Scházíme se v jeho studiu. Zprvu ten prostor působí trochu chaoticky, na stěnách jsou orientální motivy i Kurt Cobain, na klavíru položené skleněné pyramidy i gumový dinosaurus. Ve vzduchu visí vůně santalového dřeva z vonných tyčinek a to všechno je prakticky přes ulici od michelské plynárny. Ten kontrast a roubování zdánlivě nesouvislých elementů do jednoho celku jako kdyby patřily i k samotné tvorbě Michala Skořepy. Nebo Pana Lynxe?
„Speciálně ty tuhle blbinku oceníš,“ povídá, když mi podává hrnek s motivem Žvejkala (v originále Chewbacca) z Hvězdných válek.
Setkáváme se dva dny po akci v Rock Café, kde jste s kapelou složenou z Thoma a Ronoona z Imodia a Adama Jánošíka z The Atavists odehráli koncert na oslavu třiceti let od vydání desky In Utero od Nirvany. Jak sis to užil?
Užil! Já na tom vyrostl, to je muzika, která mě okolo třinácti let vyděsila natolik, že si mě absolutně odtáhla stranou od všeho, co mě do té doby hudebně zajímalo. Dostala mě tou autenticitou a syrovostí. Ne že bych tomu propadl hned, ale fascinoval mě ten výraz, šel jsem po tom do hloubky, a i když jsem pak na konzervatoři studoval klavír, stejně jsem byl srdcem v grungi, který se u mě rozrůstal s objevováním dalších kapel, a když jsem pak slyšel Alice in Chains, tak mi došlo, že tohle chci dělat. Fascinovala mě i ta scéna, ty příběhy, autenticita tvorby povětšinou feťáků, byť zrovna téhle vášni jsem nikdy neměl čas ani chuť propadnout.
Ptám se, protože na nové desce ten grunge není moc slyšet. Kromě odkazů v textech je to hudebně dost jinde, je to výpravný, hodně vrstvený rock zvukem připomínající spíš konec osmdesátek v Českoslovenku a tehdejší kapely vycházející z nové vlny. Pražský výběr, Stromboli, Precedens.
Přiznám se, že vůbec nevím, co to je. Co je nová vlna v Československu? Tohle nemám vůbec naposlouchané, a jestli tam slyšíš nějakou souvislost, je to naprosto nevědomá inspirace. Mám rád Pražský výběr, mám rád Stromboli, ale většinu muziky z té doby nemám najetou a ta podobnost bude daná možná tím, že to ze mě chtělo jít ven podobným způsobem.
První singl dostal název Výlety do temnoty.
Hrál jsi v muzikálech, děláš grafiku, produkci, režíruješ klipy, neoznačil by ses spíš za renesančního člověka než muzikanta?
Asi jsem renesanční člověk v tom, že vášeň pro tvorbu se u mě projeví vždycky stejně intenzivně, ať už je to grafika, režírování, herectví, nebo zpěv. Mám vizi, nadchnu se a jdu tvořit. Ale když se ta vášeň děje zrovna v muzice, tak přece jen hoří o něco víc.
Točil jsi klipy pro Kabáty, Wohnout, Michala Prokopa nebo Insanii. Zaujalo mě, že se v nich pokaždé objeví nějaký herec nebo jinak známá osoba, například Jan Saudek. Dá se to brát jako tvůj rukopis? Jako něco, na čem si zakládáš?
Není to úplně můj záměr, je to něco, co může často pomoct přímo těm interpretům a kapelám, jak to dostat dál.
Takže je za tím vypočítavost?
Pro ně to může být vypočítavost, ale pro mě je to potěšení, že s někým takovým pak můžu spolupracovat. Nebo vypočítavost… mám v hlavě nápady, říkám si, kdo by se na to zrovna hodil. Napadne mě třeba taková drzost, že do klipu Má vlast dáme Vilmu Cibulkovou a Michal Prokop na to řekne: „Super nápad!“ Co si budeme povídat, žijeme v době, kdy toho smrtelníka nějak potřebuješ připoutat k obrazovce.
Pro tvou hudbu, ať už je řeč o bývalé kapele Stroy, nebo nové desce, je typický perfekcionismus a vrstvení mnoha poloh. Když to řeknu natvrdo, řada rockerů a tuplem grungeři by se s tím tak nesrali.
Je to tak, já mám naopak potřebu se s tím velmi srát. Baví mě to, mám rád detaily.
Je to dáno tím, že jsi studoval i kompozici?
Já ji studoval jenom tři roky, větší roli hrála rodina. U nás doma se hodně poslouchal jazz a vážná hudba, včetně moderní vážné hudby (rodiče byli operní pěvci, dědeček filharmonik a babička sboristka, pozn. red.). To mě naučilo přemýšlet o muzice jinak, ne jako akordy plus melodie, ale takzvaně polyfonně. Představ si to jako proplétání hlasů v podobě chemické substance. Navzájem na sebe reagují, reagují jeden na druhý a společně pak nějak reagují na třetí, na čtvrtý… Takže já hudbu a její skládání vnímám jako proplétání, kde slyším všechno najednou a pak se to snažím poskládat jako mozaiku. Proto ty moje písničky asi nejde úplně zahrát u táboráku, ale pár takových by se našlo.
To je hezký popis, dokázal bys podobně vysvětlit, jak vznikl Pan Lynx? Poprvé jsi mi o něm říkal už někdy před třemi lety, to je na přípravu hudebního projektu dlouhá doba.
Ten nápad přišel zhruba v době, kdy jsme končili se Stroy. Bubeník byl v Portugalsku, basák v Londýně, nedávalo smysl, aby sem lítali na koncert v Ústí pro sto lidí. Tak jsme se dohodli, že uděláme poslední desku, rozloučíme se s ní v Paláci Akropolis a je symbolické, že já s Lynxem na tom samém pódiu odehraju 31. října první koncert a zároveň křest debutové desky vycházející ten samý den. Což mi vlastně dochází až teď, jak se o tom bavíme.
A jak tedy vznikl Lynx?
Kapitolu Stroy jsem tehdy uzavřel a procházel jsem těžkým osobním obdobím. Jedna šamanka mi poradila, abych si udělal meditaci na vnitřní zvíře. To je indiánská praktika, používají ji, aby se toho zvířete ptali, kudy dál. Když se třeba náčelník Černý Medvěd napojí na svého medvěda, ten mu řekne: „Buď v klidu, tady si sedni, ono ti to přijde.“ Za mnou v té meditaci přišel rys, latinsky lynx, a já zjistil, že mi to zvíře fakt sedí. Včetně fyzických projevů, kdy jsem cítil, že to je ono. Tak jsem si o rysech začal zjišťovat víc, staří Egypťané třeba věřili, že rys vidí skrze světy a funguje mezi nimi jako průvodce. Proto jsem třeba zapojil motivy pyramid. A podobných paralel je na rysa navázáno mnohem víc, což z toho pro mě udělalo až mystickou věc. Začal jsem si toho Pana Lynxe zobrazovat, kreslit, začal jsem ho vidět. Stal se z něj pro mě svým způsobem kámoš a tak trochu producent. Samozřejmě, napůl je to nadsázka, ale napůl vychází z věcí, které doopravdy vnímám a život mi je posílá v podobě nečekaných synchronicit.
Jak to mám chápat, Pan Lynx – producent?
No, tehdy v tom bodě jsem ho nechal promluvit do mé budoucnosti. Říkal mi: „Máš kontakty, máš zkušenosti, klidně můžeš dělat mainstream, ale počítej s ústupky. Nebo to dělej po svém, buď svobodný, ale bude to riskantní a ne zadarmo. Tak co si vybereš?“ Jako v Matrixu, červená, nebo modrá tabletka? Tak jsem řekl oukej, pojďme do toho, načež Pan Lynx dodal: „Připrav se na to, že možná nebudeš skládat muziku, která se ti úplně líbí. Ale budeš to ty.“
Spolupráce s Michaelem Kocábem a Michalem Pavlíčkem.
Doteď jsem nedokázal poznat, jestli jde o tvoje alter ego vyjadřující tvůrčí etapu, nebo je to od začátku koncipované jako projekt fiktivního muzikanta, jako figurka, kterou sis coby umělec vymyslel a hodláš s ní bavit publikum, podobně jako je to třeba u Gorillaz.
Tím, že ho komiksově ztvárňuju, bavím publikum a hraju s ním hru, že budeme věřit na animovaného Pana Lynxe chodícího po světě. Někdo ho vidí, někdo nevidí. Zároveň v sobě ale Pan Lynx obsahuje něco ze mě, ještě mnohem pravdivějšího, než je to moje ego jménem Michal, chodící po tomhle světě. Pan Lynx není moje alter ego, je to spíš kousek mé duše.
V tuto chvíli Michal navrhuje, jestli na chvíli nepustit k řeči samotného Pana Lynxe, že by k tomu měl lépe co říct. Na to jsem nebyl připravený, navíc rozhovor s fiktivní bytostí jsem ještě nikdy nedělal, takže se hodně improvizovalo.
Jak probíhalo vaše první setkání a napojení?
Sleduju Michala už od narození. Člověk musí zažít určitý věci a vylámat si zuby o určitý věci, aby se dalším věcem otevřel. Takže Michal si o něco vylámal zuby a to byla chvíle, kdy jsem mu do cesty poslal šamanku, abych se mu mohl připomenout a říct mu, že je připravený na tenhle náš projekt.
V prvním klipu Výlety do temnoty spolu koukáte na televizi a hledíte do skleněné pyramidy. Jamovali jste spolu taky?
Ty písničky nevznikaly tak, že bychom jamovali. Michal seděl a skládal, já seděl a hrál na PlayStationu, protože to mě v týhle realitě hodně baví. A když jsem slyšel dobrou melodii, tak jsem ho zastavil a řekl: „Tohle je dobrý.“ A že stačí, protože Michal má tendence všechno okecávat, a to i v muzice.
Měli jste hodně vyhozeného materiálu?
Jo, hromadu! My máme už hotovou druhou desku.
Z vyřazených nápadů?
Ne, to je plnohodnotný další album, který vydáme za rok za dva. Je to plnohodnotný pokračování týhle desky a teprve potom se uvidí, co se bude dít dál.
A co ty dva roky do vydání budete dělat, když máte desku hotovou?
Klipy, artworky a hlavně koncerty.
Jaký je vlastně váš vztah? Chápu to dobře, že tě Michal nechá jednat a myslet za něj?
To není tak, že bych byl nějaký manipulátor nebo loutkovodič, vůbec. Jsem rádce. Průvodce. Něco jako Morfeus v Matrixu. Dali jsme dohromady projekt, který může lidem ukázat, že se nemají bát jít do sebe, zahledět se do sebe, protože to, co najdou a skrze svou tvorbu vytáhnou na světlo, svět obohatí daleko spíš, než když se budou koukat okolo sebe a poslouchat, co po nich svět chce. Poslouchat svý vnitřní zvíře se může vyplatit. Docela by mě zajímalo, co je tvoje vnitřní zvíře.
To asi nezjistíme, ale tipuju želvu. Mě by zase zajímalo, jaká je tvoje pozice v kapele?
Hmmm… já jim do toho nezasahuju, ale kdybych měl nějak popsat svou pozici v kapele, tak bych řekl, že tam tak jako držím pole.
Tak díky za rozhovor, mohl bych zase mluvit s Michalem?
Jasně, šup do Michala!
Klip Michala Prokopa v režii Michala Skořepy.
Oukej, tohle byla hodně zvláštní zkušenost. Jsi nadšenec do videoher. Připadá mi, že v Panu Lynxovi, a obzvlášť v prvním klipu, je výrazná herní estetika.
Jo, přesně! Jsi první, kdo to řekl, a já to vím celou tu dobu. Dokonce je v tom klipu zabodnutá do země v poušti konzole Nintendo Switch. Někdy s tím pracuju vědomě, někdy spíš podprahově, ale je to tam, protože ta herní estetika mě hodně baví. Je hravá, mám rád metafory, fantasy, ty sám víš, že když si projdeš v nějaké hře její svět a baví tě, tak se s ním sžiješ a vidíš ho okolo sebe. A já takhle přemýšlím i o hudbě a estetice, takže kdyby to záleželo jenom na mně, tak za pár let klidně s Panem Lynxem udělám třeba nějakou adventuru.
První klip Pana Lynxe vyšel v prosinci 2021, o tom projektu jsi mi říkal už o rok dřív. To jsou dohromady tři roky. Proč to trvalo tak dlouho?
Ano, je to dlouhá doba. Ten klip jsme dělali s mým kámošem Mártym Šafusem, což je úžasný animátor. Strávili jsme s tím rok a půl, protože jsme ve dvou lidech dělali něco, na co normálně potřebuješ dvacetičlenný tým. Je to dělané ručně, musel jsem Pana Lynxe nakreslit několiksetkrát, pomalu jen aby pohnul hlavou. Původně jsme to chtěli mít za čtvrt roku hotové, ale do toho zrála ta deska, na singl Kdo se bojí, musí do lesa jsem se snažil dovolat Kocábovi, což taky zabralo rok a půl, protože je vytížený. Ty tři roky příprav mi ale pomohly ujasnit si, o co přesně mi jde, kdo je Pan Lynx a co s ním budu dál dělat. To, že deska vychází až teď, považuju díky všem těm předcházejícím okolnostem za ideální čas. Mám díky tomu plány na roky dopředu a mám v nich celkem jasno.
Když už jsi nakousl Michaela Kocába, kdo další na desce hostuje?
Když jsem složil jednu z nejrychlejších věcí na celém albu, spontánně jsem si do ní začal zpívat hlasem, u kterého jsem zjistil, že patří Matěji Homolovi z Wohnout. Přišlo to intuitivně, nebyl to záměr. Takže mi nazpíval vokály a jeho brácha Honza mi nahrál sólo. U singlu Kdo se bojí, musí do lesa to bylo tak, že tahle skladba vznikla od textu, ten byl první a k tomu se pak složila hudba.
Jenom u této písně?
Naopak, oproti Stroy většina Lynxových skladeb začíná u textu. A pak jsem koncertoval s Pražským výběrem, spřátelili jsme se a hodně jsem se od nich naučil. Hlavně tu autenticitu, když si poslechneš Pražský výběr, tak to je přesně ta hudba, kterou si dělali sami tak, jak chtěli, a bylo jim jedno, co na to řeknou lidi. Tím mi Kocáb s Pavlíčkem doteď imponují a chtěl jsem je mít jako hosty právě v písni Kdo se bojí, musí do lesa. Michal Pavlíček mi furt sliboval sólo, říkal, že mi to natočí, ale pořád neměl čas. A pak mi najednou poslal šestnáct různých verzí a říká: „Vyber si.“ Takže jsem vymyslel takový fór do crowdfundingové kampaně, kde si budou podporovatelé moct pořídit speciální vydání desky s alternativním sólem Michala Pavlíčka.
Držím v ruce fyzické vydání, limitku na masivní kovové flashce v dřevěné krabičce. Jak tě tohle napadlo? Desky na flashkách frčely možná před deseti lety, fyzický prodej nosičů celkově klesá, možná vinyl bych pochopil.
To je dáno mou touhou mít kontakt s fanoušky. Když hraju, nekoukám někam do tmy, snažím se s každým v publiku alespoň na chvíli očima individuálně navázat kontakt. To spojení s jednotlivci je pro mě důležitější než dav. Vydat desku na flashce, navíc v tomhle provedení, je způsob, jak tomu fanouškovi něco dát, jak zůstat ve spojení. Jasně, mohl bych to vydat na digipacku. Ale řekl jsem si, že pro mě je důležitější, aby si jeden zainteresovaný fanoušek koupil limitku za cenu pěti digipacků, než aby si pět lidí koupilo obyčejný digipack. Je to dělané ručně, ta flashka ve tvaru Pana Lynxe vznikla tak, že jsem si v kavárně na záchodě stoupl před zrcadlo a vyfotil se. Obličej jsem pak překreslil, následně jsme ho vyrenderovali do 3D a výsledek jsme pak dali vyrobit. Takže je to opravdu ruční práce, i za touhle flashkou byl tvůrčí proces.
Dala by se nějak shrnout myšlenka či filozofie Pana Lynxe?
Lidi často mluví o cestě za světlem, ale v dnešní době to světlo okolo nás je spíš takový barevný neon. Pravé světlo nepoznáme, dokud neprojdeme temnotou. To světlo, čekající nás na konci temnoty, je to skutečné světlo. Pan Lynx je o cestě za tímto světlem, které na debutové desce Kdo se bojí, musí do lesa sice probleskuje, ale sama deska pojednává o kapitole „temnota“, ve které je podle mě nyní i většina společnosti. Věřím, že kdo temnotu přijme, tomu se blýská na lepší časy.
Klip k Cililink pracuje s motivem Pana Lynxe a Michala Skořepy v jednom těle.