Ještě předtím Mother Mother, kteří se stali v uplynulých měsících překvapivě trendem na TikToku, vydají album Grief Chapter, které je mimo jiné o smrti. Téma je překvapivě inspirované nikoli tragickými událostmi, ale nečekaným úspěchem kanadské skupiny v posledních letech.
Jaký za sebou máte rok?
Skvělý. Nebyl vždy snadný, ale byl naplňující a smysluplný. Hlavní část naší práce se letos odehrávala ve studiu, kde jsme dělali na nové hudbě a snažili se vystavět něco, co nás posune dál a bude nás provázet příštích pár let. Je to zásadní část muzikantského života, a proto je to pro mě i období, kdy se cítím dost pod tlakem.
Právě kvůli tomu tlaku asi nebylo vždy lehké, aby se to podařilo, že?
Nahrávání není snadné, protože se snažíte, aby byl výsledek dokonalý, ale nechcete přijít o to původní kouzlo. Mám pocit, že to je častý problém umělců, kteří se snaží o komerční úspěch.
Jak to kouzlo neztratit?
Má to něco do činění s vnímáním sama sebe. Někdo někdy řekl, že perfekcionismus je hnaný strachem, že vás nebudou mít rádi. Je to otázka, která jde za praktická řešení a technikálie ve studiu. Spíš je to osobní výzva. Musíte se snažit mít jako člověk rád sám sebe a nebát se, že vás svět odmítne. A to můžete udělat jedině tak, že nebudete odmítat sami sebe. Když se vám podaří udělat pokrok v této oblasti, projeví se to na různých místech. V hudbě nebo ve vztahu k dalším lidem. Najednou lidé začnou kvést díky tomu, že jsou nedokonalí a mají chyby. Je v tom krása, a když člověk přijme sám sebe, je snazší ji najít.
V Santiagu de Compostela Mother Mother předskakovali jako v Praze Imagine Dragons.
Vy jste někdy prahnul po dokonalosti a v důsledku toho zkazil svou hudbu?
Někdy se možná stalo, že jsem ji pokazil sám pro sebe. Ale myslím, že se nám vždy podařilo udělat dobré nahrávky, v nichž ostatní krásu nalezli. Většinu toho, co jsme udělali, jsem dokázal po čase ocenit. Občas to bylo až za nějakou dobu, když jsem se ohlédl. Ale ano, máme asi dvě nebo tři desky, u kterých mám pocit, že z nich snaha o dokonalost vymáčkla trochu jejich duše, což bylo v té době těžké přijmout.
Asi je také celkem těžké, že všechna vydaná alba jsou podrobena kritice bez ohledu na to, že občas se hudebníci třeba ještě hledají nebo se učí, jak na to. Od začátku je vaše tvorba porovnávána s nějakým neexistujícím ideálem…
To je pravda, ale upřímně, občas se ohlédnu za naší první deskou a žárlím na naivní přístup, který jsme měli a nikdy už se nevrátí. Je to tenhle ničím neovlivněný duch, z něhož vzniká skvělé umění. Když nevíte, jak na to, ale nevíte, že to nevíte, můžou se dít úžasné věci. Protože tehdy jste zvědaví, ničeho se nebojíte, jen se s nadšením pouštíte do práce. Naberete barvy a uděláte s nimi bordel. Ještě neznáte pravidla. Jakmile se je naučíte, začnete se držet zpátky. Lidé se na začátku své kreativní cesty nacházejí na velmi výjimečném místě.
Vy jste se na něm nacházeli přibližně před patnácti lety, když vyšla vaše první deska?
Pokud chceme být technicky přesní, první eponymní album jsme vydali v roce 2005. O dva roky později jsme ho znovu vydali u nahrávací společnosti. Pro mě je to svým způsobem moje nejlepší deska. Z hlediska tvorby jsem se tehdy cítil nejvolnější. Nezatížen vnějším znečištěním. Tehdy jsem byl nejblíž k tomu, abych následoval svého ducha bez vlivu dalších lidí, trhu, kapel. Neměl jsem tehdy žádný referenční bod kromě toho, z čeho jsem měl dobrý pocit. Chybí mi to.
Četla jsem rozhovor, kde jste říkal, že když se ohlédnete, nejste si ani jistý, odkud se tehdy ty písničky vzaly. Že to nejsou vaše příběhy a vlastně vás samotného svým způsobem překvapují.
Ano. A jak vznikají texty, je pro mě dodnes trochu záhadou. Občas se zdá, že prostě dorazí a najednou je před vámi nějaká hluboká myšlenka nebo poetický obraz, příběh nebo třeba něco vtipného. To může být cokoli. A na začátku tohle bylo ještě silnější. Slova a písně létaly z oblohy. Věci se děly a já se cítil spíš jako jejich svědek než autor.
Překvapila mě písnička Matrix, singl z nového alba. Zpíváte o práci od devíti do pěti, která vás zabíjí. Váš život je dnes asi dost jiný, ne?
Ubíjející práci od devíti do pěti už nemám řadu let, ale velmi dobře si pamatuji, jaké to bylo. Nikdy na to nezapomenu. Nepocházím z bohaté rodiny a nemám vysoké vzdělání. Sotva jsem dodělal střední, škola mě vyplivla do velkého zlého světa. V devatenácti jsem se přestěhoval do velkého města a neměl jsem žádné vyhlídky. Uměl jsem udělat míchaná vajíčka, tak jsem pracoval na plný úvazek jako snídaňový kuchař a bylo to něco, co zabíjelo mou duši. Ale za nic bych to nevyměnil, je pro mě velmi cenné, že ten pocit znám. A stejně tak jsem rád za zkušenost, jaké to je fyzické i psychické utrpení, když nemáte peníze. To je něco, co vás opravdu tlačí dopředu. Donutí vás to snažit se o něco lepšího. Ten pocit už s vámi zůstane. Je dobré si ten prožitek nedostatku a chudoby uchovat v srdci, neberete potom přepych jako samozřejmost.
Co inspirovalo písničku Normalize?
Písničku o nekonformitě jsem neplánoval, prostě se objevila tak, jak jsme o tom mluvili. Ale myšlenky na tohle téma jsou u mě v hlavě dost usídlené. Nikdy jsem se necítil normálně. Vždy jsem měl problém zapadnout do společenských rámců, které kdosi určil za ty správné. A ani s kapelou jsme nikdy moc nezapadali. Až nedávno nás vzala širší komunita a přijala, že jsme trochu divní. Prvních patnáct let jsem měl pocit, že svět moc nevěděl, co s námi. To je zkušenost, která vás donutí přemýšlet, proč se lidé tolik bojí věcí, které nejsou takzvaně normální. Proč se obávají excentričnosti a divných způsobů. Tyto úvahy si našly cestu do téhle písně.
Udělal jsem milion hloupostí a řekl miliardu blbostí, zpívá se ve skladbě It’s Alright.
Proč jste nikdy nezapadal?
Samotářství a hyper nezávislost není vždy oslavována. Zrovna nedávno jsem četl, že přílišná nezávislost je reakcí na nějaké trauma. Že pokud rád žijete relativně sám, fyzicky i duchovně, je to reakce na to, že se vám stalo něco špatného. To bych rozhodně nepodepsal, protože věřím, že je hodně cest, jak žít. Je možné žít ve vztahu nebo v rodině, ale stejně tak můžete žít zarputile sám a ponořit se sám do sebe. Já mám o něco větší sklon k tomu druhému způsobu. To je jedna z věcí. Pak tu je maskulinita, která je často vnímána dost úzce, a já jsem se jako mladý muž neuměl dostat do kůže čítankové mužské postavy. A mám rád divné věci, temné a výstřední. Jedna návštěva se nedávno ptala, proč mám něco na zdi. Že je to znepokojivé. A já jsem se tomu podivoval, zdálo se mi to skvělé a krásné.
Je to zvláštní, že lidé se často bojí i jiného vkusu v umění, že?
Bojí a můžou za to druhé poměrně drsně soudit.
Tohle všechno vás inspiruje k tvorbě?
Čím jsem starší, tím se do těch podivných vod chci ponořit jedině hlouběji. Už se netrápím otázkou, jestli je to podle názoru jiných správná věc. Já vím, že to tak je správně. V srdci vím, že tak vznikne lepší hudba a já díky tomu budu šťastnější a budu mít pocit naplněného života. A o to asi jde, ne?
Bylo pro vás při nahrávání alba Grief Chapter něco nového?
Nikdy dřív jsem toho tolik nenapsal a nepřipravil na cestách během turné. Tentokrát jsem pracoval po celé Evropě a byl jsem v šoku a plný dojmů z toho, kolik máme práce na trzích, kde jsme nikdy předtím nebyli. Byla to hodně živoucí a pulzující doba, hráli jsme velké koncerty, dostali se na zajímavá místa, a když jsem pak přišel na hotel, snažil jsem se hledat hudbu. S kapelou i sám za sebe jsme cítili, že kolem nás proudí mnoho energie, která poháněla tvůrčí proces. Velkou roli v tom hrála i vděčnost. Wow, najednou se toho dělo tolik a my do toho šli naplno, ale zároveň s pocitem pokory vzhledem k silám, které to způsobily. Tohle všechno mě ponouklo k přemýšlení o smrti, která obydlela celé album. Žal a smrt jsou pro mě nová témata. A nahlížení světa ve světle smrti.
Chápu to správně, že k psaní písniček o smrti vás inspirovalo to, že se vám v posledních letech nečekaně daří?
Je to tak a myslím, že to je jedině přirozené. Věřím, že to je první věc, na kterou by člověk měl myslet, když se děje něco úžasného.
Zmínil jste síly, díky nimž se nyní kapele daří lépe než dřív. Máte na mysli váš úspěch na TikToku, díky kterému si vás našlo nové mladé publikum?
Ano. Je to obrovský rozdíl. Změnilo nám to život a kariéru dost zásadním způsobem. Díky za to! TikTok zafungoval jako portál, kterým za námi prošli noví posluchači. Nejzajímavější na tom je, že nikdy asi nebudeme vědět jak a proč se to doopravdy stalo.
Někdo si zamiloval vaši písničku natolik, že začala trendovat.
Já myslím, že poučení z příběhu je, že hudba má v sobě věčnou sílu dobra. A když vydáte písničku, může to trvat patnáct let, tak jako u nás, nebo třeba i dvě stě. Mám rád příběhy skladatelů, kteří se stali slavnými až po smrti. Za jejich života se jim nedařilo a dnes je jejich hudba ve stovkách playlistů na Spotify a lidé si užívají jejich překrásnou hudbu v tomhle futuristickém světě, zatímco oni už jsou dávno pryč. Někdy je dobré si tohle připomenout. A netýká se to samozřejmě jen hudby, po někom zůstane myšlenka nebo třeba jen energie. Vibrace cestují.
Efekt motýlích křídel.
Proto je důležité přemýšlet o tom, aby to, co posíláte do světa, bylo pravdivé, a ještě o něco lepší je, když je to aspoň trochu nápomocné a ne zlé.
Skladba To My Heart odráží podle Guldemonda přísloví: Jediná cesta ven je skrz.
Na člověka, co má rád divné a temné věci, zníte jako dost hodný kluk.
Temná témata mě nezajímají kvůli tomu, že bych měl rád trápení. Mám rád krásu, jen ji z nějakého důvodu vidím spíš v temných věcech. Ale myslím, že v tom nejsem zdaleka sám, v tom ohledu se nijak výjimečný necítím. Takhle to má mnoho lidí. A hodně to vnímám u mladého publika, které teď objevilo naši hudbu. Tyhle děti a mladí dospělí jsou krásné, citlivé a emocionálně inteligentní bytosti. Zároveň mají hlubokou duši a touhu cítit. A opravdu je přitahuje temnota. Je na ní něco, co nám dovoluje se dostat k celému emocionálnímu spektru. Není to tak, že bychom prahli po zmatku, myslím, že lidé touží po tom všechno cítit. A když objevíte krásu v něčem, co byste možná neměli, nebo v něčem trochu zvrhlém, objevíte taky jiné zákoutí vlastní schopnosti cítit. A pak se cítíte celistvější jako člověk, obyvatel vesmíru nebo magický přijímač, který může přenášet ničím neomezené city a emoce. Myslím, že proto máme rádi temné věci, ta temnota není v nás.
Líbí se mi, jak o tom mluvíte, i když já osobně tohle v sobě spíš nemám.
To ale taky není špatně. Není špatný nebo správný způsob, jak být. Špatným můžete něco nazvat jedině tehdy, když si uvědomíte, že nejste šťastná. Když něco blokuje vaše srdce a brání vám být šťastná a prožít lásku, přijetí a zvědavost. Tohle je pozvánka k tomu sám sebe zkoumat a přijít na to, jestli vám něco brání v tom, abyste žila svůj život.
Seznamte se
Mother Mother tvoří kytarista Ryan Guldemond, vokalistky a klávesistky Molly Guldemond a Jasmin Parkin, bubeník Ali Siadat a baskytarista Mike Young. Jen sourozenci Guldemondovi jsou v kapele od jejího začátku. V roce 2005 skupina nezávisle vydala eponymní debutové album, které o dva roky později vyšlo znovu u vydavatelství Last Gang Records pod názvem Touch Up. V únoru 2024 Mother Mother, kteří po roce 2020 chytli druhý dech díky úspěchu svých skladeb na TikToku, vydají svou devátou desku Grief Chapter. Již vyšly singly Normalize, To My Heart a The Matrix.