Na začátku všeho byly texty ostravského výtvarníka a fotografa Radovana Šťastného, který za sebou měl písničky pro Kryštof či Karla Gotta, a v sobě touhu udělat něco víc – autorské album horáčko-hapkovského střihu. U Michala Žáčka s nimi nejdřív nepochodil. „Ty texty mi přišly na zmelodizování těžké. Byl jsem k tomu vlažný,“ popisuje saxofonista s přímostí sobě vlastní opatrné začátky výjimečné nahrávky, na níž excelují Aneta Langerová, Peter Lipa či Richard Müller. A své vůbec poslední písně tu zazpívali Dan Heriban a František Segrado.
Tak jak to přišlo, že jste ty písničky nakonec natočili?
Radovan na nich začal nejdřív spolupracovat s Michalem Sedláčkem, to je u nás na Moravě docela známý herec, a ten mu pár textů doprovodil. Když jsem je slyšel, už jsem zpozorněl. Říkal jsem si, že by bylo dobré tomu trochu pomoct. A oni přišli s tím, jestli bych nemohl celou desku produkovat. Nakonec jsem v těch písničkách použil jenom to, co mi připadalo funkční a nosné, a začal je z gruntu stavět znovu. Spoustu jsem toho dodělal, něco i složil. A postupně jsem na nich začal pracovat ještě s Pavlem Sotoniakem z Bandjeez a Honzou Uvirou, kteří do toho taky přidali to svoje a bez nichž by to nešlo.
Pro tebe to ale taky musela být nová zkušenost – stát se z doprovodného hráče a sólisty spoluautorem a producentem?
Úplně! Vždycky jsem měl za to, že všechno mají dělat odborníci. Skládat mají skladatelé, sádrokarton mají dělat sádrokartonáři. Ale s covidem jsme jako muzikanti neměli do čeho píchnout. Byli jsme bez práce. Měl jsem sice nějaký plat ze školy, ale když máš čtyři děcka, tak to moc na vyskakování není. Tak jsem dělal kdeco. Třeba sádrokartony při rekonstrukci Tesca. A taky jsem šel dělat do Hyundaie. Měl jsem jezdit s vysokozdvižným vozíkem, a tak jim říkám: Ale já na to nemám papíry! – To se naučíš, pojď, pojď, pojď! Za pět minut jsem jezdil jako drak, a ještě mě to bavilo. A tak jsem zjistil, že můžu dělat, co chci. A že některé věci můžu dělat i lépe než ostatní, protože z muziky jsi zvyklý se vším zabývat detailně. Žádné: To je dobrý, už jdem, už je šest hodin. Zvedlo mi to sebevědomí. Přestal jsem se bát.
Měl jsi strach?
Ano. Dlouhá léta jsem měl strach, že to nebude dobrý, protože já nejsem ten skladatel. To jsou přece ti druzí!
Kterou písničku jsi složil jako první?
Takhle sakumprásk? To byl Toaletář pro Jarka Nohavicu. Pamatuju si to přesně. Napsal jsem ji v Hyundai, když jsem dělal u pásu. Pískal jsem si u toho a říkal si: Ty jo, to je dobrý, to se mi líbí! No a najednou to bylo.
Jenom tak?
Já mám totiž od dětství největší strach z toho, že se budu nudit. Když jsem v Hyundai viděl všechny ty lidi, co chodí po fabrice v Nošovicích jako zombíci, říkal jsem si: Tak takhle to nejde! Pod jedno ucho jsem si utajil sluchátko, protože tam je jinak všechno zakázané, a pouštěl si do něj různé podcasty nebo třeba Příběhy 20. století. Taky jsem si měřil kroky, abych věděl, kolik jsem ušel kilometrů. A mezitím jsem si skládal a zpíval. To všechno, abych se zabavil. Dělat celý život bych to nemohl, ale byla to zajímavá zkušenost. Minimálně zjistíš, že existují úplně jiní lidé…
Co jsi vlastně montoval?
Byl jsem v úseku kontroly aut při výstupu, takže jsem doopravdy kontroloval, jestli stěrače stírají a ostřikovače ostřikují. Bylo to super, ale všechno ti to jezdí na páse a ty to musíš stihnout překontrolovat během asi osmi vteřin, jinak ti auto ujede! Občas jsem si připadal jak Charlie Chaplin. Osm hodin u pásu. A pak jsem přišel domů, děcka se mi smály, že jsem v montérkách, a do toho jsem poslouchal, jací jsou umělci vyžírkové, a kroutil u toho hlavou. A takhle za pochodu vznikla celá deska.
Jak jste vybírali interprety?
S každou písničkou jsem hned uvažoval, kdo by ji mohl zpívat, a šil ji tomu člověku na míru. Nešlo o to, kdo je slavnější, krásnější a bohatší. Šlo mi o to, aby se mi líbily ty samotné hlasy. Je jasné, že písničku jako Strom nemůže zpívat mladý kluk, ale někdo, kdo už má pár křížků na zádech a bude snadné mu to uvěřit. Některé z těch lidí jsem ani předtím pořádně neznal, třeba Dana Heribana. Ten mě pozval, abych s ním něco nahrával. A když jsem slyšel ten jeho basbaryton, tak jsem se z toho málem zbláznil! Slibovali jsme si, že spolu uděláme celou desku, jenže on pak najednou umřel. Utrhla se mu aorta. Bylo mu 43 let. Jen měsíc předtím nám nazpíval písničku…
Smrt tohle album provázela. Zemřel i František Segrado…
Ale u něj to člověk už mohl alespoň tušit a čekat. Autobus je ale opravdu poslední nahrávka, kterou nazpíval, než nás opustil. Byli jsme u Michala Sedláčka ve studiu, je to takové malé, příjemné, garážové studio. Na Františkovi už bylo vidět, že je na konci života, ale chtěl tu písničku zkusit.
Jenže mu moc nešlo zpívat. Cítil jsem, jak už to ten hlas moc nedává, tak jsem mu navrhnul: Ty, hele, Františku, tak to zkus jenom odvyprávět. A šli jsme do toho jinak. Nakonec se zvedl a tu melodii ještě zacitoval. Byla s ním i velká sranda. Byl to až do konce milý chlap, on byl zjevení lidství v hudbě. Neprožíval přehnaně sám sebe ani druhé, prostě se těšil ze života.
Jak jste vlastně hlasy na album vybírali? Volal jsi zpěvákům, se kterými běžně hráváš?
Ne úplně. Vůbec první, komu jsem volal, byla Aneta Langerová. Samozřejmě že se známe z různých akcí a festivalů, ale s tou jsem nikdy nehrál. Ozvala se zpátky asi za čtrnáct dní, měla takový skleslý hlas, a já si říkal: A jejda, to zas budou vykecávačky. Víte, teď se mi to nehodí, jsem unavená, točím desku. Je to pěkný, ale myslím, že pro někoho jiného…
Takzvané slušné odmítnutí…
Aby se člověk neurazil… ani nenadchnul. Už jsem se nadechoval k odpovědi, když ona říká: To je tak krásná skladba! Ta Píseň o malé pomoci, já ji musím zpívat! Líbil se jí smysl té písně, že i malý kousek něhy může člověka nakopnout k tomu, aby se zvedl a šel dál a z něčeho se radoval. A tou reakcí Aneta vlastně celé album odstartovala. Když jsem jí poslal druhou písničku, tak se jí ale nelíbila. Tak si ji sama střihla v počítači a pak mi vysvětlovala, že musela trochu přepsat i text, kde stálo, že prší a kohouti kokrhají. Říkala: Víte, já jsem z vesnice, a když prší, tak kohouti nekokrhají… Koukal jsem na to jak u vyjevení. Málokdy se ti stane, aby zpěvák takhle přemýšlel o textu. Byla to pro mě velká zkušenost. Znal jsem spíš interprety, pro které jsou texty jenom jako zvukomalba. Takovéto klesáme výš a stoupáme hloubš…
Rozumím. A do toho Aneta s tím, že kohouti nekokrhají.
Sestříhala to, natočila a hned to fungovalo. Tak jsem si říkal, že je to asi ok.
S Jarkem Nohavicou jsi ale hrál…
Měli jsme spolu zrovna takovou šňůru, vystupovali jsme i v O2 universu a různě po Čechách. Řekl jsem mu, že mám takovou písničku a poslal mu Toaletáře. Moc se mu to líbilo, a dokonce souhlasil, že by k ní natočil i klip. Tak uvidíme, zda ten entuziasmus vydrží. Byl bych rád. Přece jen klipů Jarek moc nemá.
Na druhou stranu jeho jméno hodně lidí… polarizuje.
Ty jsi taky takový slušný! Ano, polarizuje… až sere! Víš co, my z Moravy jsme zvyklí, že tady se věci říkají napřímo. A nemusí se zas až tak pitvat. A když už to někoho hodně sere, tak ten druhej dostane po tlamě. Řekneš si svůj názor. Ale že se pohádáš nebo neshodneš se svým kámošem, bráchou nebo mámou, neznamená, že je nebudeš mít rád.
Rozumím, Ostravsko. Teď položím možná hloupou otázku, ale v čem je to album podle tebe jako producenta výlučné?
Víš co. Už jsme starší a některé věci nás už tak lehce nedojímají. Opustilas mě – Vrátila ses – Neřekl jsem – Lhal jsem. Tyhle vztahové modely máme v písních všichni už dost naposlouchané. A tak člověk hledá něco jiného, co by si do hudby promítl. A to tady v těch textech je. A pak taky, když si vezmu za příklad třeba písničky s Vojtou Dykem, líbí se mi, že je zpívá úplně jinak, než jsou od něj lidi zvyklí. Hraju s ním teď koncerty v projektu DYK, kde je skvělý, ale je to něco diametrálně odlišného. To samé Aneta Langerová. Má svoje desky, je známá, zpívá úžasně, ale na téhle desce zní jinak. To samé i ten Jarek…
Čím to je?
Myslím, že tím, že jsou tu jenom zpěváci. Nevymysleli si texty ani muziku a najednou k těm písničkám musí přistupovat, jako když si oblékají něčí kabát. V jistém smyslu jsou jako nazí a snaží se těm skladbám přizpůsobit. A mám z toho radost, jak je to ve výsledku odlišné. A víš, z čeho ještě?
Povídej.
Že mi tam hraje Michal Pavlíček na kytaru. Já toho chlapa miluju! Přál bych si, aby všichni zpěváci a muzikanti byli tak přirozeně pokorní jako on. To je až neuvěřitelné. Čtyři dny poté, co jsem mu poslal demo, se mi omluvil, že odpovídá tak pozdě, a poslal mi na výběr tři verze kytary. Chápeš to – za čtyři dny? Z jiných jsem to tahal i dva měsíce! A k tomu ty kytary. Nevěděl jsem, kterou vybrat, a navíc byly všechny tak nosné! Nejde o to, že je řemeslník, ale že je to duší muzikant.
Když mluvíš o pokoře. Překvapilo mě, že saxofonu, což je nástroj, ve kterém jsi opravdu skvělý, na albu zas tolik není…
No, mně se to tam nehodilo. Jeden slovenský producent mi říkal, že se mu „páči náš koncept“. A když jsem se ptal, jaký koncept má na mysli, říkal, že ty písničky mají maximálně tři minuty. Překvapilo mě to, já o tom ani nevěděl. Ale je to jako když máš zákusek, nepotřebuješ sníst celý kastrol. Nevím, proč bych ty písničky nastavoval nějakým kytarovým nebo saxofonovým sólem. Já moc rád hraju, ale vždycky si vzpomenu na Vlastu Redla, jak odpovídal na otázku, co by měla být první zásada muzikanta v kapele: Myslím, že by hlavně neměl překážet. Přesně to se mi líbí, že nepoutáš pozornost: Já jsem tady a tohle jsem udělal. Mít pořád nastavený reflektor na sebe je přece úplně blbé. Důležitější je tu písničku neposrat. Udělat ji tak, aby si pak mohla žít vlastním životem. A aby její obsah mohl nerušeně doplout do srdce toho, kdo ji poslouchá. Ať už smýšlí jakkoli.
Šťastný / Žáček
První společné album autorské dvojice, kterou tvoří textař Radovan Šťastný a saxofonista Michal Žáček, vyšlo koncem loňského roku. Pracovali na něm přes dva roky a zpívá na něm řada slavných domácích interpretů. Pokud vše půjde dobře, na podzim by dvojice chtěla uspořádat několik výjimečných koncertů, na nichž písně z alba zaznějí i naživo.