – navzdory tomu, že z mnoha různých důvodů nesnáším turismus, jsem byl loni s rodinou v Řecku na dovolené a rád jsem se tam nyní vrátil.
Turismus nesnášíte, ale svět poznáváte rád, pokud se nemýlím?
Rád různá města a kultury poznávám, ale nerad je konzumuji. Hudebníci občas naříkají, že během turné nic nepoznají, ale podle mě je to opravdovější, naopak se seznamujete s místními a jejich reálnou kulturou, která není přibarvená cestovními kancelářemi a marketingem. A v Řecku to bylo milé, i když nás naplno zasáhla vlna veder, která teď sužuje celou Evropu. Žiju teď v Portugalsku, v Lisabonu, a i na zdejším pobřeží teď hoří. Samozřejmě je to pro přímo zasažené oblasti náročné, ale na mnoha místech světa jsou každoroční požáry součástí obnovy přírody.
Před čtyřmi lety vyšlo dosud poslední album The Cinematic Orchestra to Believe.
Do České republiky se vrátíte po osmi letech.
Mám na Prahu krásné vzpomínky. Před koncertem v Lucerna Music Baru jsme měli nějaké technické potíže – s kytarou a bicími, které byly blízko u sebe, a nemohli jsme je proto dobře nazvučit. A technici z klubu hned přivolali na pomoc místního kytarového specialistu, který nás vybavil snímačem, jenž používáme dodnes. Může se to zdát jako drobnost, ale to je pro mě ten reálný okamžik, který mám radši než zážitky z katalogu. Člověk vidí, v jakých zemích je hudba nedílnou součástí kultury.
Když tak mluvíte o turismu a poznávání světa, připomíná mi to i váš přístup k hudbě – taky nikam nespěcháte a nepostupujete podle obvyklých šablon.
Rád k věcem přistupuji holisticky. Když jste teenager, ale i po dvacítce, si člověk myslí, že všechno ví, a pak přijde moment, kdy zjistíte, že nevíte ani houby. Možná se trochu zkušeněji pohybujete v určitém zavedeném řádu, tušíte, co se jak dělá. Ale co se umění týká, mají se pravidla porušovat. Je to jedna z myšlenek, která mi utkvěla z univerzity, říkával to jeden z mých učitelů a nebyl to žádný velký buřič. Nemluvil nutně o společnosti, ale v umění to tak být musí. Umění, sochařství, architektura, hudba, malování, tisk, móda, cokoli vás napadne – to je všechno propojené a vše je třeba zpochybňovat, dekonstruovat a kritizovat.
A tím se vracíme obloukem k turismu. Možná jsem byl příliš příkrý, když jsem řekl, že ho nenávidím, ale rozhodně jsem smutný z toho, jak turismus rodí zcela nekritickou kulturu. Lidé skočí do autobusů a někdo jim ukazuje, na co se mají dívat. A stejné je to vlastně i v obchodech s hudbou – žánry jsou rozškatulkované a u vchodu máte seřazené nahrávky podle hitparády a výběr týdne. Všechno to otupuje, nikdo nepokládá žádné otázky. Ale když se chcete k něčemu dopracovat, musíte přemýšlet. Sám za sebe.
Když už jsme u nahrávek: Letos po dvaceti letech vydáváte hudbu, kterou jste složil pro promítání černobílého filmu Muž s kinoaparátem. To se mimochodem konalo v Portugalsku, kde nyní žijete.
Těch dvacet let uteklo jako voda, někdy mám pocit, že jsem toho za tu dobu moc nestihl. Na podzim ten kus v Lisabonu zahrajeme naposled, trochu ho ale ještě pro tu příležitost modernizuji. A děláme k tomu úžasnou show, která koresponduje s filmovými postupy, jež režisér Dziga Vertov před více než sto lety použil. Nyní pracujeme i na nové vizuální show pro současné koncerty. Nevím, co všechno si budeme moct přivézt do Prahy, máme toho teď hodně. Každopádně se na turné moc těším, koncerty jsou oslavou nahrávky. Nemají být nekonečným kolotočem. Je to setkávání se s fanoušky, k němuž se má přistupovat s pokorou, radostí a štědrostí. Letos jsme hráli ještě v Indii, byly to krásné koncerty. Chtěli po mně, abych zahrál To Build a Home, což obvykle nedělám, pouze když se mnou vystupuje zpěvák Patrick Watson. Ale tady, protože jsem tam byl poprvé, jsme se domluvili, že když tu píseň publikum zazpívá, zahraji ji. A moc jsem si to užil.
Když bude v Praze publikum zpívat, zahrajete tu skladbu, jenž zazněla mimo jiné v seriálu Chirurgové?
Asi ne, nechci to tak dělat pokaždé, tohle bylo kouzlo okamžiku. To jsou momenty, které nezapomenete. Ve světě, kde je všechno v podstatě závod o první místo v hitparádě a zapamatovatelný refrén, jsou pro mě nejdůležitější opravdové prožitky a snaha vytvořit něco, co má nějakou životnost. Není třeba se hnát, není nutné hrát tuhle hru. Když moc tlačíte, vyhoříte.
Skladba To Build a Home zní na koncertech jen výjimečně.
Vám to nikdy nehrozilo?
Jeden čas jsem opravdu hodně koncertoval, ale to bylo důležité. Živé koncerty jsou důležité. Zaprvé začaly být nutné pro obživu, protože Spotify zná jen čísla daleko za desetinnou čárkou, ale taky protože koncerty jsou autentické. Spotify je jen knihovna. Nic víc. Nesnáším ty navrhované skladby, které by se vám mohly líbit. Proč se vás radši nezeptají, co se vám doopravdy líbí? Nebo proč se nezeptají těch umělců, kdo je ovlivnil? Myslím, že to už se o hudbě víc dozvíte z TikToku. Zdá se komický a můžete ho za leccos kritizovat, ale děcka se z něj o současné hudbě a kreativitě dozví víc než na Spotify. Když se pak někomu zblázní čísla na YouTube nebo na Spotify a netuší proč, obvykle nakonec zjistí, že to je, protože někdo jeho písničku použil k vtipnému videu na TikToku. Přesto pro mě je pořád to hlavní být fyzicky přítomen a v kontaktu s lidmi. Obzvlášť teď, když začínáme žít v éře umělé inteligence.
Láká vás s ní pracovat?
Je kolem toho hodně kontroverze a zatím jsem to nezkoušel. Ale láká mě. Nezavrhuji umělou inteligenci. Každá nová technologie je vždy nevyhnutelně použita dobrým způsobem, ale i zneužita. V hudbě zatím vnímám, že se tím lidé baví způsobem, že třeba Marvinu Gayovi postaví kapelu dle svého gusta a nechají ho zpívat cizí písničku. To může být legrace, ale jistě existují i kreativnější možnosti. Každopádně ta technologie tu bude a bude se vyvíjet, to nemá smysl popírat. Snaha to zastavit je jen projevem strachu. Chápu, že má někdo strach, že se to dostane i do špatných rukou, ale je zde i obrovský prostor pro pozitivní využití.
Lisabonská éra
Jason Swinscoe žil v minulosti v několika zemích, před brexitem se odstěhoval do Portugalska. „Je to chudší země, ale úžasně se rozvíjí. Je pro mě důležité být součástí komunity,“ říká hudebník, který skupinu The Cinematic Orchestra založil v roce 1999. „Mám tu krásné studio na hlavní třídě a doufám, že už ho nikdy nikam nebudu stěhovat,“ přiznává Swinscoe, pokud tedy z nové hudby, na níž nepřetržitě pracuje, vznikne páté album, bude nahráno v Lisabonu. „Přestěhovat svou techniku a úžasné vzácné staré nástroje, jimž přesuny opravdu nesvědčí, je spolu s tím, že musíte dětem říkat, že budou měnit školu a hledat si nové kamarády, to nejtěžší. Už to znovu dělat nechci. A taky je pro mě docela fuška vždycky zabalit všechny vzpomínky. Když je pak rozbalujete na novém místě, zjistíte, že jste v sobě spoustu věcí nedořešil. Je to emocionálně náročné. Mám tu teď krásné místo s dobrou atmosférou a prostorem pro přespání hudebníků, kteří sem za mnou lítají, pochvaluje si. The Cinematic Orchestra dosud vydali studiová alba Motion, Every Day, Ma Fleur a před třemi lety To Believe.