Hlavním důvodem našeho setkání při rozhovoru bylo jeho nadcházející evropské turné s pražskou zastávkou, tím dalším pak nová tvorba. Garvey, který vypadá jako jasný rocker, ačkoli jde o jasně popového a při různých spolupracích také tanečního umělce, chystá na příští rok nové album, které otestuje i na českých posluchačích.
Jako první ochutnávku nabízíte singl Free Like the Ocean. O čem pojednává?
Pocházím z malého ostrova, z Irska. Pro mě je to nejklidnější ze všech míst na světě, kde jsem dosud byl. Málokdy je tam hezké počasí, takže když v Irsku stojíte na pláži, jste tam úplně sama. Třeba na třiceti kilometrech nikde nikdo. A přesně tohle pro mě představuje ultimátní svobodu. Díváte se na moře a cítíte, že tady jste doma. Na jisté úrovni můžeme podobný princip vysledovat ve vztahu.
To mi, prosím, vysvětlete.
Každému bych přál vztah, ve kterém jsou dva lidé, kteří jdou společně kupředu, než aby jeden druhého brzdil. Miluji svou manželku, protože mi umožňuje být sám sebou. Dokonce si myslím, že mi pomáhá být lepší. Rozhodně se ani nepokouší mě v čemkoli a jakkoli zastavit. Za to ji hluboce miluji. Člověk pak může mít sny a nezůstat jen u toho snění, ale dokáže je také realizovat.
Pocházíte z Irska, ale už skoro dvacet let žijete v Německu. Mluvíte německy?
Ano, plynule. Aspoň si to myslím, protože lidé jsou tady zdvořilí natolik, že mou špatnou němčinu nijak neopravují a nechávají mě mluvit. Trochu se děsím toho, až přijde moment, kdy budu žít v Německu déle, než jsem žil v rodném Irsku. A ono se to blíží.
Proč Německo? Nebyla by pro rozkvět hudební kariéry lepší Amerika?
Někdy je lepší o věcech moc nepřemýšlet a jen je nechat, ať se stanou. Tehdy jsem si půjčil peníze na letenku od starší sestry a čekal jsem, kam mě vítr zavane. O Německu už jsem něco věděl. Byl jsem tam s kapelou na turné. Když jsem z ní odešel, vrátil jsem se do Německa s jinou kapelou a prodával jí merch. Do třetice jsem tam dorazil se dvěma kytarami, vlastně se vším, co jsem měl a týkalo se hudby, a rozhodl jsem se zkusit štěstí. Doteď jsem přesvědčený, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal. Najednou jsem byl součástí střední Evropy. V Irsku si připadáte, že žijete v bublině. Jako inspirace je to sice krásné, ale když chcete proniknout mezi hudební komunitu, musíte za tím jít, musíte směřovat tam, kde to žije, kde jsou lidé, kde se skutečně tvoří.
Jaké byly začátky v nové zemi?
Těžké a ostré. Ocitnete se v neznámu, neumíte jazyk, je tam celá řada různých omezení. Pro mnoho lidí je to konečná. Po čase to vzdají a zjistí, že tohle není jejich cesta. Ovšem když to dáte, je to nejlepší cesta pro vybudování si zdravého sebevědomí. A já jsem si byl naprosto jistý, že to je moje cesta.
Vy jste byl na správné cestě?
Vždycky jsem stoprocentně věděl, že chci být muzikant. To je vlastně další věc, která souvisí s Free Like the Ocean. Zapomněl jsem to zmínit. Žijeme v dost negativní době, mnoho lidí trpí, je pro ně těžké najít v životě něco pozitivního. U Free Like the Ocean jsme měli jako první hotový refrén, protože jsme věděli, že musíme přijít s něčím pozitivním, že je potřeba psát pozitivní písně.
Je vám padesát, píseň zní velmi mladistvě. Jak se vám daří dělat takhle fresh věci?
Nestane se to přes noc. Není to tak, že bych ráno vstal a okamžitě napsal píseň, která je současná a svěží. Každý se o to snaží. Mně to strašně trvá. Na napsání dobrého songu pokaždé potřebuji spoustu času. Na nových věcech pracuji s mladými producenty v Londýně i tady v Berlíně, který z hlediska umělecké tvorby považuji za velice mladé město. Taky se snažím jaksi bojovat se vším, co by mi mohlo bránit žít v přítomnosti. V začátcích jsem byl velice naivní a ta moje tehdejší čistota se promítala ve svěží tvorbě, tehdy vznikla třeba Supergirl. Teď, se všemi těmi zkušenostmi získanými za desítky let v byznysu, se snažím nezlenivět a být co nejvíc současný.
Zmínil jste hit vaší bývalé kapely Reamonn. Budete ho na evropském turné hrát? Tím spíš, že se o šňůře mluví jako o vašem návratu ke kořenům.
Supergirl miluju a moc rád ji dávám na koncertech. Nemusím se za ni stydět. Díky téhle písničce jsem se navíc seznámil se spoustou skvělých lidí. Když jsem ji na koncertech nezpíval, lidé odcházeli zklamaní. Taky jsem byl jednou v klubu v New Yorku a hrála Supergirl, ale úplně od někoho jiného, v jiné verzi, kterou jsem neznal. Myslím, že ta píseň má ohromné kouzlo a oslovuje lidi všech generací po celém světě. Poté, co jsem z Reamonn odešel, jsem ji ale spoustu let nehrál, protože jsem se chtěl etablovat jako sólový umělec. Jednoho dne jsem na jistém menším koncertě pocítil, že bych si ji opravdu hodně chtěl zahrát. Byla to akce s mezinárodním publikem. Na konci písničky bylo znát, jak jsou všichni nadšení, jak nás všechny propojila. Tehdy jsem byl na sebe hrdý a rozhodl jsem se, že ji znovu zařadím.
Na co ještě se na vašem koncertě v Praze můžeme těšit?
Určitě chci hrát nejnovější písně, které vznikají na příští album. V době pandemie jsem vydal desku, s níž jsem pak neměl možnost koncertovat, takže to teď chci napravit. Budeme tedy hrát i výběr z ní. Rád zpívám a hraji songy, které lidé znají, proto se těším, a i návštěvníci koncertu se můžou těšit na nějakou hezkou kombinaci toho vůbec nejnovějšího s průřezem skladeb napříč celou mou tvorbou.
Jak často se vracíte do Irska?
Snažím se aspoň dvakrát do roka. Je pro mě nesmírně důležité neztratit rozhled, neuzavřít se do tunelu, kterým kráčím k nějakému cíli. Potřebuji vidět rodiče, oddechnout si, dostat se do jiného světa. Miluji hudbu, tvorbu a koncerty, ale taky si uvědomuji, že v životě jsou i jiné hodnoty, které jsou stejně důležité.
Jste spíš hudebník nebo producent?
Víte, co miluju na životě muzikanta? Skládáte, tvoříte, píšete, skládáte… uf… a najednou se dostanete do momentu, kdy už nemůžete, ale pak přijdete do studia a rázem z vás je spíš producent, pak zase koncertujete, na konci turné jste vyčerpaní, chybí vám rodina, jste s rodinou a jednoho dne si dáváte pivo po pořádné večeři a říkáte si: „Už abych byl zase na pódiu.“ Je to skvělý, pestrý a vzrušující život.
Seznamte se
Raymond Michael Garvey je padesátiletý irský zpěvák, skladatel a kytarista žijící v Německu. Po dobu jedenácti let byl frontmanem kapely Reamonn, která vydala několik hitů a v Evropě zlatých i platinových studiových alb. Po best of nahrávce a turné v roce 2011 se rozpadla a Garvey se vydal na sólovou dráhu. Na kontě má pět samostatných studiových desek a šestou právě nahrává. Napsal řadu písní pro jiné umělce různých žánrů včetně Paula van Dyka a Jam and Spoon, spolupracoval s kapelami jako Apocalyptica a In Extremo či zpěvačkami Nelly Furtado a Mary J Blige.